I jumped, I did it (English / Czech)

 

I jumped, I did it

„I still can remember the dimples on his face everytime he smiled. The pair of the blue irises that perfectly matched the surface of the morning ocean. The red baker's boy cap that he used to wear. It was more like one of his significants. We were in love. And it was as pure as the Big Bang.

But one day he disappeared. I've been looking for him everywhere. Running through the crowd, I desperately called his name. An old woman told me that he's gone for good. But I didn't want to believe her. The embrace of the crowd has become tighter and the pulsing explosion of the intuition screaming. The faceless people, looking like each other and yet different, were getting closer and closer. I knew they are hiding something. It's exactly like you know something, you can feel it and your throat makes you scream and your legs make you run.

I noticed the familiar red cap in the middle of them. My heart started to beat fast and so I called his name without any response coming back to me. I thought that he couldn't hear me through the crowd so I raised my voice. Louder this time. And he quickly started to walk away. For a brief moment I had a feeling that he doesn't have a face. 

The same old woman told me that I should give up on him because he's dead. The crowd started to walk away and I remained on that empty place with her. She tried to convince me that I should move on but ... something felt strange. Something that made me hopeless and brought a tears into my eyes. Maybe it was the doubting strength in me. And then I knew what I have to do.

I ran away from her. My bared feet carried me to the near cliff. She tried to stop me, screaming at me that I'll kill myself. But I sensed the waves like my friends. I knew that it's a necessary step. So I did it. I jumped. 

I heard the wind and the odd warmth. And yet I felt like another part of me that was lost for a very long time was found. The galaxies, the light, the sound. I've seen it all. 

To me it lasted like a second. This film of the impossibly seen things was just another piece of the puzzle. And then I woke up. There was a white ceiling above me. When I turned my face to the site, there was a lamp on the white bedside table and the sun letting it's rays brush my face. The sky was bright blue and I was...what is my name in this dimension?“

☬☬☬

Skočila jsem, dokázala jsem to

"Pořád si pamatuji ty dolíčky v jeho tváři, kdykoli se usmál. Pár modrých duhovek, které dokonale ladily s hladinou ranního oceánu. Červenou baker's boy čepici, kterou nosil. Byla spíš jedním z jeho signifikantů. Byli jsme zamilovaní. A láska byla čistá jako Velký třesk.

Ale jednoho dne zmizel. Všude jsem ho hledala. Běžela jsem davem a zoufale volala jeho jméno. Jedna stará žena mi řekla, že je nadobro pryč. Ale já jí nechtěla věřit. Objetí davu zesílilo a pulzující exploze intuice křičela. Lidé bez tváří, podobní jeden druhému, a přece odlišní, se přibližovali stále víc. Věděla jsem, že něco skrývají. Je to přesně tak, jako když něco víte, cítíte to a hrdlo vás nutí křičet a nohy utíkat.

Všimnula jsem si známé červené čepice uprostřed nich. Srdce mi začalo rychle tlouct, a tak jsem zavolala jeho jméno, ale bez odezvy. Myslela jsem si, že mě přes dav neslyší, a tak jsem zvýšila hlas. Tentokrát hlasitěji. A on začal rychle odcházet. Na krátký okamžik jsem měla pocit, že nemá tvář. 

Ta samá stará žena mi řekla, že bych na něj měla zapomenout, protože je mrtvý. Dav se začal vzdalovat a já zůstala na tom prázdném místě s ní. Snažila se mě přesvědčit, že bych měla jít dál, ale... něco mi bylo divné. Něco, co ve mně vyvolávalo beznaděj a vhánělo mi slzy do očí. Možná to byla ta pochybující síla ve mně. A pak jsem věděla, co musím udělat.

Utekla jsem od ní pryč. Mé obnažené nohy mě nesly k blízkému útesu. Snažila se mě zastavit a křičela na mě, že se zabiju. Ale já jsem vnímala vlny jako své přátele. Věděla jsem, že je to nutný krok. Tak jsem to udělala. Skočila jsem. 

Slyšela jsem vítr a zvláštní teplo. Cítila jsem, že se našla další část mého já, která byla velmi dlouho ztracená. Galaxie, světlo, zvuk. To všechno jsem viděla. 

Pro mě to trvalo jako vteřina. Ten film o nemožně viděných věcech byl jen dalším dílkem skládačky. A pak jsem se probudila. Nade mnou byl bílý strop. Když jsem se pohlédla do strany, na bílém nočním stolku byla lampa a slunce nechávalo své paprsky, aby mi pohladily mou tvář. Nebe bylo jasně modré a já jsem... jak se v této dimenzi jmenuju?"