VI.

 

Od doby, kdy Lukáš opustil práci, uplynul už víc než rok. Za tu dobu stihl vydat dokonce román, který se stal bestsellerem a teď chystá další. Gustav mu sehnal pár kšeftů i u filmu. Psaní scénářů nezávislejch filmů. Dařilo se mu a já jsem na něj byla neskutečně pyšná. Konečně jsem měla pocit, že našel sám sebe, svoje opravdový já.

A co já? Už skoro čtvrt roku jsem nedělala vůbec nic. Teda skoro. Připomněl se mi posttraumatickej syndrom a já propadla depresím. Je to docela ironie, protože jsem si myslela, že je moje minulost už dávno za mnou. Ale nebyla. Začaly mě budit noční můry a já jsem několik dní nemohla vstát ani z postele. Nebyla jsem unavená, byla jsem vyčerpaná. K smrti vyčerpaná. Když jsem se vzbudila, nasoukala jsem do sebe něco malýho k jídlu, vypila jsem kafe, zakouřila jsem si a mohla jsem jít zase spát. Ne na hodinu, ale na celý hodiny. Bolely mě svaly, bolela mě hlava a někdy jsem dokonce přemýšlela nad tím, jestli všechno kolem mě je vůbec skutečný.

Lukáš mi byl celou tu dobu samozřejmě oporou, protože nešlo předstírat, že jsem v pohodě. Byly i okamžiky, kdy mi musel pomáhat do sprchy a umýt mě, protože já jsem toho nebyla schopná. Jako kdybych byla v rozkladu.

Neskutečně mě štvalo, že jsem ho nemohla podporovat, ale místo toho jsem pro něj znamenala přítěž. I když on říkal, že tomu tak není. Ale vždyť jsem neudržela v ruce ani štětec. V jednu chvíli jsem chtěla Lukáš držet a umačkat ho, ale hned po tom jsem chtěla zmizet z jeho života a vymazat mu paměť, aby na mě zapomněl. Ve finále jsem ale nemohla nic. Vůbec nic.

Milovala jsem ho a obdivovala. A bála se. Co když to jednou nevydrží a prostě odejde? Přece to bylo tak jednoduchý. Jednou mě přijel navštívit i Gustav. Lukáš mu volal, aby na mě dal pozor, když musel odjet na druhou stranu republiky.

I když byl Gustav hroznej bonviván, vždycky mě dokázal vyslechnout. Vlastně tomu tak bylo vždycky. V těhle chvílích ani nic nezkoušel. Gustavovi sice prošly postelí stovky ženských, ale i on měl svoje hranice a nikdy by se nevyspal s někým, kdo byl na mol nebo s někým, kdo byl ve zranitelný pozici. Takovej idiot to zase nebyl.

Seděli jsme v obýváku, já ve svým županu a s vlasama ostříhanýma na ježka. Před několika dny jsem měla záchvat úzkosti a vlasy jsem ostříhala. I když jsem pak usoudila, že vypadám hrozně, Lukášovi se tahle bezvlasá éra líbila. Snad to ale neříkal jen tak. A vlastně jsem dostala pochvalu i od Gustava.

„Vypadáš hrozně, ale sluší ti to.“

„Děkuju…“

„Zase se ti všechno vrátilo?“

„Zase.“

„A znáš spouštěč?“

„Ne? Ale…bolí mě tak strašně mluvit. Bolí mě dýchat. Neuzvednu ani štětec. A bojím se, že ode mě Lukáš odejde. Já ho nechci odstrkovat pryč.“

„Něco říkal?“

„Ne, to ne. Ale já se tak bojím sama sebe.“

„Bereš na to něco?“

„Ne…Jsou to jen další epizody, ale teď to nějak moc trvá. Co když je tohle prostě konec?“

„Jestli chceš, můžu zavolat známýmu. Víš, že tady ta možnost je. Sám jsem ti to nabízel.“

„Dala bych si Míša řezy. A kakao. A koukala na pohádky. Chce se mi tak brečet, ale už vlastně ani nemůžu. Chci křičet, ale nemám na to sílu.“

„Mluvíš o tomhle všem s Lukášem?“

„O všem ne. Mám strach, že bych mu tím jen ublížila.“

„Přece za tvoje traumata nemůže. Ale když na to budete dva, uleví se ti. Nepíšeš si třeba deník? Mohlo by to pomoct odhalit i to, co tyhle stavy způsobuje.“

Zakroutila jsem hlavou. Deníky jsem si psala. Kdysi. Ještě na střední, ale pak jsem je spálila. Všechny do jednoho. K čemu si něco takovýho vlastně schovávat? Všechnu tu agónii vepsanou do řádků? Neviděla jsem v tom žádnej smysl. A vlastně ho nevidím ani teď. Nad vším jsem zase moc přemýšlela. Nad každým slovem, nad každým detailem.

„Někdy si říkám, že kdybych tehdy sebrala odvahu a toho hajzla za to, že mě znásilnil a mlátil, šla udat, že bych třeba teď měla klid. Zase mám pocit, že se budím v tý samý ložnici a musím vstát z postele a všechno osahat. I když vedle mě leží Lukáš, bojím se, že jednou tam nebude a prostě zmizí. A že tohle je jen sen a já se zase vzbudím v tom samým pokoji. Občas mi tohle všechno připadá tak neskutečný. Jako sen, kterej jednou skončí. Jako všechno. Dokonce začínám chápat i ti umělce, co fetujou a chlastaj. A to mi je chlast odpornej…“

„Mrzí mě to, Stellito.“

Chvíli jsem na Gustava zírala. Znali jsme se tolik let. Tolik let a pořád mi nedocházelo, že jsme si tak strašně blízký. Až to bylo k nevíře. I když mu bylo přes padesát, připadala jsem si, že jsem s Gustavem vyrůstala. A nikdy mezi náma nic nebylo. Nikdy. Ani žádnej pokus.

„Co je se mnou špatně?“

„Jak to myslíš?“

„Nikdy jsi na mě nic nezkusil. Nelíbím se ti?“

„Měl bych na tebe něco zkoušet? Chtěla bys to?“

Najednou jsem nedokázala odpověď. Na co jsem se ho to vlastně ptala? Srdce mi tlouklo jako o závod a já jsem se najednou chtěla rozeběhnout za Lukášem. I tahle stupidní konverzace mi dávala pocit jako kdybych ho snad podváděla. Bylo mi tak strašně úzko.

„Stellito?“

„Ne. Promiň, já … Já tě mám ráda. Ale asi jinak.“

Gustav se pousmál. Skoro jako kdyby se mu ulevilo. Ale možná to byla jen moje paranoidní domněnka.

„To vidím. Vždycky jsi byla jiná. A hrozně rychle jsi dospěla. Asi proto jsme si tak dobře rozumíme, protože nejsi žádná naivní slepice.“

„Ale jsem rozbitá.“

„A ne sama. Když mi volal Lukáš, měl o tebe fakt strach. Vlastně má. Já vím, že mě moc nemusí, tím se nemusí vůbec tajit, ale záleží mu na tobě.“

„Já vím…“

„A co ty Míša řezy?“

„Co s nima?“

„Neupečeš mi je? Můžu ti pomoct. Jedna Italka, Ilaria, mě naučila jeden fajn krém. Možná ho můžem vyzkoušet.“

„Ty si pamatuješ její jméno?“

Musela jsem se zeptat. Bylo to neobvyklý. Gustav si většinou jména nepamatoval. K ženám měl sice zvláštní respekt, ale jména žen, co mu prošly posteli, často zapomínal. Na týhle muselo být asi něco zvláštního. Snad je Ilaria dlouhodobější známost?

„No jo. Je ve městě nová. S otcem si tam otevřela kavárnu. Docela příjemný prostředí a ten její zadek, to je něco. Líbilo by se ti tam. Co takhle na chvíli změnit prostředí? Lukáš už přece může prakticky pracovat odkudkoliv, ne?“

„Děkuju, ale teď asi nejsem v nejlepším stavu někam cestovat. Sotva se držím na nohou.“

„Dobře. Ale když budeš chtít dorazit, stačí dát vědět. A víš co? Já ti teď pustím nějaký tvoje oblíbený pohádky a skočím nakoupit suroviny na ty řezy, protože jsem si skoro jistej, že na ně nic nemáš.“

Než jsem se nadála, Gustav byl pryč. Netrvalo to dlouho a já jsem usnula. Zase. Nedokážu si představit, jak bych reagovala na léčbu. Antidepresiva otupují a uspávají. Teda alespoň tak tomu bylo, když jsem je užívala před lety. Připadala jsem si jako marioneta.

Deprese je onemocnění mozku. To je všeobecnej fakt, ale přesto tuhle nemoc spousta lidí zlehčuje. Špatná nálada? Co bych za to dala! Prefrontální mozková kůra má sníženou aktivitu, máte zmenšený hipokampus a amygdala bývá přehnaně aktivní. Sen se rozpadá. Mnohdy ani nevíte, co je skutečný a co ne. Utíkáte před neznámem a cesta za váma se propadá do neznáma. Ocitnete se jinde, kde je to ale vlastně stejný. A tak utíkáte. A utíkáte. Nemůžete, ale utíkáte. Před čím ale?

Konfrontace a záchrana. Kdy ale přijde? Satyagraha? Kdy přijde to povznesení?

Úprk chodbou s tisíce zamčenýma dveřma. Může se ale člověk vrátit? A co je za nima? Kdo je tvůrce těch nekonečných bílých chodeb s bílýma dveřma? Kdo je tvůrce toho všeho?

Zase se mi o tom zdálo. Byla jsem ona a nebyla. Oblečená celá v černým, koženým kabátě a slunečních brýlích. Jako kdyby moje realita nebyla realitou. Probouzela jsem se? Vždyť Matrix byl jen film. Proč se mi promítal do snů? Proč se mi o tom zdálo? Psychiatři by tuhle fázi asi nazvali derealizací, kdy máte pocit, že okolní svět není skutečnej a je umělej.

Co když ale tenhle svět vážně není skutečnej? Neví to ani věda, tak kde psychiatři berou tu jistotu, že je derealizace nemoc? Během těhle stavů se mi často zdálo o Matrixu, ale nikomu jsem to neříkala. Bála jsem se, že fakt šílím. Na druhou stranu se Kafkovi zdávalo o tom, že je brouk.

Ve snu jsem bojovala. Utíkala jsem po schodech budovy. Pronásledovali mě agenti. Najednou jsem byla na střeše. Zase. Zase po mně chtěli jméno a informace. A pak následoval výstřel. Byl tak hlasitý. Až mě probudil. Pořád jsem měla pocit, že slyším jeho ozvěnu.

Na pár vteřin jsem byla dezorientovaná a nevěděla jsem, kde jsem. Byla jsem vážně doma? Jaký byl rok a den? Gustav ještě nepřišel. Byl tu vůbec? Všechno mi připadalo tak nereálný. V televizi pořád běžela pohádka. Spala jsem asi dvacet minut, ale připadalo mi to jako věčnost. Vstala jsem z gauče a šla jsem k oknu. Venku bylo zataženo. Foukalo a stromy už byly skoro bez listí. A na ulici nebyla ani noha.

Začala jsem mít hrozně divnej pocit. Jako kdyby mi úzkost a paranoia drtily žebra. Byla jsem natolik ztracená v myšlenkách, ze kterých mě vytrhly vibrace telefonu na konferenčním stolku. Šla jsem k němu a všimla jsem si, že volá Lukáš. Najednou jsem ale nevěděla, jestli s ním chci mluvit.

„Ano?“

„Ahoj, jak ti je?“

Polkla jsem a znovu jsem se podívala z okna. Gustav mi říkal, abych byla upřímná. A vlastně to bylo tak snadný.

„Je to lepší,“ zalhala jsem. Cítila jsem se naopak.

„Tak to jsem rád. A co děláte?“

„Já jsem sama, koukám se na televizi a Gustav šel pro suroviny na Míša řezy.“

„Budete píct?“

„Hm-hmm.“

„Tak snad mi něco necháte. Zítra po poledni bych měl být doma.“

„Dobře.“

„Lo? Vážně jsi v pořádku? Jestli chceš, já to tady utnu a vydám se na cestu.“

„Ne, jsem v pořádku.“ Jakmile jsem odpověděla, slyšela jsem dveře. Gustav se vrátil. „Zrovna se vrátil Gustav. Já ti pak pošlu fotku výsledku.“

Zatímco dny jsem prospala, v noci jsem nemohla usnout. V hlavě se mi honilo snad milion myšlenek a otázek, na který nebyla odpověď. Asi ve tři ráno jsem popadla telefon a začala jsem si objednávat nový oblečení. Falešná kůže, PVC…Věděla jsem, že jde jen o další manickou epizodu, ale na druhou stranu jsem váhala nad tím, co když jsem tohle já? Co když je tohle něco, co ke mně patří a já to všechno celou dobu jen nějakým způsobem upozaďovala a snažila jsem se být někdo, kdo nejsem, ale ve skutečnosti jsem ignorovala svoje pravý já?

A jsem sama? Nebo tomu něčemu věří ještě někdo další? Co když ten někdo je tam venku a hledá někoho dalšího, s kým by tohle mohl sdílet a najít tu správnou cestu? Najednou jsem měla strašný nutkání odjet. Někam daleko. Na všechno zapomenout a zmizet ode všech. Na moment jsem si přála, aby na mě všichni zapomněli a začali nový životy. Beze mě. Co když jsem byla ale jen sobecká?

Čím víc jsem si pokládala tyhle otázky, tím víc jsem si musela mnout oči. Všechno mi splývalo do zvláštní mlhy. Jako kdyby snad nějaký síly nechtěly, abych se na tohle ptala. Na druhou stranu bylo půl pátý, tak dávalo asi smysl, že se mozek házel do stand-by režimu. Netrvalo to dlouho a já jsem odpadla.

Lukáš přijel docela brzo a já měla oproti předchozím týdnům lepší náladu. Ráno jsem popadla ještě strojek a vlasy jsem zase zkrátila o něco víc. Gustav si z toho dělal srandu, ale mně se tímhle gestem vlastně ulevilo. Smál se, že až mě uvidí Lukáš, tak si bude myslet, že jsme se opili a vsadili jsme se o vlasy.

Ale co. Vždyť to byly přece jen vlasy. Ty narostou. Nešlo o něco nenávratnýho. Lukášův výraz byl ale k nezaplacení. V první moment se zarazil, ale hned potom se usmál. Nebylo to tím, že by se chtěl smát. Na chvilku jsem měla ale pocit, že se mu ten účes snad fakt líbí. Vlastně jediný, co ho zajímalo bylo to, jestli mi s tím Gustav pomáhal.

Obmotala jsem kolem krku šálu a šli jsme se posadit na balkon. Lukáš na mě pořád civěl a já jsem si připadala jako školačka v rozpacích. Ono se mu to fakt líbilo!

„Kdybych věděla, že se ti bez vlasů budu líbit, tak do toho jdu dřív.“

„Ale to není jen tím. Najednou celá tak záříš. Dlouho jsem tě neviděl takhle spokojenou.“

„Je to zvláštní, ale když jsem oholila ty vlasy, tak se mi ulevilo. Tak zatraceně moc. Jako kdybych ze sebe všechnu tu posranou tíhu shodila.“

„To jsem rád. Fakt. Moc ti to sluší.“

Objal mě. A mně došlo, že jsem dokonce zčervenala. Bylo mi přes třicet a Lukáš měl pořád tu schopnost mě nutit se sem tam červenat.

„Děkuju. Trochu jsem se bála, co na to řekneš.“

„Co bych na to říkal. Tohle je tvoje rozhodnutí a jsou to jen vlasy. A navíc žijeme v moderní době, kdyžtak ti koupíme paruku.“

„Já žádnou paruku nechci!“

„Dělám si srandu.“

Přitulila jsem se k němu víc. Zavřela jsem oči a nadechla jsem se. Chtěla jsem zase cítit jeho parfém. Zase jsem se cítila v bezpečí. Všechny ty otázky, který jsem si kladla ještě před pár hodinama mi přišly najednou tak malicherný a směšný. Jak jsem si jen mohla myslet, že tenhle svět není skutečnej? Chtěla jsem cítit něco skutečnýho. Něco intenzivního. Potřebovala jsem to. Potřebovala jsem vědět, že někomu na mě záleží. Vášeň. Láska. Bolest. Potřebovala jsem vědět, že to nebyly jen prázdný slova.

Vlastně jsem nemusela ani nic říkat. Jako kdyby mezi mnou a Lukášem byla nějaká zvrhlá telepatie. To odpoledne byl náš sex snad za ty roky tím nejintenzivnějším a nejhladovějším vůbec. Bylo to něco, co slovy ani popsat nejde. Byl to vrchol. Vrchol vší existence.

Gustav nám nechal na konferenčním stolku vzkaz, že už odjel. Hodiny ukazovaly něco po pátý odpoledne. S Lukášem jsme seděli v kuchyni na zemi a cpali se Míša řezy. Gustav měl pravdu. Ta jeho Italka ho naučila fakt senzační krém.

Jak jsem tak jedla svůj kousek řezu, pozorovala jsem Lukáše. To, jak mu jeho hnědý vlasy splývaly do očí. Jeho silný ruce, jejichž konečky prstů byly od mascarpone a čokolády, jeho pohled. Zase mi bylo dobře.

V ten okamžik jsem chtěla vykřičet do světa, že zrovna tohle je můj kluk. A že ho nikdy nikomu nedám. Můj kluk.