V poslední době se mám jako na houpačce. A tak jsem se alespoň dnes rozhodla zvolnit; především taky kvůli nastupující migréně. A snad i na mě padla opožděná jarní únava. A jelikož se za pár dní spouští předprodej mé knihy, rozhodla jsem se trochu popovídat o tom, jak vlastně vznikala.
Jak už jsem říkala, v poslední době se mám jako na houpačce. Spousta práce a já si jí přibírám ještě víc. Ach, ten workholismus. A když nepracuju, tak se stejně věnuju svým dalším projektům. A dneska mi tělo nastupující migrénou oznámilo, abych zpomalila. A tak jsem dodělala ráno jen nezbytnosti, dojela si na nákup a...dala jsem si dvacet.
Před chvilkou jsem popadla višně v hořké čokoládě, nakrmila svou kočičí rodinu a chtěla jsem se uchýlit k další práci. V tom jsem si ale uvědomila, že deadliny vlastně nastavené nemám, a že jsem před sebou vše hnala celý týden. Vždyť i já si zasloužím den volna navíc, no ne?
A tak jsem si pustila hudbu. Můj playlist na Spotify indie a britpopu, co mi vždy zlepší náladu. A taky mě donutí už po milionté mrknout na Black Books. Protože...Bernard Black. Místo toho jsem si ale sedla k blogu a rozhodla se popovídat, jak vznikala kniha.
Sny je kolekce básní a storytellingu. Tedy minimalistických příběhů v -ich formě. I když vlastně jde spíše o jakési monology. Mou inspirací mi byly mé sny, fyzika a příroda. Na všechny tyto prvky budete moci narazit ve všech mých pisatelských dílech. A samozřejmě i láska!
Psaní ale neprobíhalo tak, že bych si sedla k notebooku nebo psala to první, co mě napadne do svého deníku. Materiál jsem sbírala několik let. A ani to není celý proces. Chci si popovídat o tom, jak jsem psala.
Zcela upřímně, když jsem v dobré náladě, nenapíšu ani čárku. Sama sebe vždy musím dostat do melancholického až depresivního stavu, Abych dala průchod úplně všem emocím, které Sny formovaly. To, co mají všechna má díla společného jsou sluchátka a hudba. A výhradně ta instrumentální. Jóhann Jóhannsson, Nils Frahm a Ben Frost. To je taková má trojice, bez které skutečně nenapíšu nic.
Nejraději také píšu po večerech a nocích, kdy je naprostý klid a já se můžu na psaní soustředit. A eventuálně si i u psaní poplakat. Někdy je to totiž velice emotivně vyčerpávající. Svým způsobem je pro mě psaní jako terapie.
Někdo by snad mohl namítnout, co je na napsání básně nebo monologu tak složitého...a popravdě: všechno a nic. Záleží, jakým způsobem se chcete před čtenáři prezentovat. Zda v nich chcete jen něco zanechat nebo zda chcete, aby si sedli kolem vás a poslouchali. A nemohli se nabažit toho, co bude dál. A jak a zda bude příběh končit? Protože když má něco pro někoho končí, pro jiného je to vlastně začátek.
Žádné komentáře:
Okomentovat