VIII.

 

Listopadový odpoledne bylo tak melancholický. Na jednu stranu mělo něco do sebe. Ta nostalgie působila vlastně až romanticky. A tak jsme s Lukášem vzpomínali na momenty, kdy jsme začínali randit.

Snad náš první, nejintenzivnější okamžik byl jeden víkend časně na jaře. 17. dubna 2011. Byly to ty dny, kdy venku začínaly teprve pučet stromy, takže počasí tak akorát na svetr. Ten víkend bylo hnusně, a tak jsme se rozhodli zůstat doma. Vlastně jsme nic nedělali. Lukášovi bylo v tý době asi pětadvacet, pokud si na to dobře vzpomínám a mně devatenáct. Bylo to období i mojí první zakázky na větší obraz, kterou mi dohodil Gustav.

S Lukášem jsme se bavili nad naším náhodným setkáním nad říjnovým koncertem. A pak se to všechno událo tak rychle a já jsem měla pocit, že jsme si souzeni, i když to znělo blbě. Mělo to jen háček. Lukáš chodil s Karolínou. A to mi lámalo srdce. Vždycky jsem si říkala, že nebudu dělat do zadanejch chlapů, ale s Lukášem jsme se poznali o dost dřív. Jen jsme se neodhodlali k tomu, abychom se sešli. Vlastně do tý doby, než jsme se náhodou potkali. Bylo to celkem zvláštní, ale cítila jsem, že je to tak dobře. I když to pro mě znamenalo nesnesitelný utrpení.

Byla jsem druhá. Lukáš sice říkal, že pro mě má velkou slabost, ale nebyla to jen prázdná lichotka? Normálně bych si asi pomyslela, že jo, ale zněl tak nějak upřímně…Věřila jsem mu. Láska ale zaslepuje. A i z někoho, kdo se snaží být při smyslech za každou cenu a za všech okolností, udělá poslušnýho beránka.

To sobotní jarní odpoledne jsme leželi v mojí posteli, kam jsem natáhla CD přehrávač. Celej den jsme poslouchali hudbu a kouřili cigarety. Teda když jsme na to zrovna nevlítli. Měla jsem tyhle chvíle strašně ráda. Svým způsobem jsme vedli i malicherný konverzace, mnohdy i o ničem, ale snadno se vryly pod kůži. Tyhle momenty byly důvod, proč jsem se do něho tak zamilovala. A to jsem si slibovala, že se nikdy nezamiluju, že pokud k tomu někdy dojde, tak se stáhnu.

Láska bolí. Bolí tak strašně zkurveným způsobem, že to nejde ani popsat. I když jsem byla zamilovaná jen jednou. Jak o tom ale zpětně přemýšlím…byla to láska? Teda ta láska? Možná jsem ale byla jen vzteklá pod tíhou frustrujícího zoufalství.

S Lukášem to bylo jiný. Pětadvacet. Za pět let mu bude třicet. Říká se, že lidi v tomhle věku už vědí, co chtějí. A mně tehdy táhlo na dvacet. Byla jsem zamilovaná, ale zároveň jsem každou vteřinou čekala, kdy mi Lukáš oznámí, že to se mnou ukončuje, a že si vezme Karolínu. Znali se od dětství. Když jsem viděla jejich společný momentky, dělalo se mi fyzicky špatně. Vypadali tak spokojeně. Zamilovaně. Nemohla jsem dýchat a chtělo se mi zvracet. Kdy přijde ten konec?

S Lukášem jsme ulítávali na IAMX. Bylo to tak pošahaně dekadentní a osvobozující. Když tahle kapela vlítla na scénu, i ti největší weirdos měli najednou pocit, že někam patřej. A já jsem byla mezi nima. Album Volatile Times byla tehdy novinka, kterou jsme točili pořád dokola. Nemohli jsme se tý novinky vůbec nabažit.

„Jaká písnička se ti z toho alba líbí nejvíc?“ Zeptal se Lukáš.

„Hmmm. Asi Bernadette a Ghosts of Utopia. A Cold Red Light je tak divně zvrácená. To se mi líbí.“

„Máš ráda zvrácený věci?“

„Mám. Ale ne všechny. Jaká písnička se tobě líbí nejvíc?“

„Asi se shodneme na Ghosts of Utopia. A pak asi Volatile Times.“

„Na tu jsem skoro zapomněla.“

„Slušelo ti to, když jsi v klubu tancovala na My Secret Friend a Nightlife. Doteď si pamatuju ty tvoje podvazky.“

„Jak to, že jsi nevzal Karolínu?“

„Ona tyhle věci nemusí. Má radši ty klasičtější věci. V tomhle se dost rozcházíme. A taky není jako ty. Tak svoje.“

„Ale miluješ jí.“

„To právě nemůžu říct. Známe se od dětství, ale asi jsme spolu jen ze setrvačnosti. Vlastně to nikam nevede.“

Nevěděla jsem, jak se v tu chvíli cítit. Ani co říct. Bylo mi zase tak divně. Pomalu mě to utvrzovalo v tom, že to, co děláme, je prostě špatně ve všech směrech. Zároveň to bylo něco, co jsem nedokázala Lukášovi říct. Dát mu sbohem? Už jen ta myšlenka mě ničila. Jako kdyby mě bodal tupým příborákem přímo do břicha. A zas a zas a zas a zas.

„Promiň. Tohle asi není to úplně nejlepší téma. Pojďme ho změnit.“

„To bude asi nejlepší…“

Ta lhostejnost ze mě vylítla jako kýchnutí. Nechtěla jsem tímhle tónem znít. Jako žárlivá hysterka. Přece jsem neměla ani právo žárlit. To já jsem byla ta, kdo Lukášovi ničil život. A zdálo se, že jsem si to uvědomovala jen já. Vždycky jsem ale nad vším moc přemýšlela.

„Promiň. Mrzí mě to,“ Lukáš se na mě podíval a chytil mě za ruku, aby se pak přivinul jako štěně. Copak jsem na něho mohla být naštvaná?

Pak se ale stalo něco, co mě nutilo pochybovat nad realitou. Asi po týdnu, kdy jsem byla zrovna ve svojí fázi manický epizody a trávila dny malováním, někdo zazvonil u dveří. Nebylo to častý, protože jsem se vlastně s nikým nesházela. A když už někdo zvonil, byl to kurýr s balíčkem, o kterým jsem ale věděla předem.

Když jsem otevřela dveře, před mým prahem stál Lukáš s krosnou. Hrklo ve mně. On ale vypadal, že z něho spadlo všechno břímě světa.

„Ahoj,“ podal mi puget, co schovával za zády. Neměla jsem ráda kytky. Jednou za čas ano, ale puget jako gesto jsem neuznávala. Tohle bylo ale docela milý.

„Ahoj? Pojď dál. A děkuju.“

Rozešel se s Karolínou. To mi oznámil ještě dřív, než jsem stihla dát kytku do vázy. Měla jsem být ráda, vždyť se mi splnilo moje obrovský přání. Proto i ta krosna. Odstěhoval se od ní. Ale byla radost na místě? Vždyť teď budeme spolu. Co když ale potká druhou mě? Druhou Stellu? Divoženku, která ho uhrane. Přece se říká, že kdo podvede jednou, podvede znovu. Ale taky jsem slyšela o případech, kdy chlap podvedl, aby se shledal se svou životní láskou. Takže kdo ví. Nakonec jsem si ty myšlenky z hlavy setřásla docela rychle.

Posadila jsem se Lukášovi na klín a pevně ho objala. Zase jsem zapomněla na všechny problémy světa. A jeho vůně, jeho ruce a jeho dech na tom měly obrovskej podíl. Vždycky věděl, kam a jak sáhnout. Kdy zjemnit a kdy naopak stisknout. Lukáš byl jedinej chlap, kterej mě dokázal rozparádit a naopak zase zkrotit. Byl jedinej, koho jsem nechala se mi dostat pod kůži.

Bylo to vždycky tak intenzivní, bolestivý, upřímný, pravdivý a vlastně bych mohla vyjmenovat asi všechny pozitivní adjektiva. A taky nadpřirozený! I beze slov jsme věděli, co se nám líbí. Z Lukášovy strany padla občas i facka. Ale jen taková letmá. Bylo to spíš pohlazení, ale vždycky věděl, kdy mě může plácnout po tváři. A právě to mě vždycky dokázalo nabudit. Provokace. To nám vyhovovalo. A v tom jsme si rozuměli.

Bylo tak těžký od něho držet ruce pryč a nenechat se tímhle chtíčem úplně spálit. S ním jsem začala chápat pojem „spalující touha“. Ono to bylo opravdový. Nebyla to jen ledajaká metafora.

Někdy jsme kolem sebe mohli projít nahý bez povšimnutí, někdy nás ten neukojitelnej hlad prostě přepadl.

...

Byla jsem ráda, že jsem si na procházku k řece vzala šálu, kterou jsem si obmotala i přes hlavu. Skoro bych mohla hrát postavu v nějakým dystopickým filmu. S Lukášem jsme se drželi za ruce a chvíli jsme mlčeli. Pak jsem se ale pousmála nad tou změtí myšlenek.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Pamatuješ si to odpoledne, když ses objevil u mých dveří? Jak ses rozešel s Karolínou?“

„Myslíš to, jak jsem se u tebe zjevil jak duch s krosnou a kytkou? No jasně. Celou noc jsme prošukali.“

„Nebuď tak sprostej. To je fakt hrozný slovo.“

Bylo. Ale používali jsme ho oba. Takovou hanlivost. Jak někdo vůbec mohl vymyslet takový pejorativum pro tak krásnej akt? Možná, že až přijdeme domů, tak si to vygooglím. Milovat se. Celkem něžný spojení. Může ho ale někdo použít v případě, kdy na to skočí jak králík a řve u toho jako Jim Morrison při čarodějnických orgiích? Nabízí se tolik synonym, ale proč jsou všechny tak vulgární?

„A jaký slovo bys chtěla použít?“

„Já nevím…“

„Tak vidíš.“

„Milování!“

Lukáš se zasmál. Ten popis ho bavil stejně jako mě.

„I od tebe to zní divně,“ popíchnul mě.

„Oukej. A co třeba…souložení? To by mohlo být.“

„To zní jako kdybychom byli ve středověku. Sličná děva ulehla, připravena k defloraci a smířená se svým osudem.“

„Doufám, že teď nepracuješ na nějakým středověkým pornu…“

„Ne, neboj.“

„Vlastně jsi mi ještě nedal přečíst ani kapitolu z tvojí nový knížky.“

„Nebuď zvědavá. Až bude hotová.“

„A já myslela, že tě dlouhý předehry nebavěj…,“ pokrčila jsem rameny.

„Nebavěj. Ale baví mě tě trochu trápit.“

„Tyrane.“

Lukáš zastavil, aby mi dal pusu. A mohlo to být fajn, kdyby mě málem nesrazil nějakej puberťák na kole. Na druhou stranu asi dobře. Naneštěstí pořád žijeme v době, kdy je sex na veřejných místech pobuřující a pokud vás někdo nachytá, platíte pokutu. Byla to docela fajn disciplína. Teda alespoň pro mě. Mnohdy stačil i jeden šikovnej dotek, a já jsem měla sto chutí si před Lukáše kleknout. Nikdy jsem nechápala, jak to dělá. Kouzla asi fakt existujou.