Jsme ženy - jsme bohyně

 

"Lebo krása je v hlave. A či som pekná alebo škaredá, je iba moja vec." - Ema Müller

Témy Emy je jeden z mých nejmilovanějších podcastů. Možná proto, že Ema v nich rozebírá skutečně vše od dušebolu po témata, která jsou i dnes - v moderním světě - bohužel stále tabuizovaná. Témata, která jsou vlastně přirozeností, a tak je i ironie, že tyto myšlenky jako menstruace, masturbaci či dokonce tělesné ochlupení, jsou i nadále tabu. 

Proč ale? Vždyť je to přece součást každého z nás. Jsme ženy - menstruujeme. Jsme ženy - vztekáme se. Jsme ženy - máme chlupatá podpaží. Ale toto vše je naše přirozenost, je to dar Matky Země, která nám dala tento život. Ta Matka, která nás takto stvořila záměrně. Jsme empatické, máme tendence plakat, smát se a milovat, jelikož jsme lidské bytosti. Chceme sdílet svoje strasti a navzájem se učit jedna od druhé. Nežijeme přeci ve středověku, aby námi druzí opovrhovali jen proto, že se každá lišíme. Vždyť je ta různorodost, koneckonců, krásná!

· Jako děti nic z toho řešit nemusíme, protože jedinou naší starostí je to, kdy přijít včas domů.

· Jako puberťáci vzhled řešíme přespříliš. Jsme za něj nenáviděně, i přesto, že trávíme dny líčením se, oblékáním se podle nejnovějších trendů a nejnovějším účesem inspirovaným minimalistikou Pařížanek. Nikdy se nezavděčíme nikomu. 

Kolikrát já jsem slyšela, že jsem ošklivá, že si nikoho nenajdu. Že bych měla zhubnout, protože mi lezou špeky všude, že mám moc vykulený oči. Kolikrát jsem se vzpouzela, vztekala se a brečela, protože mi okolí doslova diktovalo, jak se mám oblékat nebo dokonce jaká mám být. 

Snažila jsem se být sama sebou, ale nátlak sílil a sílil, až jsem si jednoho dne řekla "A dost!"

Proč poslouchat jen tyhle jízlivé, nenávistné postřehy na mou osobu? A tak jsem se začala stranit všech těch toxic people a začalo mi být líp a líp.

,,Tlustá holka přece nemůže chodit s hubeným. Jak by to vypadalo?" A zase ten vzhled. Nenapadlo vás, že tenhle hubeňour má třeba jiné priority? A že ta "tlustá" holka může být talentovanou návrhářkou, která má módu ráda stejně jako vy? 

Nikdo by si od nikoho neměl nechat diktovat jak žít nebo jak vypadat. Jsme jedinci - jsme tu sami za sebe. Je jen na nás, jaké oblečení nosit, jak mluvit, s kým mluvit, zda jíst maso nebo ne, zda mít děti nebo nemít, zda cestovat kolem světa jako vagabund nebo si pořidit domek se zahrádkou. Pokud totiž člověk najde cestu k jádru samotnému, pak z něho bude ta nejšťastnější osobnost. 

Neříkám, že člověk k tomuto cíli dojde ve 20 nebo 30. Někdo má cestu vydlážděnou svými cíli, za kterými si jde. Někdo se plahočí skrze trny a díry a kamení a do cíle dorazí s odřenýma kolenama a rozseknutým rtem. Důležité je - že přežil! Že našel, po čem toužil. 

Moje cesta k sobě samotné byla dlouhá a ošklivá. Jako kdyby se bosé nohy prodíraly skrze ostré trny růží a drobouných kamínků a po celou tuhle cestu lilo jako z konve. Tak nějak jsem doufala, že se to ale zlepší. Přeci jen nic netrvá věčně a já jsem byla moc tvrdohlavá na to, abych všechny boje vzdala. Křik a pláč a vztek a jsem tam, kde jsem. Ještě ne v úplném cíli, ale už stačí málo. Ještě pár těžkých kroků, ale už vím, co mě na konci čeká. 

Z boje uteče jen zbabělec. To samé platí o tom, kdo se vzdá vlastních cílů. A proto kašlete na okolí. Kašlete na řeči, které vám hatí cíle. Nechte to, co je uvnitř vás vzejít na povrch. Jedině tak budete šťastné. Jsme ženy - jsme bohyně - můžeme cokoliv!