"Utíkala jsem pryč a jediné, co jsem slyšela, byl křik v mojí hlavě. Měla jsem pocit, že i já jsem mohla křičet hodiny dokud se ze mě nestala víla smrti, která pronásleduje láskou zklamané lidi. Jediné, co jsem chtěla, bylo dotknout se jeho ruky. S každým krokem vpřed se ale vzdaloval. Nepřestala jsem se snažit, nepřestala jsem bojovat. Padla jsem na kolena a cítila, jak se mi kolem kotníků obmotávají chapadla, kolem zápěstí a táhly mě dolů.
Nechtěla jsem. Raději bych si vyrvala srdce z těla než se vrátit. Brečela jsem s každým momentem, kdy jsem slábla. Zoufalství a strach mi přivedly zpět staré vzpomínky. Moje pády. Měla jsem pocit, že jsem v pekle. Sama.
Už jsem ztěží viděla člány jeho prstů. Chapadla mě táhla dolů. Pod zem, k tomu nejhlubšímu bahnu. Můj dech, plíce přestávaly fungovat. Stěží jsem lapala po dechu. Byla jsem oslepena tmou a zoufale jsem hledala světlo. Pořád jsem ale klesala, topila se. A chapadla pořád nepovolila.
Když jsem pohlédla vzhůru, na špičku nosu mi přistála sněhová vločka. Další na mou levou tvář. A pak se přihnala sněhová bouře, která zmrazila to bláto a rozehnala temnotu. A vítr mi vehnal do plic vzduch a zase jsem mohla dýchat.
Cítila jsem jako sevření chapadel povolilo a já byla volná. Volná jít. Volná dýchat. Volná žít."
_______
Tohle vyprávění vzniklo zcela spontánně. Jako metafora. Uhodnete jaká?
Žádné komentáře:
Okomentovat