VII.

Druhej den ráno jsme s Lukášem dojídali řezy a pili kafe. Venku pršelo a foukalo. I když bylo něco po devátý ráno, vypadalo to tam jako v deset večer. Měla jsem to počasí ráda. Snad za to mohla moje světloplachost. A taky ta melancholie, kterou s sebou ten liják přinášel. To jsem byla vždycky produktivní. Během snídaně jsem pozorovala, jak kapky narážejí do oken. Teprve, když jsem svoje sousto chtěla zapít kafem, všimla jsem si, že se na mě Lukáš tak zvláštně dívá. Musela jsem tý situaci zasmát. Netuším proč.

„Co?“

„Nic. Ty tvoje vlasy nevlasy. Můžu si ještě šáhnout?“

„Proč?“

„Já nevím, je to tak zvláštní.“

„No jo, máš teď delší vlasy než já,“ přimhouřila jsem oči. Bylo celkem úsměvný Lukáše vidět tak rozpačitýho. Natáhla jsem se přes stůl a shrnula jsem mu pár pramenů do očí.

„Co děláš?“

„Nic. Jen že…Ne, nic,“ odhrnula jsem mu vlasy z očí. „Asi mám slabost pro tvoje rozcuchaný vlasy.“

„A taky pro nic.“

„Pro nic?“

„No jasně. Vzpomínáš na naše první konverzace? Byly doslova o ničem.“

„Kdo se vlastně baví o ničem?“

„My. Ale bavilo mě to. I když jsme se bavili o ničem.“

„Jsi divnej…“

„Byly to chvíle, kdy jsem byl s tebou. To bylo fajn.“

„Taky jsem to měla ráda.“

Najednou jsem vzpomínala na naše první rande, první přespání, první kafe.

„už ani nevím, kolikrát jsme se pokoušeli přestat kouřit,“ pousmála jsem se.

„Hmmm, minimálně čtyřikrát.“

„Jenom?“

„Měli jsme si dělat čárky.“

Dělá si vlastně někdo čárky nad tím, kdy končí se závislostí? Alkoholici dostávají žetony. Teda alespoň tak to ukazujou v seriálech a filmech. Jak je to ale s gamblerama? Nebylo by svým způsobem sadistický jim po nějaký době dávat žetony? Živý a hmatatelný pokušení. Test víry.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Alkoholici dostávají žetony. Co dostávají za měsíc abstinence gambleři? Žetony by asi byly blbý, ne?“

„Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Ale je to docela úsměvná představa.“

„Tyrane!“

„No co. Tak si to představ…“

„Jsi Satan?“

„Možná.“

Zase jsem se musela pousmát. Naše konverzace byly sice někdy dětinský, ale kdo říkal, že se člověk po třicítce musí chovat upjatě? I když já jsem v poslední době upjatá možná byla. Napjatá. Komplikovaná. Věděla jsem to, ale jako kdyby mě něco drželo od toho, abych byla normální. Někdy jsem se sama sebe bála a ptala se na otázky, na který jsem neznala odpověď. Možná měl Gustav pravdu s tím, že bych si měla najít terapeuta. Možná to za tu zkoušku stálo.

Bála jsem se, že přijde den, kdy řeknu něco, co už nepůjde vzít zpátky. Nebo udělám něco, co už neodčiním. A taky kdy se mnou Lukášovi dojde trpělivost. Chtěla jsem být spontánní jako na začátku našeho vztahu. Ta neurvalá divoženka. Mrzelo mě, že to se mnou bylo těžký. Věděla jsem to moc dobře. Najednou mi bylo zase do breku. Skončí tohle vůbec někdy?

„Mrzí mě, že je to se mnou tak těžký. Ale chci na sobě pracovat, protože o tebe nechci přijít.“

„Nelam si s tím hlavu. Já jsem tady pro tebe. Můžeš mi slíbit jen jednu věc?“

„Jakou?“

„Mluv se mnou, prosím.“

Už jsem to nevydržela. Obešla jsem stůl a posadila se Lukášovi na klín, abych ho objala. Zasloužil si to. Alespoň to gesto. Po celým bytě se rozhostilo ticho a kapky dál narážely do oken.

„Slibuju…“

...

Jak pokračovat? Už několik minut jsem seděla před plátnem, na který jsem vlastně jen zírala. Měla jsem úplně vygumováno. Vypnuto. Další fáze. Na chvilku jsem zavřela oči a snažila jsem se představit finální verzi obrazu. Nešlo to. Neviděla jsem vůbec nic. Žádná vize. Prázdnota.

„Do prdele!“ Zaklela jsem. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem mluvila nahlas, protože mi ve sluchátkách burácela hudba, která pro mě byla vždycky stimulantem. Ale teď nic. Proč? Do háje!

Natáhla jsem se pro mobil a v appce jsem zkontrolovala stav svojí objednávka ze včerejší noci. Vlastně už bylo ráno, když jsem objednávala nový hadry. Hrozně brzy ráno. Stav? Odesláno. Hurá! Alespoň na něco se můžu těšit. Otočila jsem se směrem ke konferenčnímu stolku. Lukáš do notebooku urputně něco psal. Další řádky románu.

„Hej, Bukowski!“ Sundala jsem si sluchátka.

„…his situation was dire,“ odpověděl mi.

Občas jsme po sobě s Lukášem házeli tyhle popkulturní narážky.

„Jak jde psaní?“

„Píše se samo, ale až to dopíšu a vytisknu, tak to asi rituálně spálím a začnu znova.“

„Až tak hrozný to je?“

„Ale ne. Je to dobrý. Sice to stojí trochu za hovno, ale zas tak hrozný to není. Vlastně co kecám. Co ty? Pokukuju po tobě a nic. Mám do tebe nadávkovat kus svojí inspirace? Byla by to taková švédská trojka. Já, ty a múza. Tak co?“

„Úchyle,“ pousmála jsem se.

„Jakže? Ty mi říkáš, že jsem úchyl. Stello nechtěj, abych ti připomínal, co se dělo, když jsem se včera vrátil domů.“

„Ticho!“

„Byla jsi jak nadržená puberťačka. No fakt, skoro jsem se o něj bál. Šel z tebe strach.“

„Já jen doufám, že o tomhle nepíšeš.“

„To by mě ani ve snu nenapadlo. Teda vlastně napadlo, ale psát o tom? To ne, zase takovej sadista nejsem. Leda že bys chtěla, abych o tom napsal. Takovou jako naší sexuální bibli. Stellasutru.“

„Ty jsi fakt pako…“

„A co takhle na chvíli vypadnout ven? Nevím, jestli jsi to postřehla, ale i když to tam pořád za nic nestojí, alespoň už neprší. Mohli bychom jít k řece.“

„To vlastně nezní špatně.“