Není to zase tak dávno, co jsem se s kamarádem Davidem
bavila o český hudební scéně. Oba dva jsme se shodli na tom, že až na pár
výjimek stojí, vlastně nestojí, za nic. V konverzaci jsme zabředli i do
hlubších témat a David pak dodal, že jsem hladová po kvalitě.
A vlastně jo. Nemám ráda rychlokvašky. Za mě to jsou jen
bezduchý stroje na prachy. A o tenhle typ hudby já nestojím. Jsem hladová. Naposlouchala
jsem toho spoustu. Díky tátovi a mámě jsem vyrůstala na klasikách jako Tina
Turner, Metallica, AC/DC, Queen, Bon Jovi nebo dokonce Pražskej výběr či
Olympic. Však to asi znáte.
V průběhu dospívání jsem ovšem experimentovala. Cradle
of Filth nebo Cannibal Corpse jsou kapely, který jsem dřív měla ráda, ale
dneska si je nepustím. Asi jsem z těhle temnejch a uřvanejch depresí
vyrostla či co. Hltala jsem hudební pořady, jako Medúza nebo Pětka od Zellera,
kde jsem mimochodem narazila na X-Left to Die, propadla jsem Mansonovi stejně
jako My Chemical Romance nebo HIM. A hle! Kateřina si nabarvila vlasy na černo
a líčením připomínala spíš smutnou pandu nesnášející celej svět.
Pak přišla posedlost Bowiem a Morrisonem. A to je vlastně
taková moje „neměnná“. Tyhle dvě osobnosti mě inspirují dodnes, vždyť mám i dvě
básnický sbírky od Krále ještěrek!
S příchodem osmnáctky jsem se ale dost umírnila.
Nastoupila jsem do práce a začala jsem poslouchat indie rock a britpop. Tenhle
žánr mě držel a vlastně drží po celou tu dobu. DIIV, Silversun Pickups nebo
Foals. Suede, Ocean Colour Scene nebo The White Stripes. Interpol, Pixies,
Grouplove a ti další.
A pořád jsem to (ne)byla já.
Pak jsem ale procitla. Massive Attack, Tricky a James Lavelle.
A Ben Frost! To jsem já. To – jsem – já!
Přesně tuhle hudbu z „jinýho světa“ jsem ve svým životě
potřebovala. Je to přesně ten žánr, kterej můžete poslouchat vlastně kdykoliv.
Máte depresi? Chcete vypnout? Potřebujete bouchnout?
„'Cause it feels like I've been, I've been here before
You are not my savior, but I still don't go, oh
I feel live something that I've done before
I could fake it but I still want more, oh“
-
Dissolved Girl by Massive Attack
Ha! Jaká náhoda, že když zrovna recituju svou oblíbenou
písničku z Matrixu, tak mi zrovna do schránky přistane mail od Carrie-Ann
Moss. Miluju tu ženu. Ale o tom třeba zase někdy jindy.
Abych pokračovala – nemůžu říct, že jsem třeba Massive Attack
nebo Trickyho neznala už předtím. Naopak. Jména těhle britskejch umělců jsem
samozřejmě znala (ještě aby ne), ale asi jsem si k nim musela najít cestu.
Dospět k tomuhle žánru, ve kterým jsem našla svoje opravdový já.
Nemůžu ale říct, že si čas od času neposlechnu i něco z mýho
dospívání. Ale musím k tomu mít vyloženě náladu. A o tom vypovídají i moje
playlisty na Spotify. Některý mám pojmenovaný na základě emoci, někdy na
základě svých pisatelských děl. A ne, fakt playlist „Gone“ není žádnou kolekcí
pro sebevrahy 😊
Co tak říci na závěr? Asi to, že pro mě je hudba jako
neustále se vyvíjející organismus, který roste a formuje se spolu s jednotlivcem.
Je to odraz našeho vnitřního já.
„Don't look at me that way
I will never let you down again
Don't slip through my fingers
I will crystallize the compliment
I'm just a vibration
A little sound blown on the wind
Can't you hear me calling out
I'm a ghost from the other side“
-
The Other Side by UNKLE
Žádné komentáře:
Okomentovat