„Ty jsi hudební publicistka? Zvláštní, nikoho takovýho
neznám.“ Vidíte, a přitom je hudebních publicistek docela dost. Jen se o
nich tak moc nemluví. A tak když padla neděle večer, poblíž mě voněl šeřík a já
si pustila Pixies, rozhodla jsem se sepsat něco o ženách v hudební publicistice.
Hned ale zkraje bych chtěla říct, že já se sama za tu pravou hudební publicistku nepovažuju. Pár článků jí ze mě neudělá. A i když to letos budou už tři roky, co píšu pro musicserver.cz a skoro čtyři roky pro TopMuziku, pořád bych se tak nenazývala. Vím, že přede mnou je ještě hoooodně dlouhá cesta, abych si řekla: „Jo, tak teď si teprve můžeš říkat hudební publicistika“.
O tom, jak jsem se dostala k psaní o hudbě, se podělím
třeba někdy jindy. Teď se ale ponořím trochu do minulosti.
Kultura je podstatná aneb ženy píšou trochu jinak
Ženy v hudební publicistice měly a mají zásadní, i když
často nedoceněnou roli. Když se spolu podíváme do minulosti, hudební
publicistika byla dlouho doménou mužů. Ženám prostě nebyl umožněn přístup k veřejnému
psaní ani k odborným debatám a kultuře. Vše se začalo měnit po druhé
polovině 20. století.
S nástupem rockové a punkové kultury se v této sféře začaly konečně prosazovat i ženy, které ve svých článcích měly na daná témata trochu jiné pohled než mainstreamoví recenzenti. Publicistky jako Ellen Willis, která se stala první rockovou kritičkou pro New Yorker nebo Lillian Roxon, autorka jedné z prvních rockových encyklopedií řadě žen, otevřely cestu ženám do dosud neprozkoumaných oblastí. Pochopitelně musím taky zmínit ikonickou Patti Smith, která v sedmdesátkách přispívala do časopisu Creem a Rolling Stone.
A jak to bylo u nás?
Zákazy a cenzura. Tak by se dal definovat režim před
Sametovou revolucí. Komunistický režim určoval, o jaké hudbě se smí psát a taky
jakým jazykem se o ní smí psát. V této době byly nesmírně vítané žánry
jako vážná hudba, folklor a pop, pokud byl tedy po chuti režimu. Rock, punk,
jazz a další alternativa byly naopak považovány za až moc podezřelé žánry
ovlivněné západem.
V této době měly ženy spíše podporující role, kdy psaly
převážně recenze koncertů vážné hudby, profilové články o státem podporovaných
umělcích nebo o kulturních akcích. O undergroundu se nesmělo psát vůbec. A svým
osobním názorem mohly přispívat jen minimálně. Proč? Protože subjektivní náhled
na věc mohl působit politicky nevhodně.
Navíc, pokud se žena dostala ke psaní, její články byly většinou
anonymní…
Hurá, svoboda!
Po revoluci se všechno změnilo k lepšímu. Konečně! Kromě
toho, že padly ideologické mantinely, hudební publicistika otevřela svou náruč
nejen nové zahraniční hudbě, ale také domácí alternativě, punku, elektronice a
rapu. Ženy se konečně mohly věnovat jakékoli hudbě, konečně se začaly objevovat
osobitější a kritičtější recenze a na scéně se začaly objevovat nové mediální
platformy jako Rock & Pop, UNI, Report a později i weby jako Full Moon,
Headliner nebo musicserver.cz.
Múzy a mentorky
Díky tomu, že publicistky konečně mohly experimentovat se
stylem, začaly vznikat osobní eseje, hudební deníky, ale i kritiky s prvky
literatury. V současné době patří k výrazným postavám publicistky
jako Jana Kománková, Anna Mašátová, Alžběta Trusinová nebo Radka Schubertová.
Jednou bych si chtěla říct, že jsem toho dokázala tolik, co
ženy, o kterých se zmiňuju. Snad bych ráda i napsala další knížku, tentokrát
však na nějaké hudební téma. Ale stále toho mám ještě hodně před sebou. Pořád
si hraju se slůvky, nacházím se a experimentuju.
Je to vlastně jako s mými povídkami a poezií, i když
píšu pravidelně snad od svých dvanácti, trvalo mi neskutečně dlouho, než jsem
se našla. A stejně jako i v téhle oblasti, tak svůj um (můžu to tak říct?)
formuju i v hudební publicistice.
Jasný je ale to, že jsem nesmírně vděčná za tuhle svobodu,
kterou máme i v redakci. Nedokážu si představit, jak by to vypadalo,
kdybych měla svázaný ruce a musela jsem psát pod nadvládou pošuků a jejich
zvrácených ideologií…lze to vůbec?
Žádné komentáře:
Okomentovat