Krásný den, milí čtenáři,
dnes mi došlo, že jsem se vlastně ani nesvěřila s tím, jak první kniha vznikla. Všichni ale už jistě víte, že se jednalo pouze o minimalistickou a limitovanou edici. Tu jsem pojmenovala prostě: Básně. A pár kousků jsem nechala vytisknout na vlastní náklady. Knihu jsem poté rozdala rodině a přátelům a byla z ní nadšená. Tehdy šlo ale na rozdíl od vydání knihy u Pointy o jednoduchý proces. A byl to pro mě opravdový pokrok, který mi dodal spoustu nadšení.
Konečně mám svojí první knížku!
Řekla bych, že kreativní nadání jsem začala projevovat už odmalička. Pamatuju si na x prázdných kelímků hořčic (tehdy se prodávali snad půlkilové kbelíčky) a já je všechny měla plné pastelek a fix. A pořád jsem malovala. A to dokonce i po zdích, z čehož rodiče moc nadšení nebyly. Malování se mě ale nepustilo dodnes. Jen jsem se od zdi zaměřila na plátna.
A když jsem zavítala na druhý stupeň základní školy, nastal zlom, kdy jsem se začala uzavírat. Byla jsem ten typ dítěte, co jde raději do knihovny, mlčky si maluje a čte. A někdy v sedmé třídě jsem začala psát svoje první veršovánky. Pamatuju si, že mi tehdy paní učitelka na dějepis, kterou jsme měli delší dobu na suplování českého jazyka, oznámila, že nechala jednu z mých básniček vytisknout v Mladé frontě. Vystřižená stránka z novin pak visela nějakou dobu na třídní nástěnce. Škoda ale, že jsem si tehdy noviny nepořídila. Ale to nevadí.
Tehdy moje básně byly opravdu plné depresí, smutku a slz. Některé z nich měly hloubku, ale nad některými bych se dnes možná i pobavila. A na úkor toho jsem si založila první blog a zavítala na web Písmák. A i tam některé kousky měly úspěch. A to mi vdechlo další naději, že moje psaní není marné.
Proč jsem ale začala psát? Psaní pro mě byla terapie. Záměrně neříkám "jako terapie", protože to nebylo "jako". Bylo to doopravdy. Nikdy jsem nebyla extrovertní dítě, dokonce i svého prvního panáka rumu jsem měla teprve před pár dny (ano, i experimenty s alkoholem se mi vyhnuly obrovským obloukem), a tak jsem vše vkládala do básní a povídek. Někdo by se možná mohl pozastavit nad tím, co jsem z toho dospívání měla. Ale vlastně stejně tak se pozastavuju i já nad myšlenkou, že co z toho člověk má, když od pátku do neděle popíjí a vesměs si nic nepamatuje?
Ale nikdo nejsme stejný a každý máme jiné priority. Zpátky ale k Básním.
Proč jsem se rozhodla knihu nechat vytisknout? Rozhodně to nebylo proto, abych se proslavila. Ta myšlenka vlastní knihy byla spíše jen důkazem naděje, že i já mám vlastní čtenáře, kteří mají moje psaní rádi. Čtenáře, ke kterým má slova opravdu promlouvají a probouzejí v nich emoce. A také do, že se moje básničky nemusí vlastně jen válet v šuplíku. Nicméně v Básních bylo umístěno i pár krátkopovídaček tzv. storytellingu.
Zahrála jsem si tak na cantadoru, vypravěčku starých příběhů. Hra se slovy mě neskutečně baví a naplňuje. Díky nim můžu vytvořit jiný svět, jinou dimenzi, kam doprovázím své čtenáře, abych k nim promluvila skrze metafory a pocity. A o tom je mé psaní.
Miluju hloubku, v básních nikdy neříkám nic narovinu. Jsou spíše jako teserakt, kde si každý najde něco svého. A pak ráda vnímám ty názory, zda je báseň nebo příběh o "tom" nebo zda jsem mluvila o něčem naprosto jiném. A někdy mě vidina mých čtenářů opravdu překvapuje a fascinuje. Je to jako abstrakce, kterou vkládám i do svých malovaných děl.
Svým způsobem je vše propojené, aby vytvořilo krásný celek. Stejně jako já a mí čtenáři.
Žádné komentáře:
Okomentovat