Karusel vzpomínek

 

Bylo to už dávno, co ho nechala jít. I za cenu toho, že v ten den zemřeli dva lidé. Někdy se ale i ta nejbolestivější možnost jeví jako ta nejlepší. Být s někým ve vědomí toho, že je mu ubližováno by bylo čisté pokrytectví. Sobectví. Sebemrskačtství. Moc dobře věděla, že on si zaslouží někoho, kdo mu neubližuje svou nemocí. Ve špatném a dobrém, jak se říká. Ona to ale cítila jinak. Vždy, když zavřela oči, viděla prázdnotu. Milovala ho. Upřímně. Natolik, že pro něho byla schopná obětovat vlastní život. Natolik, že vždy, když se usmál, viděla to rošťáctví v jeho očích. Natolik, že vždy, když se jí snažil rozesmát, chtělo se jí brečet bolestí. Ta agónie, že on vynakládá veškeré své síly, aby se na moment, alespoň malý moment cítila lépe, byla destruktivní.

Osud má ale zvláštní smysl pro humor. A tak je znovu svedl dohromady. Najednou se zdálo, že ani ten nejtemnější stín ji před ním neskryje. Při pohledu na něj jí poskočilo srdce. Jako tenkrát, když se setkali úplně poprvé. Měla pocit, že se nemůže přestat usmívat, kvůli čemuž se cítila rozpačitě. A on to považoval za něco nesmírně roztomilého. Jak malicherné! A stejně jako tenkrát, zdálo se, že ani teď na nic nečekal a vydal se jejím směrem.

„Ahoj,“ pozdravil s úsměvem.

„A-ahoj…“

„Jak se ti pořád vede?“

„Dobře,“ vyhrkla okamžitou lež. „Jak se máš ty? Slyšela jsem, že jsi někoho potkal, a že vedeš fajn život.“

„Uhm, vlastně jo. Teda, myslím tím, že jsem někoho potkal,“ přikývl. „Ale moc fajn se nemám.“

„Ne…?“

„Ne…“

„Aha…,“ dodala sklesle a na moment svěsila hlavu sledující konečky vlastních prstů. „To mě mrzí.“

„Po tom, co jsi odešla, nic už není jako dřív.“

„Musela jsem.“

„Fakt? Musela?“

Nechtěla vzpomínat. Nechtěla znovu vidět ten film plný vzpomínek. Nechtěla lapat po dechu.

„Já…přece jsem se ti to snažila vysvětlit.“

„Ale já přece vím, s jakou bolestí žiješ. Vím, jak je pro tebe těžký jenom dýchat. Jasně, nedokážu se do tebe vžít a jít tvojí cestou, ale všechno, co jsem dělal, bylo pro to, abych ti to ulehčil. Všechno.“

„To ale nejde.“

„Tak mě to nech, sakra, zkusit.“ Jeho hlas nezněl panovačně. Byl plný úpěnlivých proseb. Dlaně sevřely její tváře, aby se znovu mohl zadívat do známých párů hlubokých očí. Ale vlastně proč? Bolelo to. Bolelo znovu cítit teplo jeho kůže. Bolelo cítit jeho upřímný dotek. Bolelo cítit, jak se jeho otisky vrývají do její pokožky.

„Vždyť někoho máš. Žiješ teď spokojeně a beze strachu. A já nejsem ta, kdo jako Siréna láká muže od žen. Nechci taková být.“

„Všichni muži, kteří odešli od svých žen to udělali na vlastní popud. Jen z vlastního rozhodnutí. A to můžu udělat i já,“ udělal krok vpřed. „Chci, abychom byli jako dřív. Ona pro mě nic neznamená. Jsou to jen šarády. To na tebe jsem nikdy nezapomněl.“

„Bolí to. Ty…bolíš mě.“

„Prosím...“

„Všichni tvrdí, jak chtějí být s někým opravdu zlomeným, dokud nepoznají, co zlomení je. Jak neskutečná agónie je jen ráno vstát z postele a předstírat, že je svět v pořádku. Neustále myšlenky na to, že když do úst vkládáš sousto, dítě na opačné straně světa umírá hlady. Myšlenky na to, že zatímco vedeme tuhle konverzaci, tak někdo pohřbívá vlastní rodinu nebo týrá nebohé zvíře. Je to…jako svědění, kterého se nemůžu zbavit. Neumím žít v tomhle světě, ale zároveň nedokážu odejít. A já nechci, abys tohle břemeno nesl i ty.“

„To břemeno na tebe ale padá. Když ti ho pomůžu zvednout, nebude tě to tak bolet. Ale nebudeš sama. Nemusíš na to být sama…“

„Co když ale musím…“

„Tak pošetilá nejsi…“

Znovu zavřela oči, aby vstřebala jeho slova. Pořád jí držel a znovu se cítila v bezpečí. Cítila jeho přibližující dech. Nebyl studený, ale byl uklidňující. Ta konejšivost jí přiměla zapomenout na všechno kolem. Jako kdyby jí jeho dech léčil. Její dlaně sevřely jeho zápěstí, aby se přesvědčila o tom, že to celé není jen pouhá představa. Iluze vlastního stesku. Netrvalo to dlouho, ale eufórii vystřídala náhlá prázdnota a ona otevřela oči.

Najednou jako kdyby se vrátila o několik minut zpátky v čase. Znovu stál pár metrů od ní. Znovu se usmál. Znovu vykročil směrem k ní.

„Ahoj.“