Nahá v šedým okně II.

 

„Pamatuješ, když jsme se poprvé viděli?“
„Jak bych mohl zapomenout?“
„No jo, nebýt tý náhody, tak jsme zůstali možná jenom u psaní…“
„A chtěla bys, aby to zůstalo jen u psaní?“
„Ne… jsem ráda, že jsme na sebe narazili tak nějak neplánovaně. Asi osud, nebo co.“
„Ty věříš v takový kraviny?“
„Ne. Ale někdy se sama sebe ptám – kdybychom se předtím neznali, oslovil bys mě?“

Někdy jsem zněla fakt infantilně. Možná jsem ale fakt nikdy nedospěla. Ale když jsem byla s ním, byly to jediný momenty, kdy jsem mohla být otevřená. Být sama sebou a nebát se, že ode mě dá ruce pryč. I když ve mně někdy hlodal ten hnus, co mi podsouval ty otázky, jestli bych ho neměla nechat jít a že ho svým přístupem k životu zabíjím. Nebylo by mu líp beze mě? Těžko říct. Asi proto jsem se jednou za čas ptala na takový blbosti a zněla jako ukňouraná třináctka. Ale ne ta dnešní.

Dnešní třináctky vypadají mnohdy starší než já. A to jsem skoro o dvě dekády starší. Ale jsem malá – když se prodírám davy nevychovaných školáků na ulici, splývám s nima. Někoho by to možná těšilo, ale mě ne. Je otravný, jak si vás s nima každej plete a automaticky vám tyká. Nikdy jsem nebyla snob, ale na tohle jsem byla docela háklivá. Tohle jejich tykání pro mě bylo známkou disrespektu a absolutní ztráty soukromí. Překročení hranic. A já jsem milovala svoje hranice. Vždycky jsem byla ten typ člověka, co má rád svůj osobní prostor – kdo taky ne?

„Oslovil. Protože jsi nebyla jako ty opilý blbky. Tancovala jsi sama a celej svět byl tvůj.“
„Docela mi lichotí, že dodnes ty kreace nazýváš tancem…“
„Kdybych řekl, že jsi mi připomínala divoženku s epileptickým záchvatem, tak se naštveš.“
„Co prosím?“
„Vždyť říkám kdyby, neurážej se.“
„Přestaneme kouřit?“
„Měli bychom. Sere mě, jak jsou ty cigarety drahý. Tak třeba někdy…“
„Tak jo.“

V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Potáhla jsem si ze svojí cigarety, opřela hlavu o jeho rameno a vzala ho za volnou ruku. Ticho. Civěli jsme do smrákajícího se nebe – což byla jediná věc, kterou jsem na létě milovala. Bledě modrou střídala tmavě modrá, která se vpíjela do růžové. I když jsem chodila pořád v černejch hadrech, barvy jsem měla ráda. A zrovna do nebe bych mohla zírat hodiny.

Cigaretovej kouř se mísil s jeho parfémem a já tu kombinaci žrala. Do toho to letní večerní teplo a já vlastně nemusela pojídat ani afrodiziakum. Stačilo mi ho mít u sebe a podlamovala se mi z něj kolena. Znali jsme se už tolik let, ale on byl tak úžasnej. Stejně jako sex s ním. Jestli někdo tvrdí, že ženskej orgasmus je mýtus, tak ho asi nikdy nezažil, nebo je to chlap, co neumí udělat svou ženu.

On to ale uměl sakra dobře. I když možná to bylo i mou přecitlivělostí. Zároveň byl ale jedinej, koho jsem kdy pustila takhle blízko. Nikdy jsem mu to neřekla, ale rozpaloval mě už jen ten jeho úsměv. Někdo by se ho možná mohl bát, ale na mě ta jeho temná aura působila neskutečně orgasmicky. Bylo těžký od něj držet ruce pryč. A to jsem doteky nesnášela. Měla jsem na ně averzi.

Když mi někdo poklepal na rameno, měla jsem pocit, že vzteky vybuchnu, rozeřvu se jako fúrie a rozpářu mu hruď, abych se pak mohla schovat do objetí svojí drahý polovičky. Protože on byl jedinej, kdo na mě mohl sahat. Zdá se, že infantilní je moje druhý jméno.

A jak jsme tak seděli na balkoně a dumali tiše nad životem, zahalení do nikotinovýho dýmu, líbnul mě na tvář. A pak ještě jednou. Když to chtěl udělat potřetí, ztrácela jsem sama sebe. Típla jsem cigáro a hodila ho urychleně do popelníku, abych se mu mohla posadit na klín. Tak moc mě rozpaloval, že mi bylo úplně jedno, jestli se na nás někdo dívá. Prostě jsem ho chtěla.

Zase jsme na to skočili. Zase jsem usnula vyčerpáním. A zase jsem se vzbudila kolem půl páté ráno. Živé sny. Někdy jsem se sama sebe ptala, jaké to je snít, ráno se probudit a nic si nepamatovat. Už od dětství jsem měla zvláštní, živé sny. Kdybych byla ezocvok, snad bych uvěřila, že moje sny nejsou sny, ale nějaká jiná realita. Člověk prý ve snech nemůže číst nebo vidět, kolik je hodin. Já ale mohla. Dokázala jsem dokonce cítit parfém nebo bolest.

Dost často se mi zdálo, že se všechno točí v kruhu, a že se musím probrat. Že realita není realita, ale jen nějaká další fáze. Úplný mindfuck. A to jsem nic nebrala. K drogám jsem měla odjakživa odpor. Stejně tak i k alkoholu. Ten jsem nemohla ani cítit. Vždycky jsem si vybavila bývalého alkáče, co chlastal, mlátil mě a několikrát mě znásilnil.
Teď už o tom dokážu mluvit. Ale noční můry mám pořád. Ne denně, ale občas se objeví.
Zase jsem v té samé ložnici. Zase zbitá. Zase slyším jeho hlas a dech páchnoucí po tom nejlevnějším vínu.

Dneska by do mě ale nikdo neřekl, že jsem si tímhle prošla. Prej vypadám jako silná ženská, co má skvěle rozjetou kariéru a je vyrovnaná. V tomhle jsem byla pozér. Někdy jsem musela dělat, že jsem v pohodě, protože jsem nesnášela ten falešný soucit. Když jsem ale byla se svou drahou polovičkou, mohla jsem mu všechno říct. Když se tehdy dozvěděl, co mi bývalý udělal, objal mě vzteky a chtěl ho jet zabít. To jsem mu ale rozmluvila. Bylo to sice šlechetné gesto, ale ten kokot za to nestál.

A tak jsem ležela v posteli a zase přemítala nad životem. Nad tím, jak se mnou tohle všechno může vydržet. Několikrát jsem si říkala, že bych se nedivila, kdyby mě opustil. Ta prokletá melancholie.

Přetáhla jsem přes sebe deku, z krabičky vytáhla cigaretu a vyklouzla z postele. Sedla jsem si na balkon a zapálila si. Město ještě spalo a já si užívala to ticho. Co se asi ostatním v tuhle chvíli zdálo? Kolik lidí taky prošukalo noc? Kolik lidí právě teď taky kouřilo na balkoně? Docela úsměvná představa. Někdy mi svět připadal jako naprosto zvrácené orgie. A já jsem teď to dění pozorovala.

To ticho časného rána bylo tak strašně uklidňující. Za chvíli mělo začít svítat. Ještě že měl druhý den volno. Já vlastně mohla pracovat kdykoliv a odkudkoliv. I když jsem byla ten typ, co potřebuje svůj prostor a nesnáší, když ho někdo neustále bombarduje zprávami, od něj mi to nevadilo. Asi jsem byla fakt zamilovaná. A to jsem si myslela, že něco takového ani neumím cítit.

„Nad čím přemýšlíš?“ prolomil moje rozjímání jeho hlas.

Usmála jsem se a podívala se na něj. S oblékáním se nenamáhal a posadil se vedle mě. Byl tak perfektní. Můj kluk. Kdyby si na něj nějaká jen pomyslela, asi jí zlámu ruce. Hned několikrát.

„Vlastně nad ničím. Jen si užívám to ticho. Miluju to.“

„Je to tak nějaký skvělý, ne? Víc než skvělý. Víc než dokonalý…“

„Je. Někdy si přeju, aby to tak zůstalo. Takhle jsem spokojená. Takhle mi to vyhovuje. Ty. Já. A to ticho.“

„Zapálíš mi?“

Natáhla jsem se pro zapalovač a zapálila mu cigaretu. Natáhl, a pak spokojeně vydechl.
Svoji volnou ruku položil na moje stehno pod dekou. Nebylo za tím nic sexuálního. Bylo to vlastně skvělé gesto.

„Promiň, jestli jsem tě vzbudila.“

„Nevzbudila. To to zasraný teplo.“

„Nesnáším léto. Vždyť nejde ani dýchat. To jsou ty klimatický změny…“

„A bude to jen horší.“

„Myslíš? Myslíš, že se to už nenapraví?“

„Lidstvo je nepoučitelné. Má v sobě něco zvláštního – užívá si sebedestrukci.“

„Hmmm…“

Měl pravdu. Už jsem tomu taky nevěřila. I já věřila tomu, že se ze Země dříve nebo později stane ohnivá koule. Bylo to krásné, ale děsivé zároveň. Když jsme nemohli spát, vedli jsme tyhle hluboké konverzace často až do ranních hodin. Znali jsme se už tolik let, ale pořád jsem měla pocit, že jsme si ještě ani zdaleka neřekli všechno. Pořád jsme měli témata ke konverzaci. K některým jsme se dokonce vraceli a dál je rozvíjeli. Všechno s ním bylo vlastně tak nějak přirozené a nenucené.

„Za chvíli bude zase svítat.“

„Nechce se mi spát, i když vím, že bychom měli alespoň na chvíli zalehnout…“

Fakt jsem někdy zněla snad až ukňouraně. Chtělo se mi spát – a zároveň ne. Podívala jsem se na něj a musela jsem se pousmát. Působil tak klidně. Nechápu, že i on to v životě neměl jednoduché. Ale teď byl můj. Chtěla jsem tu pro něj být navždy.

„Co na mě tak koukáš?“

„Já za to nemůžu…“

„Ne? A kdo?“

„Za to si můžeš sám.“

„Já? Co jsem udělal? Ty jsi jako klíště.“

„Já jsem věděla, že ti piju krev…“

„Ale jen někdy.“

„Tyrane!“

Zasmál se a objal mě. Milovala jsem to. Mnohdy jsme se takhle škádlili. Někdy to tak vyplynulo ze situace, jindy jsem to dělala schválně. Proč? To nedokážu vysvětlit. Ale byla to naše hra.

„Ale pořád mě máš ráda.“

„Mám. A omlouvám se, že jsem někdy…smutná a bez nálady a tahám tě do svého bahna.“

„Snad si nemyslíš, že je normální se pořád usmívat. Svět je na hovno, to víme oba.“

„Miluju tě.“

„Já tebe taky. A neříkám to ze setrvačnosti, ale s tebou to myslím vážně.“

K čemu mít terapeuta, když máte vedle sebe někoho tak skvělýho?