V.

 

Druhej den ráno jsem zašla do svojí oblíbený kavárny. Red Velvet Coffee.

„Stello?“

Když jsem platila za svoji dávku čerstvě namletýho irskýho kafe, zaslechla jsem za zády povědomej hlas. Patřil Kláře. Klára byla moje kamarádka z dětství, ale na střední se naše cesty rozešly. Ona byla šprtka, já už v tý době znala Gustava a víc mě lákal nezávaznej život. Nikdy jsem nepochopila, proč jsou nějaký diplomy nebo vysvědčení tak důležitý. Čím lepší známky rovná se tím chytřejší člověk? Čím lepší známky rovná se tím hodnotnější život? Skoro jako předchůdce lajků na sockách – víc lajků rovná se očividně lepší člověk. Já si ale myslím, že je obojí bezcenný.

Na školu jsem se nakonec vykašlala. Časem jsem se začala vzdělávat sama, z domova. Ale učila jsem se to, co mě zajímalo. To, co jsem já sama považovala za důležitý. No vážně – pamatuje si dneska někdo kvadratický rovnice nebo intervaly? Kolik lidí to reálně v životě použije? To bychom měli bejt všichni matematici nebo druhý Stephenové Hawkingové, ne? Možná jsem v tomhle moc cynická. Nevím.

Když jsem zaplatila za svůj půlkilovej pytel kafe, s falešným úsměvem jsem se otočila ke Kláře. Měla s sebou kočár. Kočár s dítětem! Kočár s živým dítětem. Další spolužačka, co se vdala a rozhodla se žít počestnej život. Já si to neuměla představit. Vdát se, mít rodinu, odsunout svoje sny stranou a nechat je rozplynout v mlze každodennosti. Už jen ta představa mi naháněla husí kůži. Uffff. Naštěstí jsme s Lukášem na tom byli stejně. Ani jeden z nás o to nestál.

Je to vlastně docela ironie. I když jsme milovali svobodu a nezávislost, byli jsme jeden na druhým dost závislí. Život má fakt zvrácenej smysl pro humor.

„Ahoj Klárko! No jo, jsem to já,“ přikývla jsem a nervózně pokrčila rameny. Nesnášela jsem tyhle nečekaný setkání. Zvlášť když šlo o lidi, se kterýma se naše cesty už dávno rozdělily. I když jsme se znaly pár let, zároveň jsme se už dlouho neviděly. Každá jsme byly někde jinde – v životě i v hlavě.

„Já si myslela, že jsi to ty. Bože, to by byl trapas, kdybych tady hulákala na někoho jinýho,“ zasmála se.

„No jo, to se občas stane. Koukám, že máš prcka! Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se spíš ze slušnosti. Upřímně mě to nezajímalo. Ale jsou situace, kdy se na takový věci ptát prostě musíte, protože si to situace žádá. Falešná zdvořilost. Jinak bych to nenazvala.

„To je náš malej Péťa. Za pár dní mu budou čtyři měsíce.“

„Náš? Takže ses vdala?“

„Jojo, s Markem,“ usmála se Klára. Takže Marek. Ten šprt, co jí vždycky nadbíhal. Perfekcionista. Ale vlastně se to dalo čekat.

„To je skvělý, gratuluju! Vy jste k sobě měli blízko už na střední, ne?“

„Jo, ale tehdy jsem si nebyla jistá, jestli to klapne.“

Lhala. Každej to věděl. Bylo to úplně jasný.

„Vidíš, a nakonec to klaplo,“ usmála jsem se.

„A co ty? Máš někoho?“

„Jo, Lukáš. Už spolu nějakou dobu žijem.“

„Takže se budete taky brát? Plánujete děti?“

„Ne, ani jedno.“ Proč? Proč si každej myslí, že ženská má automaticky toužit po svatbě a dětech? To je jako náš jedinej smysl života? Blbost na entou. Tyhle otázky mě vždycky spolehlivě vytočí.

„A nemyslíš, že je ta nejvhodnější doba? Už dávno nám není třicet,“ šťouchla do mě Klára.

„V mým případě ta vhodná doba nebude nikdy. S Lukášem děti nechceme.“

„Proč?“

„Spíš – proč jo? Co z toho?“

„Promiň, nechtěla jsem tě naštvat…“

„V pohodě. Hele, já už musím běžet. Pozdravuj Marka.“

„Určitě. A ty pozdravuj Lukáše. Doufám, že se ještě uvidíme!“

A já si v duchu říkala, že doufám, že už ne. Tyhle mateřský kecy mi fakt nechyběly. Cestou domů jsem nic nevnímala. Jakmile jsem dorazila do bytu, práskla jsem dveřma a pytel kafe hodila na kuchyňskou linku.

„Do prdele!“

Úplně jsem zapomněla, že je doma už Lukáš. Byl to den, kdy podal výpověď. Skoro jsem na to zapomněla.  Byla jsem hrozná přítelkyně. Nesnášela jsem se za to.

„Co se stalo, Lo?“

„Potkala jsem Kláru. Spolužačka ze střední.“

„A to tě tak rozhodilo?“

„Ne, ale měla s sebou dítě. Tak se ptala, kdy budu já těhotná a kdy se budu vdávat. Nasralo mě to. Žijem přece v moderní době – fakt se každá ženská musí vdávat a rodit?“

„A tys o dětech nikdy neuvažovala?“

„Cože?!“

„Dělám si srandu, promiň. Ale někteří lidi to tak mají, nerozčiluj se kvůli tomu. Nemá to cenu. Vždyť se s ní už asi neuvidíš, ne?“

„Snad…“

Objala jsem Lukáše kolem krku a políbila ho.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ usmál se.

„Jak to šlo s tou výpovědí?“

„Dáme si kafe? Všechno ti povyprávím.“

Byl to nakonec fajn den. I po tom divným setkání s Klárou. Cítila jsem, jak z Lukáše opadlo všechno napětí. Byl uvolněnej. Šťastnej. Po dlouhý době úplně v klidu. A díky tomu jsem byla šťastná i já. Najednou jsem si nepřipadala jako totální looser, co neví, jak mu pomoct.

Povídali jsme si dlouho do noci. Nebo do rána? Přestali jsme čas vnímat. Mluvil hlavně Lukáš a já sledovala jeho zápal. Byl plnej nápadů. Skoro jako by na něčem jel. A já ho poslouchala. Jeho hlas. Jeho představy. Mluvili jsme o tom, jak asi vznikl vesmír. Jak vypadaj jiný světy. Jestli jsme ve všech spolu nebo se nenávidíme. Jestli je někde tráva modrá nebo růžová. Chtěli jsme přijít na každej detail.

Když jsem se ráno probudila, pozorovala jsem Lukáše, jak spí. Vlasy mu padaly do očí a já to milovala. To a když měl na sobě tmavý hadry. Nemusel říct ani slovo a já byla jeho. Ale on přesně věděl, co na mě platí. Kdy, jak a kam sáhnout.

Jako puberťáci. I po těch letech jsme od sebe nedokázali dát ruce pryč. A já nechtěla, aby nás to kdy omrzelo.

Po chvíli se začal probouzet. Protáhl se, promnul si oči a zazíval. Pak se na mě usmál.

„Užíváš si výhled?“

„Vždycky.“

„To doufám.“

Strčil ruku pod peřinu a položil ji na moje stehno. Dělával to často. Na oplátku jsem jeho ruku stiskla a druhou mu zajela do vlasů.

„Dneska musím ještě na chvíli do práce. Podepsat nějaký papíry. Ale pak můžem něco podniknout.“

„Napadá tě něco?“

„Co kdybychom si pustili něco? Kdy jsme měli naposled filmovej den?“

„Hmm, to si vlastně nepamatuju.“

„Na co by ses chtěla dívat?“

„Dneska je to tvůj den – vybírej ty.“

„Třeba něco od Kubricka?“

„Tak jo. Den s Kubrickem zní dobře.“

„Tak jo.“