V zajetí krinolíny, 2. část (Czech / English)

 

 

Někdy jsem si říkala, že ten muž, kterého vídám ve svých snech, musí někde existovat. Musí mít jméno. Musí dýchat tak jako dýchám já a musí cítit tak jako cítím já. Proč by moje sny jinak tak často navštěvoval? Proč bych k němu cítila tu zvláštní náklonnost, kterou jsem necítila ještě nikdy k nikomu? Tu opravdovou lásku a pocit bezpečí, i když ho obklopovala prazvláštní temná aura.

Už jako malá jsem věřila tomu, že svět není černobílý. Že je v každém člověku mnohem víc. Že i když ten strom za domem je na první pohled možná obyčejným javorem, ve skutečnosti mě udržuje při životě, protože mi dává kyslík. A udržuje při životě nespočet dalších tvorů a dalších stromů. Žádný strom nepřežije sám.

Dalo se totéž říci i o lidech? Nebo je ten muž někým, kdo drží při životě mě? Naposledy jsme spolu tančili. Vedl mě a já jsem měla pocit, že se vznáším. Věděla jsem, že je nebezpečný, ale zároveň mě cosi uvnitř táhlo k jeho nitru. To charisma! Ty oči a ten dotek. Bylo to tak skutečné. Jeho hlas mi stále zněl v hlavě. Muž v tmavém obleku, ze kterého měl respekt každý.

Musela jsem toho muže najít za každou cenu. Měla jsem pocit, že si mě k sobě volá… Ten muž z mého snu.

Cítila jsem se sama. Vždycky tomu tak bylo. Ale když jsem byla s ním, věděla jsem, že sama nejsem. Že on chápe mě stejně tak, jako já chápu jeho. Nemusela jsem se před ním klanět; ráda jsem mu oddaně hleděla do očí, i když se mi podlamovala kolena.

A dva, tři, čtyři. A dva, tři, čtyři.

Chvílemi jsem se dívala na chodidla, abych mu nepošlapala jeho drahé boty, ale řekl mi, abych se mu dívala do očí a jen ho vnímala. Abych se mu plně oddala a důvěřovala mu.
„Věřte mi…,“ tvářil se vážně.

Tančili jsme uprostřed ulice za soumraku. Nikdy jsem nikomu plně nevěřila a on to cítil. Snažila jsem se být svobodná, ale zároveň jsem byla jeho. Jako kdyby mě jeho pohled celou dobu hypnotizoval, až jsem se připadala jako pírko. Rychle jsem přestala kroky vnímat a nechala jsem ho mě vést. Přála jsem si, aby ten tanec neskončil. V ten moment mi poprvé bušilo srdce. Vdechl mi život.

A pak jsem se probudila. Prázdná. Vyrvaná z toho nejkrásnějšího snu. Chtělo se mi křičet, aby se vrátil, ale věděla jsem, že se tam už nevrátím. Tak takhle se cítí právě uvadající květina? Všechna ta pohlcující euforie byla najednou pryč.

Ještě ten den jsem se vydala k jezeru, kam jsem chodívala, abych přišla na jiné myšlenky. Ten pocit, že napůl bdím a napůl sním, jsem musela vstřebat. Posadila jsem se na okraj břehu pod svůj oblíbený kaštan a pozorovala vlnící se hladinu. Jak by se mu tady asi líbilo? Nedokázala jsem si pomoct, ale cosi uvnitř mě křičelo, že je poblíž. Že skutečně existuje.

Je vůbec možné vytvořit si pouto s někým, kdo o vás neví? I když máme pokročilé technologie, stále zůstává tolik nezodpovězených otázek. Kdo vlastně určuje, co je skutečné a co ne? Co je normální a co ne? Do koho je správné se zamilovat a do koho ne? Nakonec jsme to my sami.

Z myšlenek mě vytrhla starší žena, která na místo dorazila i se svou klisnou. Byla tak krásná. Tmavě hnědá s černou hřívou, ale přesto bojácná. To jsem cítila i já. Cosi mě k ní táhlo, a tak jsem vstala a vyšla za ženou.

„Mohla bych se na ní projet?“
„A už jste někdy na koni seděla?“ zeptala se žena, zatímco upravovala své klisně ohlávku.
„Bohužel ne, ale ráda bych si to vyzkoušela.“
„Tak dobře, ale je divoká. Třeba možná k sobě nenechá nikoho přiblížit ani na krok.“

Nikdy předtím mi nedošlo, jak jsou koně ohromní. A tahle klisna byla přímo majestátní. Neznámá žena se mě snažila navést, jak na ni, ale šlo mi to samo. Dokonce jsem si vysloužila pochvalu, že jsem se do sedla vyšvihla jako letitá jezdkyně.

„Máte talent. Vypadá to, že si sedíte. Zkuste jít kousek, je opravdu divoká.“

A tak jsem vyrazila. Měla jsem pocit, že ke mně ta klisna patří. Jako kdyby byla má a já její. Kráčela se mnou podél břehu. A ještě dál. Celou dobu byla klidná. Na druhé straně jezera se zastavila a váhavě přešlapovala, zda může místo přebrodit.

„Neboj se, malá,“ pohladila jsem ji po hřívě a políbila ji. Klisna se rozešla vpřed a já cítila, jak mi voda sahá téměř ke kolenům, když jsme překonávaly úsek. Kéž bych si ji tak mohla nechat! Chvilku plavala podél břehu a zpět a já jsem vnímala její uvolnění. Skoro jako kdyby voda všechen její strach smývala a byla šťastná. A stejně tak i já. Smála jsem se, protože vidět tu zvířecí radost je něco tak dojemného a čistého. Nejčistší pocit ze všech.

Po chvíli se vydrápala na břeh a pokračovaly jsme v jízdě. Klisna se rozeběhla k lesu, aby ze sebe dostala všechnu nahromaděnou energii, a já ji nechala, aby mě unášela. Znovu jsem měla pocit, že se vznáším. Trvalo to jen pár minut, ale klisna se u lesa otočila a nesla mě zpátky k jezeru, kde zpomalila, aby vydechla.

Pomalu mě odnesla ke své majitelce, která na místě nervózně přešlapovala a zároveň se tvářila ohromeně.
„Vážně jste na koni nikdy neseděla? Zvládla jste ji jako profesionálka. Ještě nikdy takhle na nikoho nereagovala.“
„Ještě nikdy…“

Když jsem se chystala seskočit z klisny, opodál jsem si všimla povědomého černého auta s tmavými skly. O kapotu se opíral ten muž z mého snu a i on se usmíval. Žena mě upozornila na to, že na mě asi někdo čeká. Poděkovala jsem jí, políbila klisnu na rozloučenou a pomalu jsem se vydala k muži.

Moje zvědavost mě k němu táhla jako magnet a já jsem v ten moment ignorovala celý svět kolem sebe. Jakmile jsem byla dostatečně blízko, cítila jsem jeho kořenitý parfém. Skoro ve mně evokoval drahou whiskey, kterou si mohl dovolit jen málokdo. Poznala jsem, že je to typ člověka, který na kvalitních věcech nešetří, ale zároveň se svým bohatstvím nechvástá. Užíval si moc a respekt. Přinejmenším tak se mi prezentoval ve snu. A já jsem byla ta, která mohla nahlédnout pod jeho kůži.

Moje touha ho poznat byla obrovská a srovnatelná s princem snažícím se odhalit záhadnou dívku, jejíž tvář byla ukryta pod závojem. Tak moc jsem si přála dotknout se jeho tváře a ucítit teplo jeho pokožky, abych se ujistila, že je skutečný. Tak moc jsem se snažila pohlédnout mu zblízka do očí a vidět v jeho duhovkách všechen vesmír. Tak moc jsem chtěla cítit jeho konečky prstů na těch svých, abych zjistila, jestli máme stejné otisky prstů.

Co když je tohle ale zase všechno jen sen? Budeme zase tančit?

 

Ensnared by the Crinoline, part 2

 

Sometimes I told thought that the man I kept seeing in my dreams had to exist somewhere. He had to have a name. He had to breathe the way I breathe, and feel the way I feel. Why else would he visit my dreams so often? Why would I feel that strange affection for him, one I had never felt for anyone before? That true love and sense of safety, even though a peculiar dark aura surrounded him.

Even as a little girl, I believed the world wasn’t black and white. That there was so much more inside every person. That even if the tree behind the house seemed like nothing but an ordinary maple at first glance, it actually kept me alive because it gave me oxygen. And it kept countless other creatures and other trees alive as well. No tree survives alone.

Could the same be said about people? Or is that man someone who keeps me alive? The last time we were together, we danced. He led me, and I felt like I was floating. I knew he was dangerous, but something inside me still pulled me toward his core. That charisma! Those eyes and that touch. It felt so real. His voice kept echoing in my head. A man in a dark suit, someone everyone respected.

I had to find him no matter what. I felt as if he were calling me to him… That man from my dream.

I felt alone. I always had. But when I was with him, I knew I wasn’t alone. He understood me just as I understood him. I didn’t have to bow to him; I gladly gazed into his eyes, even as my knees trembled.

One, two, three, four. One, two, three, four.

Sometimes I looked at my feet, afraid I’d step on his expensive shoes, but he told me to look him in the eyes and simply feel him. To surrender to him and trust him completely.
“Trust me…” he said solemnly.

We danced in the middle of the street at dusk. I had never fully trusted anyone, and he felt that. I tried to be free, and yet I belonged to him. As if his gaze had been hypnotizing me the whole time, until I felt like a feather. Soon I stopped thinking about the steps and let him guide me. I wished the dance would never end. For the first time, my heart was truly racing. He breathed life into me.

And then I woke up. Empty. Torn away from the most beautiful dream. I wanted to scream for him to come back, but I knew I wouldn’t return there again. Is this what a flower feels like when it begins to wither? All that overwhelming euphoria was suddenly gone.

Later that day, I went to the lake where I always went to clear my head. I needed to absorb that feeling of being half-awake, half-dreaming. I sat on the shore beneath my favorite chestnut tree and watched the rippling surface. Would he like it here? I couldn’t help it — something inside me screamed that he was near. That he truly existed.

Is it even possible to form a bond with someone who doesn’t know you exist? Even with our advanced technologies, there are still so many unanswered questions. Who determines what is real and what isn’t? What is normal and what isn’t? Who we are allowed to love and who we’re not? In the end, it’s up to us.

My thoughts were interrupted by an older woman who arrived with her mare. She was stunning. Dark brown with a black mane, yet timid. I sensed that immediately. Something drew me to her, so I stood up and walked toward the woman.

“Could I ride her?”
“Have you ever sat on a horse before?” the woman asked while adjusting the mare’s halter.
“Sadly, no, but I’d love to try.”
“All right, but she’s wild. She might not let anyone come near her.”

I had never realized how enormous horses were. And this mare was majestic. The woman tried to guide me, but it all came naturally. She even complimented me, saying I mounted like an experienced rider.

“You have talent. It seems you two get along. Try riding a bit — she really is wild.”

So I set off. I felt as if the mare belonged to me. As if she were mine and I were hers. She walked with me along the shore. And then farther. She stayed calm the whole time. On the opposite side of the lake, she stopped and hesitated, unsure whether she could cross.

“Don’t worry, girl,” I whispered, stroking her mane and kissing her. The mare stepped forward, and I felt the water nearly reach my knees as we crossed. Oh, how I wished I could keep her! She swam a little along the shore and back, and I felt her relax. As if the water washed away all her fear and she was happy. And so was I. I laughed, because seeing such pure animal joy is something so moving and innocent. The purest feeling of all.

After a moment, she climbed up the bank and we continued. The mare galloped toward the forest to release all her pent-up energy, and I let her carry me. Again, I felt like I was floating. It only lasted a few minutes, but then she turned and brought me back to the lake, where she slowed to catch her breath.

She carried me back to her owner, who was nervously shifting yet looking amazed.
“You truly have never ridden a horse before? You handled her like a professional. She’s never reacted to anyone like this.”
“Never before…”

As I was about to dismount, I noticed a familiar black car with tinted windows parked nearby. Leaning against the hood was the man from my dream — smiling. The woman told me someone seemed to be waiting for me. I thanked her, kissed the mare goodbye, and slowly walked toward him.

My curiosity pulled me to him like a magnet; in that moment I ignored the entire world. When I was close enough, I caught his spicy cologne. It reminded me of expensive whiskey — the kind only a few could afford. I immediately knew he was the type who never spared money on quality, yet never flaunted his wealth. He enjoyed power and respect. At least, that’s how he appeared in my dream. And I was the one who could see beneath his skin.

My desire to know him was immense, like a prince trying to unveil the mysterious girl hiding behind her veil. I longed to touch his face, to feel the warmth of his skin, to be sure he was real. I wanted so badly to look into his eyes up close and see entire universes in his irises. I wanted to feel his fingertips against mine and find out whether our fingerprints were identical.

But what if all of this is just another dream?
Will we dance again?