Srdcevrah

 

Světla svící v tvých očích plála,
když jsem procházela domem, kde meluzína vála.
A duchové mě chytali za šat,
šeptali: Odejdi, spěchej – ještě je čas.

Nemohla jsem – strach svíral mé nitro,
co když už nikdy nepřijde to jitro,
kdy dotek tvůj ucítím zas?
A stíny hladily mě, po těle rozprostřel se mi chlad.

Noční děsy mě z postele rvou,
už nevěřím snům.
Kde jsi byl? Byl jsi přízrak jen?
Či plodem mé mysli – temný, ztracený sen?

Růže se šplhaly po zdích v tichu,
pily z jílu krev v nočním spěchu.
Kroky v blátě rudou kreslily cestu –
byl to klam, či pravda ztracena v neznámu?

Zpoza rohu se stín přikrčil v tmě,
vrah, jenž nebyl snem, jenž přišel ke mně.
Ticho řvalo – jak žal v srdci zní,
příběh lásky… a jejího zničení.

Měla jsem být jen další z obětí,
tvář v portrétu v zrcadle vzápětí?
Kam se poděla láska tvá?
Zbyla z ní jen krev… a slova zlá?

Řekni – miloval jsi mě doopravdy?
A nebo… jsi byl můj srdcevrah od počátku stvoření?