Probuzení

Dodnes si pamatuju ten den, kdy jsem tvrdě usnula a najednou jsem byla pryč. Vznášela se a náhle jsem viděla to všechno. Svět. Vesmír. Časoprostor. Byla jsem tam, abych viděla ty nekonečné možnosti, a tak pochopila, že nic nemá absolutní konec. Život nezhasne, ale utichne, aby si na těch pár zmatených momentů odpočinul než se probere jinde. 

Nepamatuju si, kdy a kde jsem se narodila. Ale po mojí smrti jsem si vzpomněla, proč tu jsem. Ten pravý důvod je jednoduchý - stačí jen otevřít srdce a osvobodit se. Nechte mě pohladit vaší duši a promluvit k ní.

Jak už jsem řekla, nevím, kdy přesně nebo kolikrát jsem se narodila. Pamatuju si ale, kdy jsem se probudila ze zapomenutí.

Moje poslední umírání bylo zároveň i probuzení. Jako kdybych stála v mezičase, v místě, které neexistuje, v mistě, které je neviditelné, ale přesto zcela jasné.

Stála jsem na pláži a kolem nic nebylo. Stejně jako jsem neslyšela zpěv racků, ale jen mořský příboj, který narážel do kamenů tvořící nedaleký útes. Věděla jsem, že po ničem nepátrám. Nepřemáhal mě strach, protože na tom místě panoval obrovský klid, který byl doplněn zvláštním zvukem. Čekala jsem. A pak jsem ho zaslechla. Hlas, který vycházel z hlubiny rozbouřené vody. Těžko jsem mu ale rozuměla a než jsem se na cokoliv zeptala, cosi mě táhlo pod vodu. Kolem mě byla tma a já se snažila nahmatat něco, čeho bych se mohla zachytit. Propadala jsem panice, že jsem se ocitla v prázdnotě.

Najednou jsem tomu hlasu ale zřetelně rozumněla.

„Ještě není tvůj čas,“ řekl. „Ještě máš jeden důležitý úkol.“