Za ještěrkou

 

Barvy. Oranžová, zelená, modrá, růžová a červená. Proháněly se a formovaly různé výjevy. Tu a tam motýla. Tu a tam ptáka. Tu a tam ještěrku. Byl to on? Král ještěrek ukazující jí cestu?

„To je on! Ještěrčí král,“ vykřikla a převalila se na všechny čtyři.

„Počkej, tam nic není, stůj. Jsi jen na tripu.“

„Ale ne, já ho fakt vidím!“

Plaz zaběhl pod konferenční stolek a zamířil pod gauč. Při honu za bludem se Sněhurce podařily shodit vinylové desky. A převrhnout váza s květinami, která se okamžitě roztříštila na milion kousků. To dívce ale nevadilo. Za výplodem její fantazie vyrazila i přes střepy. Nevnímala bolest. Vždyť byla úplně jinde. Byla na poušti. Zaslechla hudbu. Kdesi zpovzdálí.

Volala jí. Jako když svoboda volá zvíře. A ta hudba byla čím dál hlasitější. Lehké kytarové tóny jí pevně objaly. A přes bosé nohy se mihnula ještěrka. Určitě to byla ta samá ještěrka. Utíkala přes dunu. Vstříc melodii.

„Je tady. Je to on…,“ zašeptala Sněhurka a zavřela oči. Jeho hlas. Jako kdyby Ještěrčí král vedle ní a našeptával svá kouzla.

„Něco se ti zdá,“ popadl jí za ruce Peter. „Liz, musíš to rozchodit.“

Vyškubla se mu a začala tančit. Její pohyby působily až nadpřirozeně. Kolena a holeně byly pokryté krupkami krve.

„Nedá se tu dýchat…,“ zašeptala a strhla ze sebe tričko. Všechna ta euforie jako kdyby najednou odeznívala a všechny ty pocity začala střídat nekontrolovatelná paralýza.

„Nedá…nemůžu dýchat,“ Elizabeth se rozeběhla k oknu. Peter na nic nečekala a snažil se dostat před svou milovanou Liz, aby zabránil tomu nejhoršímu. „Pusť mě, já…já se dusím. Já umřu. Nemůžu dýchat.“

„To se ti jen zdá. Liz, neblázni.“

„Ne, já nemůžu…!“ Elizabeth pohlédla na své nohy. Propadaly se do písku. „Já tady umřu. Vytáhni mě!“

„Liz, klid, jsi doma,“ Peter se jí snažil obejmout a uklidnit.

„Ne, já…moje nohy!“

„Liz! Liz! Uklidni se. To bude dobrý, slyšíš mě?“

Sněhurka se mu podívala do očí. Přestala sebou šít, přesto ale měla na krajíčku.

„Já nechci ještě umřít…,“ vzlykla.

„Neumřeš, přísahám, dobře?“

Přikývla.

„Dobře…“

„Dobře. Liz, vnímáš mě?“

Znovu přitakala.

„Co sis vzala?“

„Já…bylo, jak tady byl ten chlap z galerie, tak…řekl, že moje fotky můžou působit ještě o něco líp, když si to vezmu. Že svět uvidím ještě v lepších barvách. Že to tak dělaj všichni umělci.“

„Ty si nic nemusíš brát. Jsi sakra dobrá fotografka. Nemáš zapotřebí, abys brala tyhle sračky, rozumíš?“

Elizabeth si utřela slzy z očí a pevně Petera objala.

„Myslím, že víš, co dělat.  Jsem si jistý, že víš, co dělat.“

„Všechno mě tak bolí…“

„Měla by sis lehnout.“

„Já nechci. Jen mě drž. Pevně.“

Peterovy paže sevřely jeho milovanou Sněhurku. Na moment zavřel oči a přičichl k jejím havraním vlasům. V ten okamžik mu znovu došlo, jak zranitelná je. Nespoutaná, divoká, ale zároveň i tak moc křehká. Skoro jako sněhová vločka.

„Neboj, nepustím tě.“

„Až budu jednou umírat, chci abys mě držel přesně takhle.“

„To bude ale až za nějakou dobu.“

„To nevíš. Nikdy nevíš, kdy toho druhýho ztratíš. Svět je dneska tak strašně nespravedlivej. Někdy bych zase chtěla být dítě. Vyrazit za město. A na chvíli tohle všechno zapomenout. Všechen ten hnus…“

„Tak vyrazíme. Možná to je to, co teď oba potřebujeme. Vypadnout.“

„Chce se mi spát. Pojedeme až pak, nevadí?“

Elizabeth zavřela oči. Peter cítil, jak její tělo začíná těžknout a upadat do tranzu. Vzal jí do náruče a odnesl na kutě. Přehodil přes Liz deku a posadil se na okraj postele. Vypadala tak sladce. A nevinně.