Něco pod její kůží | Something Under Her Skin

Něco pod její kůží

Ten den začínal jako téměř každý víkend. Ráno snídaně, po snídani úklid, po úklidu příprava oběda, po obědě návštěva sestry a jejího dítka. Jak poznáte, že čas opravdu letí? Pohledem na dítě. Zatímco ještě před pár měsíci to byl uplakaný a pokakaný růžový balíček, zanedlouho se ten miničlovíček učil sedět a mluvit. To, že někomu předáváte vlastní zkušenosti a moudra…to na tom je asi to nejlepší. Já jsem ale nikdy neměla šanci tohle poznat. A i když sestřin klučík nebyl můj syn, vnímala jsem ho podobně.

V podvečer jsme spolu rošťačili. Sestra se svou drahou polovičkou chystala na postel věci ke koupání a já jsem se ho snažila zabavit. Pak z něj začala padat první slůvka a všichni jsme se tomu hrozně smáli. Bylo vlastně strašně legrační vidět tu malou, světlovlasou bytost vyslovit nějaké slůvko a řehtat se tomu. Ta nevinnost! Bylo ale celkem zvláštní, jak snadno člověk zapomněl na to, co se děje kolem. Na to, kolik je hodin nebo na to, že je venku už skoro tma.

Nikdy jsem nebyla typ, kteý by o rodině mluvil nebo po ní toužil, ale zároveň jsem vždycky v jednotu rodiny věřila a byla jsem pro ni ochotná udělat cokoliv. Proklatá empatie. Měla jsem to tak vlastně i s přáteli. Nikdy jsem se nedokázala odvrátit zády od lidí, kteří mě zrovna potřebovali.

Do ložnice pak vstoupila máma, která nám oznámila, že jsou palačinky hotové. Sotva to ale dopověděla, z mojí ložnice vyšel cizí muž. Ve všech zatrnulo a i ta malá ratolest, která mi seděla na klíně, se najednou přestala smát. Jak se tam ale ten cizinec vzal? Copak vyšplhal po hromosvodu?

„Ahoj, promiň, že ruším, ale musím s tebou mluvit,“ promluvil směrem ke mně. Ve tmavých vlasech převládaly stříbrné prameny, na obličeji měl strniště, tmavé rifle doplňovala hnědozelená bunda a na nohou měl něco jako workery.

I když jsem muže nepoznávala, řekla jsem všem, ať nikdo policii nevolá. Cosi ve mně ho totiž k muži táhlo. Vstala jsem ze země a synovce předala do náruče jeho matky. Odešla jsem do ložnice a zavřela za mnou a cizincem dveře. Opřel se zády o zeď vedle skříně a skoro to vypadalo, že tu místnost i mě zná.

„Já vůbec nevím, kdo jste. Kdo jste?“

„Já vím, že mě nepoznáváš, ale prosím, věř mi. Jmenuju se Adam a přišel jsem z budoucnosti, abys odešla se mnou. Jsem tvůj manžel a s tvou dcerou tě teď potřebujeme.“

Cože? Leckdo by jeho slova považoval za hotovou šílenost, ale zněl tak naléhavě a zoufale. Až tolik věřil vlastní lži?

„Podívej…,“ vzal mou ruku a zpod bundy vytáhl zlatý řetízek s přívěskem. Bylo to takové zašlé zlato, na kulatém přívěsku byla jakási rytina cestovatele. Jakmile jsem se ho dotkla, abych si šperk prohlédla detailněji, před očima mi proběhlo několik společných momentů. Radovala jsem se s Adamem, tančila po bytě, ukládala ke spánku malou holčičku.

„Adame?“

Ničemu jsem nerozuměla. Vůbec ničemu. Jak bylo možné, že jsem na to všechno zapomněla? Jestli jsem přišla z budoucnosti, jak to, že si nikdo nevšiml, že jsem jiná? A jak jsem mohla zapomenout na svou dceru? A na Adama?

Jakmile jsem se mu zadívala do jeho tmavých očí, poznala jsem v něm svou spřízněnou duši. Toho Adama, do kterého jsem se zamilovala a pro kterého jsem byla ochotná udělat cokoliv. Bylo mi hrozně těžko. A bylo mi do pláče. Rychle jsem Adama objala a políbila ho jako kdybychom se už nikdy neměli vidět. Co se to vlastně stalo? Tolik nezodpovězených otázek.

Když jsem se od svého manžela odtrhla, v ruce držel nějaký zvláštní předmět. Věděla jsem, že to musí být něco, díky čemu se cestuje v čase. Jen jsem nevěděla, jak něco takového mohlo být vůbec možné.

„Vezmu nás domů. Už není moc času.“

Než jsem se nadála, stáli jsme před dveřmi nějakého bytu. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, zmocnil se mě pocit jakési rodinné soudržnosti. Byl to prostorný byt. Zdi byly oranžové až terakotové, místnost doplňoval tmavě dřevěný nábytek a čistě bílé záclony skrze které pronikaly sluneční paprsky. Na komodě opodál stálo několik rodinných fotografií a když jsem vykročila k nim, z další místnosti ke mně přiběhla malá holčička. Mohlo jí být tak devět? Nestihla jsem se ani nadechnout a ona mě okamžitě objala.

„Mami, tak ráda tě vidím!“

Objala jsem ji, ale vůbec jsem si nevybavovala její jméno. Krátce poté mě odtáhla do křesla, aby mi ukázala rodinné fotografie. Skoro jako kdyby tušila, že trpím zvláštní amnesií. Na moment jsem se ohlédla na Adama, který ale vypadal ustaraně. Celou dobu ale mlčel a ve tváři měl podivně ustaraný výraz.

Svou dceru jsem znovu objala a přivoněla si k jejím dlouhým, tmavě blonďatým vlasům. Voněly jako heřmánek a byly tak jemné! Jako ten nejjemnější samet. Ani jsem oči nechtěla otvírat, ale vyrušilo mě bouchnutí dveří. Mladá žena, která na sobě měla šedé šaty a na hlavě bílý čepec, pod nímž měla hnědé vlasy spletené do dvou copů. Naše chůva.

„Madam, musíte teď jít. Adam vás potřebuje. Já malou pohlídám.“

„Mami, vrať se ale brzy,“ podívala se na mě dcera svýma velkýma, zelenýma očima.

Adam? Vždyť tady ještě před chvílí byl. Co se to dělo? Chůva mě div nevystrčila ze dveří. Když jsem vyšla před budovu, připadala jsem si jako na nějakém staveništi. Všude byly obrovské hromady písku a sutě a nedávno stál žlutý jeřáb, poblíž kterého postávalo několik mužů připomínající žoldáky. Kam mám ale jít? Kterým směrem se asi vydal Adam a proč mi vůbec nic neřekl?

Vydala jsem se směrem doleva a pokračovala jsem přes ty obrovské závaly. Všechno mi připadalo tak surrealistické a jako ve snu. Doufala jsem, že po cestě nepotkám někoho, kdo mě znal. Stále jsem si spoustu nevybavovala. Co jsem dělala těch posledních několik let? Vždyť si nepamatuju ani svůj život. Snad si časem rozpomenu a ten výpadek paměti nebude trvat dlouho.

Snažila jsem se vyhýbat lidem a pokračovala jsem mimo město nebo přinejmenším tu obydlenou část, kde stál náš byt. Ocitla jsem se na okraji bývalého parku uprostřed kterého stály rybník rozdělený na dva jakousi travnatou plochou. To místo mi připadalo povědomé. Byla jsem si jistá, že jsem tam kdysi trávila s Adamem dost času. Když jsem se snažila vybavit si některé vzpomínky, všimla jsem si přijíždějících černých aut se zatmavěnými okénky. Vozidla se zastavila a z nich vystoupili muži v oblecích a Adam jako jejich rukojmí. Rychle jsem se schovala a pozorovala jsem, jak jdou všichni k rybníku.

Jeden z mužů celou dobu mířil na Adama a strach mi svíral hrdlo. Copak mě můj muž přivedl do budoucnosti, abych ho viděla umírat? To jsem přece nemohla dopustit. Nechtěla jsem se dívat na popravu člověka, kterého jsem doopravdy a upřímně milovala.

Skupinka se zastavila u břehu a jako kdyby do mě cosi píchlo. Teď! Utíkej a zachraň ho!

„Hej!“

Následoval výstřel a já jsem se zastavila. Jako kdyby mě cosi bodlo do pravého boku. Taková zvláštní bolest. Adam se ke mně rozeběhl, aby mě chytil a já mu padla do náruče. Nevnímala jsem hlasy kolem, vnímala jsem jen Adama. Skoro nic jsem neslyšela. Jako kdyby byl Adamův hlas kdesi v dálce. Cítila jsem, jak něco rychle hledal v kapse, aby nás odtamtud dostal.

„Promiň…“ Snažila jsem se omluvit. Měla jsem pocit, že jsem překazila jeho plán.

„Ne, takhle to přece nemělo být. Vydrž.“ Křičel. „Mělo to být úplně jinak.“

„Adame, drž mě, prosím,“ zašeptala jsem a cítila, jak mě svírá v náručí.
Svět kolem se rozmazával a barvy splývaly do sebe. V uších mi hučelo a srdce mi tlouklo tak hlasitě, až jsem měla pocit, že ho slyší i Adam.

„Vydrž,“ jeho hlas byl naléhavý, skoro zlomený. „Už to skoro mám.“
Vytáhl z kapsy ten zvláštní přístroj. Jeho prsty se třásly, ale nakonec se ozvalo jemné cvaknutí a kolem nás se rozlila podivná, oslepující záře. Byla jsem si jistá, že jsem ztrácela vědomí, ale pak jsem ucítila teplo na tváři – možná slunce? Možná jen Adamovu dlaň. Poslední, co jsem cítila, byl Adamův dotek.

A pak už jen ticho.

 

_

 

Something Under Her Skin

 

That Saturday began like so many others. Morning coffee, a quiet breakfast, the rhythmic comfort of cleaning the kitchen, then chopping vegetables for lunch while the sun streamed lazily through the curtains. Later, my sister would come by with her little boy, the one who seemed to grow up every time I blinked.

It’s strange how time’s passage can be measured in a child’s face. Only months ago he had been nothing but a wrinkled pink bundle — crying, fussing, entirely dependent. Now he was sitting up on his own, gurgling out his first clumsy syllables as though they were treasures. Watching someone discover the world, step by wobbly step, had its own kind of magic.

I never had a child of my own. Maybe that’s why my sister’s son felt so strangely precious to me, as if some invisible thread had tied us together.

That evening, we were rolling around on the carpet, both giggling. My sister and her partner were preparing the bath in the next room. Then, as if on cue, the boy let out one of his new words. It was barely more than a sound, but it made all of us laugh until tears gathered in our eyes. For a few minutes, nothing else existed — not the ticking of the clock, not the gathering dusk beyond the window. Just this: his tiny, glowing face and that startled, innocent joy.

I have never been the type to speak longingly of family, but I’ve always believed in the weight of its bond. My empathy was both blessing and curse — I simply couldn’t turn away from people who needed me.

Then my mom came into the room to tell us that the pancakes were ready. But before she even finished, a strange man walked out of my bedroom. Everyone froze, even the little child on my lap suddenly stopped laughing.
But how did that stranger get in there? Did he climb up the drainpipe?

„Hi, sorry to interrupt, but I need to talk to you,“ he said, looking straight at me. His dark hair was threaded with silver, his face covered with stubble, dark jeans paired with a brownish-green jacket, and boots that looked like work shoes.

Even though I didn’t recognize the man, I told everyone not to call the police. Something inside me pulled me toward him. I got up from the floor and handed my nephew back to his mother’s arms. Then I walked into my room and closed the door behind us. He leaned against the wall by the wardrobe, as if he knew this place. As if he knew me.

„I have no idea who you are. Who are you?“

„I know you don’t recognize me, but please, trust me. My name is Adam, and I came from the future to take you with me. I’m your husband, and our daughter and I need you now.“

The words should have sounded insane. But they didn’t.

„Look…“ He reached under his jacket and pulled out a gold pendant, old and worn. The engraved traveler on its surface glinted dully. When he pressed it into my hand, something shattered open inside me. The moment I touched it to look closer, images flashed before my eyes — moments we had shared. Laughing with Adam, dancing around the apartment, tucking a little girl into bed.

„Adam?“

I didn’t understand anything. Nothing. How was it possible that I had forgotten all of this? If I really came from the future, how did no one notice I was different? How could I forget my daughter? And Adam?

When I looked into his dark eyes, I recognized my soulmate. The Adam I had fallen in love with, the one I would do anything for. My chest ached. I wanted to cry. I threw my arms around him and kissed him as if we might never see each other again. What had happened to us? So many questions, and no answers.

When I pulled back, Adam was holding some strange object in his hand. I knew it had to be something that let him travel through time — I just couldn’t imagine how such a thing could even exist.

„I’m taking us home. There’s not much time.“

Before I knew it, we were standing in front of an apartment door. As soon as we stepped inside, I felt an overwhelming sense of family warmth. The apartment was spacious, the walls painted orange and terracotta, with dark wooden furniture and white curtains glowing with sunlight. On a nearby dresser stood several family photos, and before I could get closer to them, a little girl ran to me from another room. She couldn’t have been more than nine. I didn’t even have time to take a breath before she threw her arms around me.

„Mom, I’m so happy to see you!“

I hugged her back, though I couldn’t remember her name. Moments later she pulled me into an armchair to show me more family pictures — almost as if she knew I was suffering from some strange amnesia. I glanced back at Adam, but his face looked worried. He said nothing, just stood there, clearly concerned.

I hugged my daughter again and inhaled the scent of her long, dark-blond hair. She smelled like chamomile and felt as soft as the finest velvet. I didn’t even want to open my eyes, but then the door slammed.

A young woman entered, dressed in a gray gown, a white bonnet over her two braided brown pigtails. Our nanny.

„Madam, you must go now. Adam needs you. I will look after the little one.“

„Mom, come back soon,“ my daughter said, her big green eyes gazing into mine.

Adam? But he had just been here. What was going on? The nanny almost pushed me out the door. When I stepped outside, I felt as if I’d walked onto a construction site. Huge piles of sand and rubble everywhere, a yellow crane that must have stood here not long ago, and a few men nearby who looked like mercenaries.

But where should I go? Which way had Adam gone? And why didn’t he tell me anything?

I turned left and climbed over the piles of rubble. Everything felt so surreal, like a dream. I just hoped I wouldn’t run into anyone who knew me. I still couldn’t remember so much. What had I been doing all these years? I couldn’t even recall my life. Maybe I’d remember with time. Maybe this memory gap wouldn’t last forever.

I kept avoiding people, walking away from the city or at least from the part where our apartment stood. I found myself on the edge of what must once have been a park, with a pond split into two by a strip of grass. The place felt familiar. I was sure Adam and I had spent a lot of time here.

As I tried to remember, I saw black cars with tinted windows pulling up. The vehicles stopped, and men in suits stepped out — and Adam, their hostage. My heart clenched.

Had my husband brought me to the future just to watch him die? I couldn’t let that happen. I couldn’t watch the man I loved be executed.

They stopped near the water’s edge, and something inside me pricked. Now! Run and save him!

„Hey!“

A gunshot rang out, and I froze. A sharp pain pierced my right side. Adam ran to catch me as I collapsed into his arms.

I didn’t hear the voices around me anymore — only Adam. His voice sounded far away, as if coming through water. I felt him searching his pocket frantically for something to get us out of there.

„I’m sorry…“ I whispered. I felt like I had ruined his plan.

„No, this isn’t how it was supposed to happen. Hold on,“ he shouted. „It wasn’t supposed to be like this.“

„Adam, hold me, please,“ I whispered, feeling his arms around me.

The world around me blurred, colors melting together. My ears were ringing, and my heart was beating so loudly I thought Adam must hear it too.

„Hold on,“ his voice was desperate, almost broken. „I’m almost there.“

He pulled out that strange device. His hands were shaking, but finally there was a soft click, and a blinding light enveloped us.

I was sure I was losing consciousness, but then I felt warmth on my face — maybe sunlight, maybe Adam’s hand. The last thing I felt was his touch.

And then, only silence.