Její pracovní den začínal jako kterýkoliv jiný. Tedy skoro.
Posledních několik dní panovala na úřadu poměrně dusná atmosféra. A i když se
kauza falšování úředních dokumentů netýkala přímo jí, zášť vůči jejímu
nadřízenému byla všudypřítomná. Ale ne z její strany. Ona byla tím typem
člověka, který byl toho názoru, že nikdo není doopravdy zlý. Vždy se ve všech
pokoušela hledat i ty poslední kapičky dobra.
Když vešla do kanceláře, začala připravovat kávu. Přesně tak
jak byla zvyklá. I když venku tou dobou svítilo slunce, jehož paprsky dopadaly
na nábytek, vše mladé ženě připadalo najednou tak prázdné. A jiné.
Po pár minutách přišel do kanceláře i její nadřízený, který se
postavil ke svému stolu a zadíval se z okna. V místnosti panovalo
ticho. Tak neskutečně otravné ticho, že přemýšlela, jak začít konverzaci. Nebyla
si však jistá, jestli je teď vhodná doba na nějaké rozmluvy.
Proto když nápoj zalila a nesla ho na stůl svého
nadřízeného, promnul si oči a s drobným úsměvem na ni pohlédl.
„Díky. Tohle je moje poslední kafe tady.“
„To neříkejte, určitě se všechno vysvětlí…“
„Už se stalo. Včera bylo rozhodnuto, dneska ještě proběhne
oficiální řízení, ale vesměs jsem si jen přišel sbalit svoje věci.“
„To mě mrzí…“ Lítostivě se pousmála a vydala se pryč. Pár
kroků ode dveří se ale zastavila. Nebyla si jistá, proč. Nebyla si jistá, co
říct. A už vůbec si nebyla jistá, zda dělá dobře. Otočila se ke svému nadřízenému
a udělala pár kroků vpřed.
„Já si nechci, abyste si myslel, že…Chci říct, kdybyste si s někým
potřeboval promluvit, tak jsem tu.“
„Díky, toho si vážně cením,“ přikývl a posadil se na okraj
stolu.
„Já jen, vím, že se od vás v poslední době všichni
distancovali. A asi oprávněně, ale…já vlastně nevím. Pořád chci věřit, a věřím
tomu, že pro to, co jste udělal jste musel mít dobré důvody. Nechci vás ale
odsuzovat, to ani nemůžu, když vás vlastně neznám. Ale vím, jaké to je, když je
člověk na všechno sám. Vím, jak dokáže být samota bolestivá a někdy k vzteku.
Takže kdybyste chtěl, můžu vás vyslechnout.“
„Vaříte ráda kávu?“
„Popravdě mám radši, když jí někdo vaří mně, ale tohle je
součást mojí práce, kterou mám ráda. Takže-“
„Takže co zajít na dobrou kávu se mnou?“ Vstal ze stolu a podal
své asistentce ruku. „Adrian, mimochodem. Vzhledem k tomu, že už nejsem
vaším nadřízeným, tak snad neuznáte mou nabídku za nevhodnou.“
„Kristýna, ale přátelé mi říkají Kris,“ stiskla Adrianovi
ruku. „Ale to už asi víte, když jsem pro vás pracovala.“
„No jistě,“ pousmál se. „Takže?“
„Uhm, pardon? Takže?“
„Takže co to pozvání?“
„Pozvání! Jistě! Dobře, myslím, že na pozvání na kávu není
nic nevhodného,“ usmála se a celou dobu se pokoušela skrývat rozpaky.
Jejich ruce byly však stále zapletené v sobě. A ta na
první dojem prázdná kancelář jako kdyby už tak prázdná nebyla. Na moment jako
kdyby se zastavil čas a ona propadla jeho charismatu. Vždyť ani tak atraktivní
nebyl. V blonďatých vlasech byly zřetelné šediny, které kontrastovaly s jeho
modrozelenýma očima, kolem nichž sedělo pár vrásek. Ale svým charismatem mohl
přinejmenším nasytit půl planety.
…
Bylo to snad poprvé, co Kris na nějakém muži tak záleželo.
Své světle hnědé vlasy si vyčesala do drdolu, oblékla si fialovou květovanou
blůzu a černé cigaretové kalhoty, ke kterým nazula černé lodičky. I přesto měla
ale s podpatky sotva metr šedesát. Bylo to vůbec poprvé, co se chtěla
někomu tak moc líbit. Když byla s přípravami hotová, snažila se vytratit z domu.
Nečekala, že na zahradě bude její sestra s Kristýninou kamarádkou a
kolegyní z práce, která přebírala Adrianovo místo.
„Páni, sluší ti to,“ složila poklonu s výrazem ohromení
její sestra.
„No jo, ty máš rande?“ Zeptala se Tamara.
„Vlastně…mám,“ Kris přikývla.
„A o koho jde? Přijede tě vyzvednout?“
„Ne, my se sejdeme až na místě. Holky promiňte, mám trochu
zpoždění,“ vymluvila se, aby zabránila zbytečným výslechům.
Když byla na odchodu, za zády zaslechla, jak se Tami ptá
Kláry, zda náhodou nejde o Kamenského. Toho Kamenského. Toho Adriana
Kamenského. Jako kdyby jí svým kouzlem omámil, protože byla ochotná se za něj v tuto
chvíli postavit. I přes to všechno, co udělal. I přes celou tu kauzu.
Věděla, že Adrian není v právu, a že mu dost možná
hrozí i vězení, ale stejně za ním Kris něco táhlo. Něco, co nedokázala popsat.
A bylo to tak zvláštní. Nikdy předtím na něj nemyslela. Adriana vždy vnímala
jen jako nadřízeného se spoustou zásad. Z toho důvodu se ho nikdy neptala
na žádné zbytečné otázky nebo soukromé záležitosti. Když o jejich profesním
vztahu přemýšlela zpětně, vždy spolu komunikovali jen v rámci práce. Nikdy
z Adriana ale necítila nic špatného. Pro ni byl zkrátka jen nadřízeným.
Kris sama nedokázala pochopit, co se najednou tak změnilo.
Že by v ní bylo přece jen něco, co se snažila potlačovat, ale přesto v ní
„to něco“ klíčilo i nadále? Ne nadarmo se říká, že člověk často projeví zájem o
to, co nemůže mít. Byl to i tenhle případ? Nebo si Kris vytvořila nějakou iluzorní
představu o Adrianovi, když se k ní poprvé zachoval tak otevřeně?
Tolik otázek a ani jedna odpověď. Snad čas ukáže. Jediné, na
co v ten moment, kdy Kris kráčela na místo setkání, byly jeho ostré rysy a
jeho hlas. Jeho uklidňující a sebejistý tón. Když viděla jeho auto, vystoupil,
aby pro ni otevřel dveře. Takový to byl gentleman.
„Děkuju,“ usmála se a pohlédla mu do tváře. Zvláštní,
najednou jí připadal o tolik vyšší.
„To je přece samozřejmost,“ Adrian opětoval úsměv.
Samozřejmost, která ale neplatí vždy.
Žádné komentáře:
Okomentovat