III.

 

Už jsem se zmiňovala, jak strašně nesnáším léto? Nejradši byste chodili nazí, ale to na veřejnosti nemůžete. I když Bianca Censori na tohle odhalování má asi jiný názor. A možná i patent. Nejsem puritánka a mám ráda nahotu, ale nepotřebuju vidět všechno a všechny. Stejně by se to rychle omrzelo. A nebýt trapných bulvárních plátků a hejtrů na sockách, tak po Biance neštěkne ani pes.

Kromě toho – v létě lidi buď smrdí, nebo to přehánějí s parfémama. Všichni se lepíme potem a funíme. Sprcha? Nejlépe třikrát denně. Navíc se v noci nedá spát. Ani když jste nazí. A jako bonus vás ožírá kdejaká havěť.

Proč vlastně lidi to léto tak milujou? Jen kvůli delším dnům? Kdyby byly delší i na podzim, nebylo by to lepší? Ale to je asi zbožné přání.

A tak, zatímco jsem upíjela kafe a seděla v kalhotkách a tričku před plátnem uprostřed obýváku v našem bytě, zjistila jsem, že vlastně prokrastinuju. Aspoň že jsem od klienta měla volnou ruku a nemusela se do ničeho nutit. Ještě v neděli večer jsem si říkala, jak jsem strašně nabitá energií, ale když jsem se v pondělí ráno vzbudila, došlo mi, že ta energie je fuč. Nezbylo mi než zírat na plátno a přemýšlet nad barvama. Nebudu lhát – neměla jsem vůbec náladu na barvy.

Jak jsem tak seděla a přemýšlela nad kompozicí a strukturou, docházelo mi, že bych se měla držet při zemi. Černá, bílá, šedá. Nenápadné struktury. A na závěr to říznout červenou. Nebo stříbrnou? Zlatou? Chtělo to něco morbidnějšího. Něco svým způsobem perverznějšího. Klienta, pro kterého jsem tohle dílo tvořila, jsem dobře znala. Už jsem pro něj malovala v minulosti.

Gustav Eichler. Zvláštní člověk. Jeho otec zemřel na syfilis – prý hodně cestoval po světě a spal s kdekým. Rozený bohém. A Gustav byl jeho věrná kopie. Nikdy se nebál to přiznat. Nejčastěji jezdil do Itálie, kterou miloval. Prý jsou Italky strašně temperamentní ženský – ne jako Češky. Češky prý dokáží sjet chlapa na sto různých způsobů, ale v posteli jsou jako studený čumáci. Italky jsou jiný. Údajně. mi dokonce několikrát nabízel, ať s ním do Itálie vyrazím, ale vždycky jsem ho odmítla.

Když jsme se viděli naposledy, seděli jsme v kavárně poblíž centra. Nic fancy, ale takovej ten prostor, kam chodí pisálci, ilustrátoři, baletky a divadelní herci. To místo jsem milovala. A tak, když jsem se s Gustavem sešla, řekla jsem mu o svojí drahé polovičce. Prej škoda, že jsem mu nikdy nedala, ale že Lukáš musí být šťastnej chlap.

„Stello,“ říkával mi. „Ty jsi tak neuvěřitelně charismatická ženská, že bys mohla mít každýho, kdybys chtěla. Umíš uchopit otěže a každýho dostat na kolena, aniž by ses snažila. Z malý Loli se stala Lolita. Stellita.“

Tykali jsme si. Gustav byl vlastně jedinej klient, se kterým jsem si tykala. Jinak jsem měla vždycky jasně nastavený hranice. Ne proto, že bych byla snob, ale pořád jsem věřila ve vzájemný respekt. Možná jsem v tomhle byla jen naivní.

Usrkla jsem si kafe a podívala se na mobil. 13:17. Copak jsem před chvílí nevstávala? Položila jsem telefon vedle sebe – jen abych ho za minutu znovu zvedla. Přemýšlela jsem, jestli napsat Lukášovi do práce. Občas jsme si vyměňovali tyhle infantilní esemesky o tom, jak na sebe myslíme. Vlastně jsem je měla ráda. Čas od času jsem se ke starým konverzacím vracela a znovu si je pročítala. Zvlášť když byl na služebkách.

Pak jsem mobil znovu odložila a konečně se natáhla po barvách. Takže bílá a černá jako základ. Našepsováno jsem měla, takže jsem se mohla pustit do práce. Jako první to odnesla bílá, do které jsem přimíchala pár kapek černé, abych odstín rozetřela po celé ploše. To měl být základ.

Vždycky mám nějakou vizi, od které se stejně nakonec odchýlím. Ta černobílá mě začala pohlcovat. Na chvíli jsem měla pocit, že jsem její součástí. Malování na mě mělo podobný účinek jako sex. Snadno jsem ztrácela pojem o čase a úplně jsem nevnímala okolí. Dávala jsem do toho všechno. Jako kdyby to bylo moje poslední počmárané plátno. Odevzdat se. Nechat se ojet tou Múzou. Vymačkat ze sebe všechno.

Vždycky pro mě bylo nejtěžší začít. Jakmile jsem se ale pustila do práce, šlo to už samo. Leckoho mohlo napadnout, co je tak složitýho na tom, něco načmárat na plátno. Pro mě to byl ale neskutečně intimní proces. Musela jsem být ve správném rozpoložení. Musela jsem mít kafe. A musela jsem mít hudbu. Bez těchhle tří stimulátorů jsem byla nahraná. Ale každý umělec má něco. Kafka psal v noci po vyčerpávajícím pracovním dni. Beethoven si poléval hlavu studenou vodou, než začal skládat. Van Gogh hladověl. Francis Bacon měl ve svém ateliéru fotografie z pitev. A Basquiat fetoval.

A tak jsem malovala a pohrávala si s bílou a šedou, ale po chvíli jsem si musela dát oraz. Barvy musely zaschnout, a tak jsem si pustila The Stooges a posadila se na gauč. Nohy jsem si hodila na stůl a jen tak jsem zírala do stropu, zatímco Pop vyřvával to svoje „I wanna be your dog“. Vždycky jsem ten text považovala za tak nějak perverzní. Jaký by to asi bylo mít Iggyho na vodítku? I když jsme s Lukášem rádi experimentovali, došlo mi, že na vodítku jsem ho nikdy neměla. Nad tou myšlenkou jsem se musela ušklíbnout. Písnička dohrála a já jsem si ji pustila znovu. A pak ještě jednou. A pak mě to neustálé přecvakávání přestalo bavit, takže „on repeat“ to jistilo.

Na moment jsem zavřela oči a vrátila se k víkendu. Dneska bylo venku zataženo. V počasí hlásili, že má čtrnáct dní pršet. Konečně. Ani si nevzpomínám, kdy naposledy pršelo. A letní déšť měl něco do sebe. První den člověk cítil zvláštní nostalgii a rád pozoroval kapky narážející do okna. Druhý den jste si zvykali, že slunce jen tak neuvidíte, a třetí den se nostalgie mísila s melancholií. Takovou tou melancholií, kdy se vám nic nechce, ale zároveň se vám chce všechno. Odjet někam daleko. Začít znovu. Zapomenout.

Já jsem v tomhle období poslouchala hudbu nepřetržitě. A chtěla jsem ze sebe všechno vytancovat. Vyblít. Setřást. Někdy jsem chtěla být sama a Lukáš to věděl. Když jsem bývala v tomhle rozpoložení, Lukáš mi vždycky vařil kafe. Ráno, odpoledne… a večer mi ho odpíral. A taky věděl, že jsem v tomhle období byla zranitelná, tak nic zbytečně nezkoušel. Vždycky čekal, až přijdu sama jako vyhladovělá lvice a padnu mu vyčerpáním do objetí. Myslím, že tohle mu vyhovovalo.

Během úmorných dní tomu bylo ale jinak. Stačil mi letmý dotek, čokoláda nebo jeho dech na mém krku a já na něm mohla rajtovat jako divá. Málokdy jsem ho nechala, abych byla na zádech. Snad jsem mu tímhle způsobem dokazovala, jak moc mi na něm záleží. Jak moc ho respektuju. Jak moc chci, aby i on byl spokojenej.

Ale náš život nebyl jen o nekonečném animálním sexu. Podnikali jsme i jiné věci. Chodili jsme spolu do galerií, na kafe do nejzapadlejších kaváren, protože ty měly takovou zvláštní a špinavou atmosféru. Genius loci. A někdy jsme se z minuty na minutu sbalili a vyrazili do přírody. I když to nebylo úplně pohodlné, přespávali jsme v autě. Naposledy jsme takhle vypadli do Polska k Baltskému moři. Tuším, že v motelu jsme spali asi jen dvakrát. Mezi šetřílky jsme nepatřili, ale nikdy jsme nic nechtěli plánovat. Ta spontánnost na tom všem byla to nejlepší. Jedině tak si podle mě mohl člověk užít život. Balancovat na jeho hranici, kdy nikdy nevíte, co přijde – neměl být snad život o tom, abyste si užili každou nanosekundu?

Často jsem si říkala, že moje minulost je minulost člověka, kterého ani neznám. Někdy, když jsem se podívala do zrcadla, jako kdybych se dívala na někoho, kdo tu už skoro není a mizí v nicotě. V mlhavém oparu včerejšího rána…

Moje rozjímání nad minulostí a současností prolomil Lukášův hlas. Ani jsem si nevšimla, že dorazil domů.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Jen jsem se ztratila ve vzpomínkách na Polsko.“

„Chtěla bys tam zase vyrazit?“

„Možná někdy jindy. Dneska ne. Možná bychom měli vyrazit někam o víkendu.“

„Klidně můžeme.“

„Jak bylo v práci?“

„Na hovno. Jako vždycky. Asi dám výpověď…“

V poslední době jsem tahle slova od Lukáše slýchala často. Bylo mi ho líto. I já jsem kdysi měla to „normální“ zaměstnání. Takové to, kdy vstáváte za tmy a domů se vracíte za tmy. Pracovat, platit, umřít. Takový život nebyl pro mě. Často jsem upadala do depresí, se kterými jsem se léčila už ve dvanácti. Ve třinácti jsem dokonce byla hospitalizovaná. Temné období. Ale to temnější mě čekalo o několik let později. Nikdy jsem nechápala, proč by měl mít člověk tohle takzvané normální zaměstnání.

V tomhle směru jsem byla asi až moc tvrdohlavá. Jednoho dne jsem si prostě řekla: srát na to. I když přiznávám, že v tomhle směru mi Gustav hodně pomohl. Sehnal mi první zakázky a pak už to šlo snadno.

„Mohla bych se zeptat Gustava, jestli by pro tebe něco neměl…“

„Díky, ale asi ne. Potřebuju změnit prostředí. Dělat něco rukama.“

„Malovat?“

„To neumím.“

„Navrhla bych ti dělat fotografa, ale kdyby ses zaměřil na akty nebo portréty, žárlila bych.“

„Žárlila? Proč?“

„Vždyť mě znáš…“

„Chci to vědět. Řekni mi to, prosím.“

„Když si pomyslím, že bys byl s nějakou jinou nebo mě opustil, tak mám pocit, že mi něco rve kůži na milion kousků a do svalů vráží rozžhavený dráty a zaživa trhá všechny zuby. Jako kdybych měla vyzvracet všechny svoje vnitřnosti…“

„Nechci, aby ses tak cítila.“

„Co bys rád dělal?“