Marx se s členy Nauvoo připojila do Matrixu, aby našla
dalšího člověka, který se chtěl odpojit. Byl jím třináctiletý hoch Sam, kterého
šikanovali jeho spolužáci a jehož rodiče se rozváděli. Jeho signál o pokusu o
extrakci Nauvoo zachytilo teprve před pár dny, ale šlo o silné signály. I když
všichni, kdo již byli odpojeni a vydávali se na záchranné mise, věděli o tom,
že je riziko odpojovat lidi od deseti let výš, existovaly výjimky. A tou Sam
rozhodně byl.
Sotva pár vteřin po Samově extrakci se museli někteří ze
skupiny rozdělit, protože je operátor varoval před Agenty a všichni by se
nestihli vrátit včas. Marx s Mousem opustili budovu a vydali se k východu přes
stanici metra.
Procházeli turnikety, jako by byli součástí stejného
programu jako všichni ostatní. I nadále se snažili splynout s okolím a chovat
se nenápadně. Když ale zaslechli skřípot kolejí, o které metro brzdilo,
zbystřili. Oba dva vycítili, že je něco v nepořádku, a pomalu se otočili. V ten
samý moment dostali pokyn od operátora, aby z místa urychleně zmizeli.
„Běž!“ Mouse popostrčil Marx, aby jí v případě potřeby mohl
zachránit.
Dvojice se rozeběhla po schodech a jen o pár vteřin později
se za nimi rozeběhl Agent. Marx utíkala po schodech, ale měla pocit, že se
schody pod jejíma nohama začínají rozpadat. Děsilo ji to a něco takového viděla
poprvé.
„Do prdele, přepisujou kód!“ slyšela za sebou Mouse, který
celou dobu držel telefon, aby zůstal ve spojení s operátorem.
Marx utíkala, jak jen nejrychleji mohla. Když míjela další
turniket, přeskočila ho a utíkala k východu z metra. Ulice byla přelidněná a na
kratičkou sekundu se zastavila, aby se zorientovala.
„Budova naproti, pojď,“ popadl Mouse Marx za ruku, aby
společně utekli před Agenty, kteří dvojici pronásledovali, jako kdyby chtěli
uštvat zvěř.
Dívka se sotva vyhnula projíždějícímu taxi a nevnímala ani
to, že po cestě vrazila do starší osoby. Budova uvnitř vypadala jako luxusní
hotel. Mouse na nic nečekal a běžel k nejbližšímu schodišti. Od recepce na ně
ještě křikla recepční, zda mají rezervaci. Při šlápnutí na první schod za sebou
Marx zaslechla výstřel a sklonila hlavu. Mouse se za běhu ohlédl, aby se
ujistil, že je Marx v pořádku.
Oba dva utíkali, co jim síly stačily, aby se konečně dostali
do pokoje číslo 78. Místnost byla prázdná a zdálo se, že v apartmánu zrovna
nebyl nikdo ubytován.
„Kam teď?“ mluvil Mouse s operátorem a zamířil k oknu. „To
je kurva vysoko.“
Pak zavěsil a podíval se na Marx s ne příliš nadšeným
výrazem. Marx se opřela o stěnu a snažila se popadnout dech.
„Tak?“ vydechla.
„Střechy,“ řekl stručně. „Jiná cesta není.“
Marx se podívala z okna a ušklíbla se, když si uvědomila
bizarnost situace.
„Jasně. Proč ne,“ utrousila.
Mouse otevřel okno. Studený vítr okamžitě vtrhl dovnitř a
zatřásl závěsy. Venku vedla úzká servisní římsa, sotva dost široká na to, aby
se po ní dalo běžet.
„Půjdu první,“ řekl. Přehoupl se ven, dopadl lehce a
okamžitě se otočil zpátky k ní. Natáhl ruku.
„Pojď.“
Marx neváhala. Věděla, že váhání zabíjí rychleji než kulky.
Přehoupla se přes rám okna. V tu chvíli se ozval další výstřel někde dole v
chodbě. Římsa se pod její vahou lehce zatřásla. Skoro to vypadalo, že se chystá
zmizet, což byl další důkaz přepisu kódu. Kdokoliv, kdo Matrix navrhoval, měl
zřejmě zvláštní smysl pro humor a Marx měla pocit, jako kdyby je teď najednou
sledoval. Jako Velký bratr v románu od Orwella, který jednou četla.
Pár přidal na kroku, beton pod jejich nohama se na zlomek
vteřiny rozostřoval a hrany se posouvaly. Na konci římsy bylo potřeba skočit na
balkon protější budovy. Marx polkla a snažila se nedívat pod nohy a nemyslet na
to, že kus zdi vlivem přepisu může kdykoliv zmizet.
Mouse skočil jako první a zastavil se o železné zábradlí.
Když se Marx chtěla odrazit, aby přeskočila i ona, římsa pod jejíma nohama
zmizela, kotník se jí podvrtnul a její žebra narazila o zábradlí pár metrů pod
Mousem. V bolesti se přetočila na bok a stočila se do klubíčka. Z očí jí
vyhrkly slzy a i přes ten nesnesitelný tlak a bodání se snažila postavit na
nohy. Jakmile se dostala na kolena, snažila se popadnout dech, aby pokračovala
dál v cestě. Zároveň ale cítila, jako kdyby její cesta měla skončit právě tam.
Přesto se rozhodla bojovat do posledních sil.
Než se ale nadála, objevil se vedle ní Mouse, který se k ní
rozeběhl po požárním schodišti. Pomalu jí pomohl dostat se na nohy a podíval se
směrem k místu, odkud přišel. Vypadalo to, že jim dali Agenti na chvilku pokoj.
„Pojď, to zvládneš. Jsou to jen dvě patra.“
Marx se držela za žebra a měla pocit, že ji každý dech
udusí. Jako kdyby jedno ze žeber prorazilo její plíci a každý nádech bolel čím
dál víc.
„No tak, už jsme skoro tam,“ Mouseův hlas zněl zoufale a dál
podpíral Marx. Jen co dopověděl svou větu, padl další výstřel. Pár pater pod
nimi byli Agenti. Už moc času nezbývalo.
Mouse věděl, že pokud půjdou tímto tempem, nedostanou se z
Matrixu živí. Zároveň ale věděl, že nehodlá nechat Marx napospas.
„Tak jo,“ prohlásil odhodlaně a popadl Marx do náručí, jako
kdyby ji chtěl přenést přes práh. Snažil se ignorovat její zaúpění a přidal na
kroku. Zbývalo ještě jedno patro. Telefon už zvonil jako na poplach a v Marx
svitla naděje, že přece jen doběhnou včas. Další výstřel. A další.
Marx vnímala jen dupot po železném schodišti a výstřely.
Modrou oblohu vystřídal žlutohnědý oprýskaný strop a nicota. Než se nadála,
byla v bezpečí. Venku z Matrixu.
„Mousi…,“ rozkašlala se a podívala se na křeslo vedle sebe.
Vteřinu nato se probral i Mouse. V tu chvíli už ale ostatní
pomáhali Marx na lehátko, aby ji vzali na ošetřovnu.
„Marx,“ seskočil a rozeběhl se k ní.
„Teda, měli jste to dost o fous,“ prohlásil operátor.
„Naučili se přepisovat kód rychleji než předtím. Budu to muset nahlásit i
ostatním.“
Při převozu do ošetřovatelské sekce Mouse držel Marxinu
ruku. Byl to jeden z nejkrásnějších momentů, které kdy cítila. Oba dva už byli
v bezpečí. Všechna ta bolest jako kdyby ustupovala a Mousův dotek ji zahříval a
zklidňoval. Marx věděla, že jestli si chce něco nadosmrti pamatovat, pak je to
přesně tohle. Přesně tenhle moment, ten pocit, že není sama. A že je s někým,
kdo ji miluje stejně tak upřímně jako ona jeho. Oba dva totiž věděli, že už
nepotřebují slova.
-
When the sky falls
Marx joined the Matrix with the members of the Nauvoo to
find another person who wanted to disconnect. It was a thirteen-year-old boy
named Sam, who was bullied by his classmates and whose parents were going
through a divorce. His signal indicating an attempt at extraction had only been
detected by the Nauvoo a few days earlier, but it was strong. Even though
everyone who had already been unplugged and went on rescue missions knew that
disconnecting people aged ten and above was risky, there were exceptions. And
Sam was definitely one of them.
Only a few seconds after Sam’s extraction, some members of
the group had to split up because the operator warned them about Agents, and
they wouldn’t all make it back in time. Marx and Mouse left the building and
headed for the exit through the subway station.
They passed through the turnstiles as if they were part of
the same program as everyone else. They continued to blend in and act
inconspicuously. But when they heard the screech of metal as the subway train
braked, they became alert. Both of them sensed something was wrong and slowly
turned around. At that very moment, they received instructions from the
operator to leave immediately.
“Run!” Mouse pushed Marx forward so he could cover her if
needed.
The two of them sprinted up the stairs, and only seconds
later an Agent started chasing them. Marx ran up the steps, but she felt like
the stairs beneath her feet were beginning to fall apart. It terrified her
because she had never seen anything like it before.
“Shit, they’re rewriting the code!” she heard Mouse shout
behind her, still holding the phone to stay connected with the operator.
Marx ran as fast as she could. As she passed another
turnstile, she vaulted over it and kept running toward the exit. The street was
crowded, and for a split second she stopped to get her bearings.
“The building across the street, let‘s go,” Mouse grabbed
her hand so they could escape the Agents chasing them like prey.
She barely avoided an oncoming taxi and didn’t even register
bumping into an older person along the way. Inside, the building looked like a
luxury hotel. Mouse didn’t hesitate and ran toward the nearest staircase. A
receptionist shouted after them, asking if they had a reservation. As Marx
stepped onto the first stair, she heard a gunshot behind her and ducked. Mouse
glanced back mid-run to make sure she was okay.
They ran as fast as they could until they finally reached
room number 78. The room was empty; it seemed no one was staying there at the
moment.
“Now what?” Mouse spoke to the operator as he headed toward
the window. “That’s high as hell.”
He hung up and looked at Marx with a less-than-enthusiastic
expression. Marx leaned against the wall, trying to catch her breath.
“Well?” she exhaled.
“The rooftops,” he said briefly. “No other way.”
Marx looked out the window and smirked at the absurdity of
the situation.
“Sure. Why not,” she muttered.
Mouse opened the window. Cold air rushed inside, shaking the
curtains. Outside, a narrow service ledge ran along the building, barely wide
enough to run on.
“I’ll go first,” he said. He climbed out, landed lightly,
and immediately turned back toward her, extending his hand.
“Come on.”
Marx didn’t hesitate. She knew hesitation killed faster than
bullets. She climbed out of the window. At that moment, another gunshot echoed
somewhere down the hallway. The ledge trembled slightly under her weight. It
almost looked like it was about to disappear, which was yet another sign of the
code being rewritten. Whoever had designed the Matrix clearly had a twisted
sense of humor, and Marx felt as if they were suddenly being watched like Big
Brother in the Orwell novel she had once read.
They picked up speed. The concrete beneath their feet
blurred for a fraction of a second, edges shifting. At the end of the ledge,
they had to jump to the balcony of the opposite building. Marx swallowed and
tried not to look down, trying not to think about the fact that parts of the
structure could vanish at any moment.
Mouse jumped first and caught himself against a metal
railing. As Marx prepared to jump, the ledge beneath her feet vanished. Her
ankle twisted, and her ribs slammed into the railing a few meters below Mouse.
She collapsed onto her side, curling into herself in pain.
Tears welled up in her eyes, and despite the unbearable pressure and stabbing
pain, she tried to get back on her feet. Once on her knees, she struggled to
breathe so she could keep moving. At the same time, she felt as if her journey
might end right there. Still, she chose to fight with everything she had left.
Before she realized it, Mouse was beside her, having rushed
down a fire escape. He carefully helped her to her feet and glanced back toward
where he came from. It seemed the Agents had given them a brief moment.
“Come on, you can do this. Just two more floors.”
Marx held her ribs, feeling like every breath might
suffocate her. As if one of the ribs had punctured her lung, and each inhale
hurt more than the last.
“Come on, we’re almost there,” Mouse’s voice sounded
desperate as he supported her. The moment he finished speaking, another gunshot
rang out. The Agents were only a few floors below. Time was running out.
Mouse knew that at this pace, they wouldn’t make it out
alive. But he also knew he wasn’t going to leave Marx behind.
“Alright,” he said determinedly and lifted her into his
arms. He ignored her pained gasp and quickened his pace. One more floor. The
phone was already ringing like an alarm, and hope flickered in Marx that they
might actually make it. Another gunshot. And another.
All Marx could hear was the pounding of feet on metal stairs
and gunfire. The blue sky was replaced by a peeling yellow-brown ceiling and
then nothing.
Before she knew it, she was safe. Out of the Matrix.
“Mouse…” she coughed, looking toward the chair beside her.
A second later, Mouse came to as well. By then, the others
were already helping Marx onto a stretcher to take her to the med bay.
“Marx,” he jumped down and ran to her.
“That was a close call,” the operator said. “They’ve learned
to rewrite code faster than before. I’ll have to report this.”
As they transported her to the medical section, Mouse held
Marx’s hand. It was one of the most beautiful moments she had ever felt. They
were both safe now. The pain seemed to fade, and Mouse’s touch warmed and
calmed her. Marx knew that if there was one thing she wanted to remember for
the rest of her life, it was this. This exact moment. The feeling that she
wasn’t alone.
And that she was with someone who loved her just as
sincerely as she loved him. Because they both knew that they no longer needed
words.
Žádné komentáře:
Okomentovat