V zajetí krinolíny (Czech / English)

 

Ten muž byl tak zvláštní. Nebezpečný, ale charismatický. Manipulativní, ale upřímný. Moc dobře jsem věděla, kdo je zač a co se o něm říká. Věděla jsem, že si na něj mám dávat pozor, ale přesto jsem mu podlehla. Jeho parfém. Rentgenový pohled. Ten hlas. A to odhodlání. Už na první pohled z něj vyzařoval takový respekt, že by se před ním sklonil i ten největší diktátor.

Tmavé duhovky, jako by nahlížely do budoucnosti. Pevný stisk. Tmavé, nakrátko střižené vlasy s většími kouty a bledá pleť. Skoro až připomínal upíra. Určitě v sobě měl šlechtickou krev – alespoň tak na mě působil.

„Rád bych si s vámi zatančil,“ pronesl a pousmál se. I jeho úsměv naháněl husí kůži, a přesto působil jako magnet. Nikdy předtím se mi kvůli někomu nepodlomila kolena. Až doposud.

Stáli jsme na okraji předměstí, mezi pár paneláky, a čekali na jeho kumpány. Přikývla jsem. Tak on se umí i usmát. Byl spontánní. A ten jeho tmavý oblek…!

„Já ale neumím tančit.“
„Vidíte, já si zase myslím, že s dobrým tanečníkem zvládne tančit každý. Povedu vás.“
Přitiskl si mě k sobě a znovu se pousmál mým rozpakům.

První kroky jsem byla nervózní a dívala jsem se pod nohy, abych mu nepošlapala jeho drahé boty. Marně jsem se snažila skrývat svoje rozpaky. Rychle jsem ale pochopila princip kroků a konečně jsem ho nechala, aby mě vedl. Svěřila jsem se do jeho náruče. Nikdy předtím jsem o tanci nepřemýšlela. Měla jsem tu činnost ráda, doma jsem tančila, ale sama.

Teď mě ale vedl on – a já mu najednou musela plně důvěřovat. Být loajální, odevzdaná – a přesto svobodná v jeho objetí. A pak to šlo samo. Takže klíčem k tanci je… důvěra?

„V těchto okamžicích jsem rád, že už ženy nenosí krinolíny. I když to mělo své kouzlo. Ta elegance a vznešenost.“
„Proč jste za to rád?“
„Protože kdybyste kolem sebe měla tu kovovou obruč, nemohl bych si vás přitáhnout blíž,“ ušklíbl se a jeho ruka sjela níž na moje bedra.

Oba jsme věděli, co dělá. Kdyby to jen bylo možné, skoro bych si myslela, že mě svým tancem uhranul. Chvílemi jsem měla dokonce pocit, že se vznáším – jako ta nejkrásnější labuť plující po hladině.

„Víte, že během tance poznáte, co je v protějšku?“
„Bojím se zeptat, co jste poznal vy.“
„Především to, že jste loajální a že když milujete, dokázala byste pro svého milého skočit až do té nejhlubší propasti. Nebo se pletu?“
„Myslím, že toho by byl schopen každý, kdo miluje. Víte, co jsem poznala já?“
„Povídejte,“ v jeho tváři se objevil pobavený úsměv, zatímco jsme dál tančili.
„Že si sice užíváte všechen ten respekt a moc, ale i vy toužíte po lásce. Měl jste už několik aférek, ale s každou novou v sobě cítíte narůstající prázdno.“

„Tohle se mi nelíbí,“ přitiskl si mě k sobě až na doraz.
„Pletu se?“
„Ne. Jen jsem tu pravou ještě zkrátka nenašel. Máte pravdu. Tyhle aférky, jak jim říkáte, jsou jen stimulanty. I já mám svoje potřeby a bylo by hloupé je zavrhnout. Zvlášť když řešení máte na dosah – a samo se vám nabízí.“

Na moment jsem se odmlčela. Musela jsem o jeho slovech popřemýšlet, protože bylo zřejmé, že i on o nich přemýšlí s naprostou rozvahou. A to je asi jedna z mnoha věcí, které mě k němu přitahovaly. To charisma a inteligence.

„Ale nebojte, vás jako aférku nevnímám. Ve vás je něco zvláštního. Jste neskutečně inteligentní,“ zastavil se a složil mi poklonu.

Rozhlédl se kolem, ale ne proto, aby se ujistil, zda nás někdo nepozoruje. Stále čekal na své tři společníky.
„Zdá se, že ještě máme nějaký čas o samotě.“
„Když už jste mluvil o svých aférách a o mojí inteligenci, nechce se mi věřit, že byste měl něco s někým, kdo tyhle vlastnosti postrádá.“
„To máte pravdu. Některé z nich byly chytré, ale naivní nebo prázdné. To já nehledám. Víte, kdo jsem – a co jsem zač. Proto po svém boku potřebuju někoho, kdo ke mně bude stoprocentně upřímný a loajální.“
„Někoho, kdo se dokáže pohybovat v krinolíně i bez ní…“

Rozesmála jsem ho. Moje metafora ho zjevně pobavila v dobrém slova smyslu. Skoro jsem měla pocit, že se takhle upřímně nezasmál celé věky.
„Přesně tak.“

-

Ensnared by the Crinoline

The man was so unusual. Dangerous, yet charismatic. Manipulative, yet sincere. I knew very well who he was and what people said about him. I knew I should be careful, and yet I fell for him.
His perfume. The X-ray gaze. That voice. And that determination. From the very first glance, he radiated such authority that even the greatest dictator would have bowed before him.

Dark irises, as if they could see into the future. A firm handshake. Dark, neatly cropped hair with receding temples, and pale skin. He almost resembled a vampire. He must have had noble blood in him – at least, that’s how he seemed to me.

“I’d like to have this dance with you,” he said, smiling faintly. Even his smile sent shivers down my spine, and yet it was magnetic. Never before had my knees gone weak for anyone. Until now.

We stood on the edge of the suburbs, between a few grey apartment blocks, waiting for his associates. I nodded. So he could smile after all. He wasn’t a robot. He was spontaneous. And that dark suit of his…!

“I don’t know how to dance.”
“See, I believe that with a good partner, anyone can dance. Let me lead you.”
He pulled me closer and smiled again at my embarrassment.

At first, I was nervous, staring down at my feet so I wouldn’t step on his expensive shoes. I tried in vain to hide my unease. But I quickly grasped the rhythm of his steps and finally let him lead. I surrendered into his arms. I had never thought much about dancing before. I liked it, yes — but only when I was alone.

Now, though, he was the one guiding me — and I suddenly had to trust him completely. To be loyal, devoted — and yet free in his embrace. And then it all came naturally. So… was trust the key to dancing?

“In moments like these, I’m glad women no longer wear crinolines. Though they had their charm — that elegance and grace.”
“Why are you glad?”
“Because if you had that metal hoop around you, I wouldn’t be able to pull you closer,” he smirked, his hand sliding lower to my back.

We both knew what he was doing. If it were possible, I might have sworn he had bewitched me with his dance. At times, I even felt as though I were floating — like the most beautiful swan gliding over the water’s surface.

“Do you know you can learn everything about someone while dancing with them?”
“I’m afraid to ask what you’ve learned about me.”
“First of all, that you’re loyal — and that when you love, you’d leap into the deepest abyss for your beloved. Am I wrong?”
“I think anyone who truly loves would do the same. Do you know what I’ve learned about you?”
“Tell me,” he said with a teasing smile as we kept dancing.
“That you enjoy all the respect and power you command, yet you still crave love. You’ve had your share of affairs, but with each new one, you feel an even greater emptiness inside.”

“I don’t like that,” he said, pulling me tightly against him.
“Am I wrong?”
“No. I just haven’t found the right one yet. You’re right — those affairs, as you call them, are only stimulants. I have my needs too, and it would be foolish to deny them. Especially when the solution is right within reach — offering itself freely.”

I fell silent for a moment. I had to think about his words, because it was clear he weighed his own with deliberate care. And that was one of the many things that drew me to him — his charisma and intelligence.

“But don’t worry. I don’t see you as just an affair. There’s something different about you. You’re incredibly intelligent,” he said, stopping to offer me a compliment.

He glanced around — not to check if anyone was watching, but because he was still waiting for his three companions.
“Seems we still have some time alone.”
“Since you mentioned your affairs and my intelligence, I find it hard to believe you’d ever be with someone who lacks those qualities.”
“You’re right. Some of them were clever, but naïve — or hollow. That’s not what I’m looking for. You know who I am — and what I am. That’s why I need someone by my side who’ll be completely honest and loyal.”
“Someone who can move gracefully — with or without a crinoline…”

I made him laugh. My metaphor clearly amused him in the best possible way. For a moment, I could almost swear he hadn’t laughed like that in years.
“Exactly,” he said.