„Chceš, abych přijel?“
„Chci…“
Napsala jsem tehdy, ale moc dobře jsem věděla, že k tomu nikdy nedojde. Že zase zůstaneme jen u plánování a nikdy se neobejmeme, nikdy si nedáme pusu, nikdy si nebudeme šeptat do ucha tak, jak jsme si vždycky slibovali. Nikdy. Asi to tak mělo být, nevím. Mrzí mě to? Tuhle otázku jsem si pokládala mockrát. Asi jo. Vlastně jo. Rozhodně jo. Tak nějak jsem si myslela, že tohle byl konečně ten člověk.
Pak mi ale zase došlo, že to je jen kec. Všechny ty povídačky o soulmates, pravé lásce, říkejte tomu, jak chcete – to jsou jen pohádky. Stejně jako všechna ta přehnaná a falešná pozitivita, vpíjející se pod kůži jako ten nejhorší jed. Ta zkurvená falešnost, lži a pokrytectví. Když jste ale tuhle pravdu prokoukli, byli jste za morouse, cynika otráveného životem a budižkničemu. Prostě odpad.
Skoro jako kdyby lidem už nedocházelo, že život není jen o pozlátkách. A že někdy fakt stojí za hovno. Asi jsem vždycky byla přehnaná realistka.
„Musíš bejt vždycky tak melancholická?“ ptával se.
A mě tahle otázka vždycky srala. Nikdy jsem nebyla melancholická. Jen jsem prostě viděla věci. Prožila věci. Proč teda nevyhledat pomoc cvokaře? Proč se otupit nějakejma chemikáliema… Radši ráno posnídám kafe a cigáro a budu se ten další zkurvenej den snažit nějak přetrpět. A hodiny koukat na ptáky požírající angrešt na zahradě. A pak si možná naleju whiskey a sednu k psacímu stroji.
Ve skutečnosti mi ale whiskey nechutná. Ta její chuť spálenýho dřeva… Jako kdybych se topila v rašeliništi a ještě navíc polykala rozžhavený dřevěný uhlí. Ale musela jsem ty sračky v sobě nějak zabít. Otupit se. Jako kdyby mi ta anhedonie nerozkurvila hlavu už dost. Ale asi pořád lepší, než si píchat háčko a prošukávat noci s neznámýma lidma, který mi jsou vlastně jedno.
Někdy jsem jen tak civěla do nebe, kouřila a přemýšlela nad tím, kolik lidí na tomhle světě teď civí do nebe, kouří jednu za druhou a přemýšlí nad tím, co já.
Někdy jsem si dokonce říkala, proč nemůžu být ta manekýna z Instáče, mít perfektní figuru, parádní ksicht a být obletovaná. Nebyl by ten život snadnější? Nebo přinejmenším hezčí? Chovat se jako pravá dáma podle etikety a nemluvit sprostě.
Že prej by se měl člověk po osmnácti chovat dospěle. Co je ale to dospělé chování? Vypnout emoce, zařadit se do řady a usmívat se na svět i přes veškerou bolest? Tohle je ta dospělost?
Srát na to – nakonec jsem si řekla. Jestli je dospělost jen o tom, že předstíráte, že jste někdo, kdo nejste, tak o to zájem nemám. Alespoň ne teď, nebo v nejbližší době. Nevím, co by se muselo stát, abych svůj život překopala k obrazu jejich. Přitom se toho v mém životě stalo už tolik a já mám pořád pocit, že nejsem dospělá. Někdy jako kdybych pořád byla ta potrhlá šestnáctka, co na vinylech poslouchá Bowieho, Radiohead a Molka a je děsně uvědomělá. A tráví čas s týpkem, co si modrou řasenkou maluje oči. Vlastně – spíš bych asi měla říct „líčí“. Malují se vůbec oči? Já jsem si je naposledy pořádně malovala asi ve třinácti. Teď se tomu ale směju, protože jsem vypadala jako panda. Doslova.
Pak jsem se ale malovat přestala. Teda kromě červené rtěnky. Ale ne takové té oranžovočervené, co nosily paničky v osmdesátkových sitcomech. Byly to takové ty odstíny červené připomínající krev nebo oponu z Lynchova Twin Peaks. Se rtěnkou jsem to vždycky uměla. Nikdy jsem k ní nepotřebovala ani zrcátko. Prostě jsem věděla, jak na ni. Možná nějaká supertajná schopnost… Každopádně tahle věcička byla takový můj warpaint. Když mi bylo na prd, líčila jsem si rty rudě. Když jsem vyrážela ven, bez rtěnky ani ránu. Dokonce i když jsem procházela nejhoršími stavy deprese, vždycky jsem ji měla po ruce.
Nejedla jsem, neměla jsem sílu vstát z postele nebo si dát
sprchu, ale vždycky jsem si našla čas na to, abych na sobě měla rtěnku. Snad
obsese, či co.
„Vždycky poznám, že ty vajgly jsou tvoje,“ říkal.
„Jo?“
„No jo, vždycky je na nich tvoje rtěnka. Minule jsem ji měl
i na košili. Ani nevím, jak se tam dostala…“
„A byla fakt moje?“ Musela jsem se zeptat, protože mi to
začalo vrtat hlavou. Taková blbost. Malichernost. Těch rtěnek je milion. Nebyla
to žádná limitka. Mohla být kohokoliv – to dá přece rozum. Ale myšlenka na to,
že on měl na sobě rtěnku nějaké jiné, mě znervóznila.
Udělalo se mi blbě, ale nechtěla jsem na sobě nechat nic
znát. Moc se mi to ale nedařilo, protože on byl jedinej, kdo mě znal až do
morku kostí. Nevím, jak to dělal, ale vždycky vycítil, že je mi zrovna na hovno
nebo že mám o nás dvou pochybnosti. Vždycky mi říkával, že se mu můžu svěřit
úplně se vším. Kdykoliv. A já jsem to věděla, fakt. Ale vždycky jsem radši
vzala papír a vyblila nějaké verše. Takové ty explicitní, které by možná
pohoršily i Bukowského.
„Jasně, že byla tvoje, ty trdlo moje.“
„Hmm, zvláštní.“
„Co je na tom zvláštního?“
„Nakonec vlastně ani nic…“
„Sereš mě s tím tvým nic.“
Musela jsem se pousmát. Bylo mi tak na nic, že jsem ho
nechala, ať mě obejme. Seděli jsme na balkoně a kouřili. Zase. Už kolikrát jsme
si řekli, že s kouřením přestaneme, protože je to jen pro bohatý. A na ty
sajrajty, co kouřej mladý, na to jsme byli už pro změnu starý. Vapíky – tak
tomu říkali. Dost ale pochybuju, že se to může vyrovnat poctivým cigárům. Ta
slast z nikotinu, kterej vás uklidní, a kterej je jako příjemná tečka na konec
po animálním sexu – tomu se asi nikdy nic nemohlo vyrovnat. Teda kromě nakládaček.
Vždycky jsem ale dávala přednost těm sladším.
Žádné komentáře:
Okomentovat