IV.

 

O víkendu jsme měli jet k mým rodičům. Nakonec jsme zůstali doma. V pátek a sobotu pršelo – a to se člověku nikam nechce. Teda alespoň mně ne. Tak jsme vlastně nedělali vůbec nic. V sobotu večer jsme se z donucení prošli parkem, ale to byl vrchol našeho dobrodružství. Vůně mokrého asfaltu a ticho. Skoro to mělo atmosféru jak z nějakého upírského filmu. Třeba Hlad s Davidem Bowiem. Už jen chyběl Iggy Pop... nebo spíš Marilyn Manson. Zvráceně krásný.

Lukáš se rozhodl, že by mohl ve volném čase zkusit psát texty pro kapely. Hrozně ráda jsem viděla ten jeho zápal. Znám pár hudebníků i za Lamanšským průlivem, tak jsem mu navrhla, že se můžu poptat. Menší klubové kapely – nic velkého, ale právě tyhle formace v sobě mají kouzlo intimity. Ostatně i my jsme se tak našli. Sice jsme se znali už dřív, ale osud asi přál náhodě. Zní to šíleně infantilně! A to jsem vždycky nesnášela tyhle rádoby ezobláboly. Stejně jako astrologii a podobné nesmysly.

Moje drahá polovička byla nadšená, že ho seznámím s lidmi za kanálem. Česky psát nechtěl. Po hudební stránce jsme byli trochu snobi. Skoro jako Adam a Eve v Přežijí jen milenci. I Adam tam hraje na několik nástrojů. Lukáš hrával na kytaru. Byl i v několika kapelách. Jenže tehdy ještě scéna nebyla připravená na nic jiného než hospodský rock. A ten jsme oba naprosto pohrdali. Parodie na hudbu. Nedalo se to poslouchat. To fakt nikdo nechtěl víc? A víc? A víc?

„Já úplně cítím, jak z tebe jde ten hlad. Jsi lačná. Nenasytná,“ říkával.

A já chtěla hudbu, kterou bych mohla cítit. Pohltit se navzájem. Splynout v jedno a explodovat.

V neděli ráno jsem vstala o půl třetí. Udělala jsem si černou kávu, popadla cigarety a chvíli se dívala na Lukáše. Někdy jsem se sama sebe ptala, co se mu asi honí hlavou ve snech. Jestli si alespoň tam odpočine. To, že to v práci poslední dobou stálo za prd, bylo znát ve všem. I v sexu. Začal být drsnější. Jako odhodlané zvíře.

Věděli jste, že panteři jsou při lovu tišší a trpěliví? Nejsou nejrychlejší, ale mají obrovskou sílu. Útočí na krk, šíji nebo hrdlo, aby zlomili vaz. Jsou samotáři a neuvěřitelně zdatní. Kořist dokážou vytáhnout až do stromu, aby ji měli jen pro sebe.

Když jsem otevřela dveře na balkon a chtěla si sednout na své místo, zahlédla jsem pod lampou zvracejícího bezdomovce. Ještě že ten smrad z laciného vína nedolehl až ke mně. Jinak by se mi možná taky navalilo. Čichová paměť je zvláštní – někdy dokáže vytáhnout i dávno pohřbené vzpomínky. Rychle jsem si zapálila, abych nemusela myslet na toho zkurvence, co mě kdysi mlátil. Kdybych mohla, objala bych tehdejší sebe a toho hajzla vykastrovala. Příčina a následek. Ta holka v Hard Candy to měla celkem vychytané… Naučila se sterilizovat chlapy doma. Vlastně jsem jí v tom fandila.

Pomalu se blížila čtvrtá ranní a já byla ráda, že jsem přes sebe přehodila svetr. Tahle chladná letní rána mají něco do sebe. A taky jsem v tuhle denní dobu neúnosně melancholická. Až mi to samotné leze na nervy. Někdy si říkám, jak to se mnou Lukáš vůbec může vydržet. Co když mu dojde trpělivost? Vlastně by mě to ani nepřekvapilo.

I když k tomu zatím nic nenasvědčuje, vím, že bych pak probrečela dny. Možná týdny. Možná měsíce. Hysterka obecná. Prej se kvůli chlapům nebrečí. Ale kvůli tomuhle jo. Ten mi za všechny zkurvený emoce stál. Za všechno.

Nakonec jsem se z téhle vidiny dramatické budoucnosti vzpamatovala a šla jsem zase spát. Teda chtěla jsem. Ještě jsem se zastavila v obýváku, abych se podívala na rozdělaný obraz pro Gustava. Nakonec jsem si sedla před plátno a jen zírala. Bílá, šedá a rozpraskaná struktura připomínající ledovou krajinu. Může led hnít? Protože tak to působilo. Hnijící led – jak surrealistické.

Byla jsem unavená, ale něco ve mně začalo burácet. Najednou jsem věděla, jak pokračovat. Upila jsem z hrnku, který jsem pořád držela v ruce, a nasadila si sluchátka. Nechtěla jsem Lukáše budit a bez hudby jsem nedokázala fungovat. Ani namíchat barvu. Bez hudby jsem nebyla nic.

Vzala jsem zlatou pastu a začala ji zlehka nanášet přes praskliny, které tak ještě víc vynikly. Úplná neuro symfonie. Neuro symfonie hnijícího ledu! Musela jsem si ten název napsat. Černá, bílá, šedá a letmé doteky zlaté. Nechtěla jsem to přehnat. Ale právě tyhle nenápadné záchvěvy byly přesně to, co obraz potřeboval. Ožít. Přitáhnout. Zkazit. Posednout. Jako když se někdo dotkne vaší erotogenní zóny a vy se mu v tu chvíli bez výhrad poddáte.

Když jsem byla napjatá, Lukáš mě vždycky pohladil za ušima. Z toho jsem šílela. Obyčejný dotek – a pak jsem byla jeho. Vždycky mu to prošlo. A vždycky přesně věděl, kam sáhnout a s jakou intenzitou.

Jakmile se mi vybavily tyhle okamžiky, ponořila jsem se do malování. Pak přišel čas obraz odložit. Nechat ho vydechnout. Počkat, až nové vrstvy zaschnou. Ale byla jsem v takové euforii, že jsem sáhla po dalším čistém plátně, které jsem měla připravené pro případ, že mě přepadne další vlna inspirace. Nerozmýšlela jsem se dlouho. Svlékla jsem si svetr, vzala černou barvu a potřela si jí ruce až po předloktí. Nechápala jsem proč, ale dělala jsem to pokaždé, když stála múza po mém boku. Snad jsem chtěla splynout s tím plátnem.

Kápla jsem trochu barvy do kelímku s vodou a tu jsem vylila na plátno. Do levého spodního rohu. A pár kapek do pravého horního. Do těch skvrn jsem přidala další kapky černé. A hnědé. Pak přišel na řadu rozprašovač. Barvy se vpíjely a rozpíjely. Krásná podívaná!

Všechny ty mikročástice a molekuly do sebe narážely a tvořily něco nového. Něco abstraktního, co člověka nutí přemýšlet. Nikdy jsem nedokázala malovat realisticky. Realismus na mě mluvil až moc nahlas. Působilo to uměle. Nuceně. V tomhle jsem byla barbar. Umělci jako Jan van Eyck, Diego Velázquez nebo Jean-François Millet pro mě nic neznamenali. I když byli technicky neskuteční, jejich výjevy mi přišly příliš depresivní. A zvláštně nostalgické.

V abstrakci jsem mohla být svá. Milovala jsem struktury a experimenty. Nikdy jsem nevěděla, co pod rukama vznikne. V hlavě jsem měla emoce, ne výsledek. Byla jsem naladěná na vnitřní prožitky. A tohle poselství jsem posílala dál. Zkažená vypravěčka.

Pokaždé, když jsem se pustila do malování, přestala jsem vnímat svět. Přinejmenším ten, který se zdánlivě tvářil realisticky. Ne ten můj – jejich svět. Takový ten dystopický. Při tvoření jsem z něj vždycky utíkala. A hudba řvoucí ze sluchátek mi v tomhle směru hodně pomáhala. Jako kdybych překračovala nějakou neviditelnou hranici a byla svobodná. A do tohohle mého světa mohl vkročit jen Lukáš. Byla jsem jako Siréna.

To ráno jsem si nevšimla, že už několik minut stojí za mnou. Tak moc jsem byla soustředěná do nové kreace. Teprve když jsem ucítila jeho rty na svém krku, procitla jsem. Pokušitel. Lucifer. Než jsem se nadála, sundal mi sluchátka a hodil je do křesla. Zase jsem byla jeho kořistí. Stejně jako ten panter mě přepadl ze zálohy. Nic netušící. Bezbrannou. Ruce mi obmotal kolem hrudníku jako had, aby si mě přitáhl k sobě. Byl tak vzrušený. Neúprosný. Morning wood. Satan.

Dopamin, endorfin, prolaktin, zrychlený tep, citlivost a ztráta kontroly.

„Uchvátila jsi mi srdce, má nevěsto, svou krásou, svým pohledem. Tvé rty kanou medem, má nevěsto, med a mléko máš pod jazykem.“
– Píseň písní 4:9–11

Po snídani jsem měla pocit, že bych klidně mohla jít znovu spát. Najednou jsem byla bez nálady. Apatická. Ale přesto plná něčeho, co ze mě muselo ven. Prazvláštní svět, který jsem potřebovala setřást. Nesnášela jsem tyhle stavy. A o to víc jsem nesnášela, že je Lukáš vždycky docela rychle poznal. Občas jsem si říkala, že je škoda, že neumím zpívat. Vyřvala bych se a svět by byl zase v pohodě. Asi ty rockový umělce chápu.

Zatímco jsem do sebe lila další dávku kofeinu, Lukáš nám pustil tvrdší muziku. Když kolem mě procházel, popadla jsem ho za ruku. Potřebovala jsem ho u sebe. Asi jsem na něm byla závislá. Někdy jsem se sama sebe ptala, jestli nejsem až moc sobecká. Jestli se o něj vůbec dost zajímám.

„Odpoledne napíšu Thomasovi, jestli by nechtěl nějaký tvoje texty. Ale jsem si docela jistá, že o ně bude zájem.“

„To teda nevím.“

„Fakt. Miluju tu temnou poezii v nich. Docela snadno si k nim dokážu představit i hudbu. Co kdyby sis zase koupil kytaru?“

„Už jsem všechno zapomněl.“

„Vzpomeneš si, uvidíš. A budeš mít zástupy fanynek a já pak budu žárlit.“

„Proč si myslíš, že zástupy fanynek nemám už teď?“

„Cože?!“

„Nežárli.“

Měl pravdu. Žárlila jsem. Hodně. Lukáš si z toho dělal srandu. Prý vždycky vypadám hrozně vážně a rozčíleně. I když jsem věděla, že k žárlení nemám důvod, někdy mě to jeho provokování rozčilovalo. Jednou jsme se kvůli tomu dokonce i pohádali. Na druhou stranu jsem nikdy nebyla ten typ člověka, co by musel sledovat každej krok svojí drahý polovičky. To už balancovalo na hraně stalkingu – a taková jsem nebyla. Věděla jsem, že i Lukáš potřebuje svůj prostor. A že kdybych ho dusila, nebyl by se mnou. A to mě děsilo.

Jednou se mi o něčem takovým i zdálo. Vzbudila jsem se s pláčem. Ty zatracený živý sny! Trvalo mi pár minut, než mi došlo, že šlo jen o hnusnou noční můru.

„Ty bys nežárlil?“

„Žárlil. Víš, jak mě sere, když vím, že se máš vidět s Gustavem? Něco mi na něm nesedí.“

„Dohazuje mi práci… A navíc nemáš důvod žárlit. Znám se s ním sice od svých čtrnácti, ale nikdy mezi námi nic nebylo. Já jsem nechtěla. Když mi vypráví o těch svých eskapádách, tak mě všechny ty možný breberky děsí.“

„Od čtrnácti? To jsi mi neříkala. Kolik mu v tý době bylo?“

„Hmm… hádám asi třicet čtyři.“

„Pedofil.“

„Ale to on přece není.“

„Vysvětli mi, kterej chlap přes třicet si píše s dítětem.“

„Bylo mi čtrnáct…“

„Neměla jsi ještě ani občanku.“

„Ale pedofil není.“

„Myslíš, že kdybys nevysílala vlny jeho směrem, nedal by si říct?“

„Takovej on není.“

„Srovnává tě s Lolitou.“

„Nesrovnává. Dělá jen občasný narážky na naše přátelství. Respektive na ten věkovej rozdíl. Na kterej teď narážíš i ty.“

„To je asi stejně jedno. Nemůžu ti mluvit do života.“

„Co to má znamenat?“

„Nic, ignoruj to…“

„A kdo pak žárlí…“

Lokla jsem si další dávky hořkýho kafe a snažila se předejít konfliktu. Štvalo mě to. Nechápala jsem, proč se Lukáš zase zaměřil na tohle téma. Zároveň jsem to trochu vnímala jako útok vůči sobě. A to jeho: Nemůžu ti mluvit do života? To jsem nesnášela! Jako kdyby se vzdaloval. Unáhlený závěry. Posraný unáhlený závěry.

Když viděl, že jsem se rozhodla dál nereagovat a být naštvaná, začal se smát. Vysmíval se mi?

„Co je?“

„Vždyť si dělám srandu. Nebuď naštvaná.“

„Haha, to je tak vtipný, že jsem se zapomněla smát.“

Jako kdyby se ve mně probudil vnitřní Hank Moody. Tuhle hlášku z Californication jsem používala docela často. Ten seriál byl prostě geniální ve všech směrech.

„Nesnaž se mě zmoodyovat.“

„Já se o nic nesnažím. Ty jsi mě rozhodil. Víš, jak mě to tvoje Nemůžu ti mluvit do života sere? Vždyť to není ani vtipný.“

„Já vím, omlouvám se.“

„A co ta tvoje práce? Pořád máš po tomhle týdnu chuť dát výpověď?“

„Asi jo. Něco mám našetřeno, na půl roku bych měl vyjít.“

„Uvidíš, že se ti uleví. A co kromě textů zkusit psát i něco jinýho? Scénáře? Novelu? Vždyť talent na psaní máš neuvěřitelnej.“

„Chceš ze mě udělat Hanka Moodyho?“

„Blbče! Nechci. Nechci z tebe mít nevěrníka, co neodolá žádný frndě. Jen se ti snažím pomoct.“

„Asi bych to mohl zkusit. Mohl bych napsat novelu o našich prasárničkách. To by se četlo skvěle.“

„To si zkus!“

„Neblbni, já bych nás přejmenoval.“

„Ani na to nemysli!“

„No dobře, tak já se zamyslím. V tomhle směru mě ale s Nymfomankou předběhl von Trier.“

„Vtipný…“

Rychle jsem zapomněla, že jsme se před chvílí s Lukášem málem pohádali. I když jsem pila kafe, začala jsem znovu zívat. Bylo něco po devátý a měla jsem sto chutí jít si znovu lehnout. Vlastně proč ne. Vždyť byla neděle. S Lukášem jsme se shodli, že si půjdeme ještě na chvíli lehnout. Jaký to produktivní život! Ale co je špatnýho na tom dopřát si občas šlofíka? Přece nic.

Vzbudila jsem se o půl druhý. Další živý sny. Tentokrát žádný noční můry, ale úchylárny. A já jsem byla zmatená, jestli jsem z toho snu nevzdychala tak nahlas, že jsem se vzbudila. Nakonec to byl ale vážně jen živej sen. Proč se mi zdá o něčem, co jsem vlastně prožívala? Nestrádala jsem. Dokonce jsem měla všeho dostatek. Někdy možná až nadbytek. Ale nestěžovala jsem si. Nikdy.

Lukáš vedle mě už nebyl. Když jsem vyšla z ložnice, zamířila jsem do obýváku. Seděl na gauči před otevřeným notebookem a zamyšleně do něj zíral. Nechtěla jsem se ptát, protože jsem viděla, že nad něčím usilovně dumá. Mlčky jsem si sedla do křesla a pozorovala ho. Pak se na mě podíval a usmál se. Ten jeho úsměv!

„Promiň, nechtěla jsem tě rušit.“

„V pohodě. Sedím nad tím asi tři hodiny. Já už usnout nemohl. A taky jsem sepsal výpověď. Seru na to. Akorát mě to tam ubíjí. Fakt nechci před čtyřicítkou skončit jako fotr.“

Rodiče. To je kapitola sama o sobě. Teda přinejmenším ty Lukášovy. Matka se o něj nikdy moc nestarala a jeho otec byl nenapravitelnej alkoholik, co ho v mládí bil. Když jsme na sebe narazili ve virtuálním světě, Lukáš se zrovna čerstvě odstěhoval. Tuhle kapitolu jsem mu zprvu záviděla, ale pak mi začal vyprávět o svých rodičích. I když bych asi měla říkat spíš zploditelích.

Vždyť dítě si dokáže udělat každej. Ale kdo se o něj umí postarat? Já jsem si už odmala byla jistá, že děti nechci. Proč vlastně? Svět šel do kopru a já jsem byla vždycky sobec, co miluje svou svobodu. Navíc jsem k dětem nikdy neměla vztah. Bála jsem se jich. I když jsem někdy milovala tu jejich nevědomost a nevinnost – to, co je za pár let nebo dekád čeká.

Byla jsem přesvědčená, že ne každý musí být rodič. Nikdy jsem nezastávala názor, že žena by měla rodit, stát u plotny a být muži oddanou manželkou. Bejt tou takzvanou superženou. Takovej život nebyl pro mě. A byla jsem ráda, že jsme se na tomhle s Lukášem shodli.

„A na čem pracuješ?“

„Říkal jsem si, že bych mohl zkusit napsat něco většího. Novelu. A taky jsem se probíral staršíma textama, co jsem psal, když jsme ještě hráli s kapelou. Něco stojí za hovno, ale někde jsem něco proškrtal, takže by se to dalo použít. Docela zvláštní si to po těch letech číst.“

„Můžu si něco přečíst?“