Dneska ráno jsem se vzbudila (nedobrovolně) v sedm hodin. Děsná bolest v pravém vaječníku a já věděla, že už je to zase tady. Pro ženy, které trpí extrémně bolestivou menstruací netřeba vysvětlovat...
A tak jsem se neochotně odebrala do koupelny, kde jsem se pomalu dvacet minut dávala dohromady. Padlo 7:25 a já si zalívala čaj.
Kávy jsem se vzdala před devíti měsíci. Ne zcela, dám si jí jednou za čas, s mlíkem. Když mě chytne migréna.
A pak jsem se s hummusem a čajem odebrala do postele. Plíživě s usilovným modlením, abych nezkolabovala cestou po schodech do ložnice. Tenhle měsíc mě "potěšila" obzvláště extrémní bolest. Krev, pot a pláč. Nemohla jsem sedět, nemohla jsem ležet, jen plakat a modlit se, kdy to přejde.
Najednou nevím jak, snad vyčerpáním z bolesti jsem usnula. Když jsem zase přišla k sobě, přečetla jsem si na Messengeru vzkazy od mojí bff, která naštěstí rozptýlila trochu tý bolesti.
"Jsem to dnes dostala s takovýma bolestma až mě vzbudily a teď už asi půl hodiny bojuju s šílenejma křečma a mám na krajíčku. Začínám trochu panikařit, že to není v pohodě."
"Těžko říct, co je normální. Někdy je to k zbláznění a taky mi pomáhá jen brečet a svíjet se."
A pak jsme si samozřejmě postěžovaly jedna druhé, proč takovýhle trápení nemají chlapi. Samozřejmě všeho s nadsázkou. Hold ale jsme ženy matky, manželky a mentorky. Ženy bojovnice.
Samozřejmě dnes mi to nedalo a já si zobla Valetolu, kdy bolesti na chvilku zmizely. Úleva! Na moment jsem byla schopná zapomenout na ranní teror a jít si udělat kolem třetí vydatnou sváču. S čajem samozřejmě. Víte jak, teplo uvolňuje svaly. Tou radou se dneska řídím celý den. Pod tričko jsem si nacpala pošltář, takže svým způsobem prožívám imaginární těhotenství. Haha!
"Doufám, že do zítra pojdu..."
"To se rozchodí."
Na moment jsem si myslela, že má moje bff pravdu. Ale v sedm se všechny ty křeče a vztek vrátily. V osm jsem už do sebe cpala další Valetol. Záměrně jsem se zmínila o vzteku, protože hormony. Člověk je v tomhle období naštvanej na všechno a naštve ho jakákoliv maličkost.
A proto jsem se rozhodla napsat tenhle článek.
Zjišťuju, že mluvit o menstruaci je totiž svým způsobem ještě tabu. Na jednu stranu se to dá pochopit, přece jen jde o intimní záležitost. Na druhou stranu - menstruace je něco zcela přirozeného, že je až škoda o tom nemluvit, nesdílet zkušenosti. Ona totiž není menstruace jen jedna. Je to jako reflexe každé ženy.
Což mě podnítilo k závěru - jestliže je skutečně menstruace odrazem každé z nás, znamená to, že pokud žiji v permanentním stresu, odrazí se to i na vnitřku? A odpověď mě donutila se pousmát. Přece jen jakákoliv strast se projevuje na naší duši, psychice, která se pak odráží i v našem fyzickém zdraví.
Znamená to, pokud budeme zcela vyrovnané, vyvarujeme se i bolestivým dnům menstruace a místo strachování se ji naopak budeme vítat s pokorou? Jak ale docílit naprosté vyrovnanosti a vnitřního klidu v dnešní době? Řekla bych, že je důležité najít si čas sama na sebe. Mít se ráda. Naučit se chválit a odměňovat sama sebe. Nevidím v tom narcisismus, naopak. Proč bychom se nemohly jednou za čas pochválit?
Samozřejmě, že celý proces neproběhne hned, ale pokud začneme s tímhle "restartem", co nejdřív. Tím dřív se nám naše těla odmění a my budeme menstruaci vítat stejně nadšeně jako ty vesele poskakující ženy v bílém spodním prádle v reklamě na nejnovější tampóny.
Kdo ví, třeba jednou menstruaci budeme i oslavovat. Přece jen je to znamením, že jsme zdravé a připravené dát život potomkům.
A tak se ptám - proč je menstruace pořád tabu?
Proč o ní nemluvit?
Proč se nepodělit o zážitky spojené právě s těmito dny?
Co já nebo vy víte, třeba právě sdílením našich zkušeností dodáme sebevědomí další ženě, která se zrovna v tenhle moment svíjí bolestí a proklíná všechno kolem.
Žádné komentáře:
Okomentovat