Tohle není můj svět (Czech + English, Matrix prequel)

 

Ten den začínal stejně jako každý jiný. Jako jeden z mnoha banálních případů. Až byla trochu otrava, jak byly ty dny až totožné. Budíček, nenaplňující práce, pozdní příchod domů. A tak dál až do smrti. A co potom? Dívka jménem Mary seděla na lavičce v místním skateparku a pozorovala místní, jak si užívají jízdu na rampách. Jednalo se o iluzi, ve skutečnosti byla myšlenkami jinde. Tentokrát si ani neobula své kolečkové brusle. Jako kdyby cítila, že se něco pomalu mění. Ten pocit ale nedokázala popsat. Pomalu se jí vrýval pod kůži a jako kdyby ji chtěl rozervat na tisíc malých kousků. Cítila to. To něco.

Netrvalo to dlouho a přisedl si k ní o pár let starší kluk. Říkal si Mouse, ale svoje pravé jméno Mary neprozradil. Vždycky byl ale tak zvláštní. Zjevil se z odnikud, aby pak kamsi zmizel. Byl jako stín. Přesto Mary jejich konverzace bavily a někdy jí Mousova slova nasadila brouka do hlavy.

„Dobruslila jsi?“ zeptal se.

„Ne. Ani jsem si je nenasadila,“ Mary zavrtěla hlavou. „Nikdy jsi mi neřekl, kde žiješ.“

„Vlastně to nestojí ani za řeč. A bojím se, že by tě to mohlo vyděsit.“

„Mohlo? Jediný, co mě děsí, je tenhle život. Děsí mě, jak jsou všechny dny až nápadně stejný. To všechno,“ její tón zněl až apaticky. „Je to skoro jako vězení bez mříží.“

„A co když je?“

„Jak to myslíš?“

„Nenapadlo tě někdy, že za tímhle vším je něco většího? Proč se věci dějou tak, jak se dějou. Proč kuře chutná jako…kuře. Proč vyděláváme prachy, který vlastně dobrovolně odevzdáváme lidem, který nad námi maj moc a považujem to za normální?“ Mouse se podíval na Mary.

„Na tohle se ptám už snad odjakživa…“ Mary pohlédla na Mouse. „Jak to ale zlomit?“

„To musíš udělat ty sama. Musíš chtít. Je to docela jednoduchý…“

„Jak?“

„Fakt to chceš vědět?“ Mladík se šibalsky pousmál.

„Jo, fakt to chci vědět.“

Mouse vyskočil na nohy a nasadil si sluneční brýle.

„Tak fajn. Vstávej. Je čas jít. Teda pokud tě už tenhle způsob života nebaví.“

Mary se zvedla z lavičky a svoje brusle nechala na místě. Kráčela vedle Mouse, který se po pár minutách zastavil na kraji chodníku a mávnul. Sotva dal ruku dolů, k místu přijelo černé auto s černými skly. Mouse otevřel dveře auta, aby Mary mohla nasednout dovnitř. Rozhlédla se ještě jednou naposledy kolem a nastoupila si.

V autě seděli další lidi. Muž a žena, která měla nakrátko střižené blond vlasy. I když byly její rysy ostré, Mary z ní necítila žádnou zášť. Dokonce naopak. Skoro jako kdyby byla anděl. Mouse se posadil vedle Mary a auto se rozjelo.

„Viděl vás někdo?“ Žena prolomila ticho.

„Nikdo. Vzduch byl úplně čerstvej…teda, pokud se tomu dá říkat vzduch.“

„Kam vlastně jedeme?“

„Tam, kde zjistíš pravdu.“

Mary na moment zapochybovala, jestli neudělala chybu, když nasedla do auta. Přesto v ní ale velká část křičela, že udělala dobře. Snad za její pochyby mohl systém, který byl nastaven tak, aby lidem říkal, co je dobré a co je špatné.

Její oříškově hnědé oči pozorovaly lidi vracející se z práce domů, ale jejich tváře jako kdyby byly bez výrazu. Únava a odevzdání se. Děsivé. Stejně jako myšlenka, že nikdo nehodil bezdomovci, kterého auto míjelo, pár drobných. Od kdy se lidé tak odcizili a začali své životy porovnávat podle výše bohatství a falešných eg?

Vůz po několika dalších minutách zastavil u omšelého hotelu, který vypadal už roky opuštěný. Na jeho fasádě se vznášel obrovský nápis Lafayette Hotel, který vypadal, že každou chvíli spadne. Všichni z vozidla vystoupili a vydali se do budovy. Mary se na nic neptala a kráčela za ženou v bílém.

V jedenáctém patře se skupinka na moment zastavila a žena otevřela dveře. Všichni vešli do místnosti, kde byli další lidé. Z jednoho muže vyzařoval zvláštní respekt, a právě ten vykročil vpřed.

„Switch, tak jak to šlo?“ Zeptal se svým hlubokým hlasem.

„Mouse říká, že ho nikdo neviděl. Takže tentokrát snad všechno bez problému.“

„Výborně. Děkuju,“ muž pohlédl na Mouse a přikývl. „A ty musíš být Marx.“

„Znáte moji přezdívku?“ Zarazila se Mary.

„Morpheus ví všechno, ale to brzy pochopíš,“ odpověděl Mouse.

„Mousi, sklapni. A nech Morphea, ať si s Marx popovídá sám,“ osočila Switch Mouse.

„Prosím,“ Morpheus pokynul Mary, aby se posadila do jednoho z křesel. A stejně tak učinil i on.

„Pro jedny jsi Mary Phoenix, dívka až s poetickým jménem. Pro druhé Marx, kteří tvou přezdívku chápou jako narážku na německého kritika Karla Marxe. Přesto ale oba víme, že to tak úplně není. Víš, proč jsi tu?“

„Uhm,“ Mary si odkašlala. „Mouse mi řekl, že mi ukáže pravdu.“

„Když jsem byl ve tvém věku Marx, ptal jsem se na ty samé otázky. Co je pravda? A opravdu je tohle vše smysl lidské existence? Cestou sem jsi to sama viděla. Unavení lidé s prázdnými výrazy. Oddaní a zatracení. Přesto je ale něco nutí každý den vstát z postele, jít do té samé práce a zažívat ten samý den stále znovu a znovu. Ale stejně jako já a všichni v téhle místnosti, i ty víš, že tohle není správně. A stejně jako my kdysi, ani ty se teď nemůžeš zbavit toho nepříjemného pocitu, který se ti vrývá čím dál hlouběji pod kůži, že potřebuješ zjistit pravdu za každou cenu. Otázkou ale je, zda jsi pro to ochotná udělat úplně vše.“

Mary na moment věnovala pohled Mousovi, který ji upřeně pozoroval.

„Jsem,“ Mary přikývla.

„Skvěle,“ Morpheus otevřel dlaně. V levé dlani ležela modrá pilulka, zatímco v té druhé ležela červená pilulka. „Teď máš na výběr. Pokud si vezmeš modrou pilulku, usneš, vzbudíš se ve své posteli a na tohle všechno zapomeneš. Tvůj život bude jako předtím. Ale pokud si vezmeš tu červenou, dozvíš se skutečnou pravdu, která není snadná.“

Mary se rozhodla pro červenou pilulku. Na nic nečekala a polkla ji. Jakmile tak učinila, přistoupila k ní Switch, která jí vedla k židli a jakémusi přístroji. Jen co se znovu posadila, Mary se začala cítit zvláštně. V celém těle cítila horko, ale přesto měla husí kůži. Dívčin tep se zrychloval a mísil se s nauzeou. Skoro jako kdyby jí přepadal záchvat paniky. Mary měla na okamžik pocit, že se zdi místnosti hýbou a vše splývá dohromady. Několikrát rychle zamrkala, aby zůstala při vědomí.

Switch jí na paži nasadila část přístroje, který vzdáleně vypadal jako tlakoměr. Připojen byl ale k něčemu většímu. Muž, který seděl zády k ní celou dobu něco vyťukával na počítači. Mary zaklonila hlavu vzad a vydechla. Snažila se dýchat zhluboka, ale zdá se, že ať dělala, co dělala, nic nepomáhalo. Když pohlédla do zrcadla, které stálo poblíž ní, měla pocit, že se jeho povrch vlnil.

„Už to skoro je…“ prohlásila Switch.

Když se Mary chtěla podívat, co se děje, a co že už skoro je, najednou pocítila škubnutí celého svého těla. Pohyb byl tak bolestivý, že začala křičet. Měla pocit, že jí cosi chce umlčet a zaplnilo jí hrdlo.

Najednou jako kdyby se pod ní vše propadlo a ona si rvala tu věc z útrob úst. Snažila se popadnout dech, ale všimla si, že její ruce jsou pokryté nějakým gelem. Stejně jako zbytek jejího nahého těla. Její ruce se roztřásly, když viděla, že z její kůže vedou jakési konektory. Co se to dělo? Mary se roztřásla a rozhlédla se kolem sebe.

Její vyděšené oči se rozšířily, když viděla ten hrůzný výjev. Neskutečně vysoké pilíře, které byly pokryty tisíce kapslemi s tou samou tekutinou a lidmi uvnitř. Kolem poletovaly zvláštní stroje a jeden přilétl k Mary. Dívka vyděšeně couvla k okraji své kapsle, ale neměla kam utéct. Ze stroje vystřelily robotické ruce, které zamířily k zátylku Mary, aby odpojily hlavní kabel. Jakmile byl odpojen, zbývající kabely se samy od sebe odpojily a tekutina se začala rychle vyprazdňovat pryč z kapsle. Než se Mary stihla rozkoukat, propadala se tunelem i ona. Její tělo bezmocně spadlo do nádrže s vodou.

Snažila se vynořit nad hladinu, ale jako kdyby jí její tělo vůbec neposlouchalo. Propadala se na samé dno a neviděla nic než tmu. Pohlcující tmu.

Mary otevřela oči, ale její zorničky bodalo světlo. Bylo tak ostré, že způsobovalo ohromnou bolest hlavy a jediné, na co se zmohla, byl křik. Začala se třást, a pak se znovu pokusila otevřít oči. Pomalu. V klidu se rozkoukat a zjistit, kde je. Teď se nad ní skláněla žena, kterou všichni oslovovali Switch, další žena, která vypadala jako doktorka a Mouse.

„Co…,“ Mary se snažila promluvit, ale i ten sebemenší pohyb byl tak vyčerpávající. „Co se stalo? Kde to jsem?“

„Už v bezpečí,“ Switch stiskla dívce ruku. Vážně byla jako anděl, který na ní dohlížel. „Byla jsi v bezvědomí pár dní, ale to je normální. Pojď, pomalu se zvedni. Musíš se posilnit a rozhýbat se.“

Mary se za pomoci Switch a druhé ženy posadila. Když Mouse viděl její nahá záda, zatvářil se rozpačitě.

„Uhm, tak já abych šel…“

„To bude asi nejlepší,“ odpověděla Switch a počkala, až se Mouse vzdálí. „Jak se cítíš?“

Než Mary stihla odpovědět, doktorka jí zasvítila ostrým světlem do očí, aby zjistila, zda je dívka v pořádku a její smysly reagují správně.

„Všechno mě bolí. Kde to vlastně jsem?“

„Pojď, pomůžu ti se ustrojit. Morpheus ti na všechno odpoví.“

Když se Mary konečně postavila na nohy, na chvilku měla pocit, že ztratí balanc. Ale když viděla odraz sama sebe v zrcadle, nemohla uvěřit svým očím. Vypadala jinak, ale přesto stejně. Její vlasy byly pryč. Přesto se rozhodla na nic se nevyptávat. Ne teď.

 

…

 

The day started out just like any other. Like one of the many banal cases. It was a little annoying how the days were almost identical. Wake-up calls, unfulfilling jobs, coming home late. And so on until death. And then what? A girl named Mary sat on a bench at the local skate park, watching the locals enjoying themselves on the ramps. It was an illusion; in reality, her mind was elsewhere. She didn't even put on her roller skates this time. It was as if she felt something was slowly changing. But she couldn't describe the feeling. It was slowly burrowing under her skin and seemed to want to tear her into a thousand little pieces. She could feel it. That something.

It wasn't long before a boy a few years older than her sat down next to her. He called himself Mouse, but he didn't give his real name to Mary. He was always so strange, though. He'd appear out of nowhere, then disappear to nowhere. He was like a shadow. Still, Mary enjoyed their conversations, and sometimes Mouse's words put a bug in her head.

"Did you finish your run?" he asked.

"No. I didn't even put them on." Mary shook her head. "You never told me where you live."

"Actually, it's not even worth mentioning. And I'm afraid it might scare you."

"Might? The only thing that scares me is this life. It scares me how all the days are strikingly the same. All of it," her tone sounded almost apathetic. "It's almost like a prison without bars."

"And what if it is?"

"What do you mean?"

"Did it ever occur to you that there's something bigger behind all this? Why things happen the way they do. Why chicken tastes like...chicken. Why do we make money that we actually willingly hand over to people who have power over us and think it's normal?" Mouse looked at Mary.

"I've been asking that question forever..." Mary looked at Mouse. "But how do we break it?"

"You have to do it yourself. You have to want to. It's pretty simple..."

"How?"

"Do you really want to know?" The young man smiled mischievously.

"Yeah, I really want to know."

Mouse jumped to his feet and put on his sunglasses.

"All right. Get up. It's time to go. Unless you're tired of this lifestyle."

Mary got up from the bench and left her skates in place. She walked beside Mouse, who stopped at the edge of the sidewalk after a few minutes and waved. No sooner had he put his hand down than a black car with black windows pulled up to the spot. Mouse opened the car door so Mary could get in. She took one last look around and got in.

There were other people sitting in the car. A man and a woman who had short cut blonde hair. Though her features were sharp, Mary felt no malice from her. Quite the opposite, in fact. Almost as if she were an angel. Mouse sat down next to Mary and the car started moving.

"Has anyone seen you?" The woman broke the silence.

"No one. The air was completely fresh...well, if you can call it air."

"Where are we going, anyway?"

"Wherever you find out the truth."

Mary wondered for a moment if she had made a mistake when she got into the car. Still, a large part of her screamed that she had done the right thing. Perhaps her doubt was due to the system that was set up to tell people what was right and what was wrong.

Her hazel eyes watched the people coming home from work, but their faces seemed to be expressionless. Fatigue and resignation. Scary. Like the thought that no one had thrown a few pennies to the homeless man the car passed. Since when did people become so alienated and start comparing their lives by the amount of wealth and false egos?

After a few more minutes, the car pulled up to a shabby looking hotel that had been abandoned for years. A huge sign on its façade read Lafayette Hotel, which looked like it was going to fall down at any moment. Everyone exited the vehicle and made their way into the building. Mary asked no questions and walked behind the woman in white.

On the eleventh floor, the group stopped for a moment and the woman opened the door. They all walked into a room where there were other people. One man exuded a special respect, and it was he who stepped forward.

"Switch, so how did it go?" He asked in his deep voice.

"Mouse says no one saw him. So hopefully everything's smooth sailing this time."

"Excellent. Thank you," the man looked at Mouse and nodded. "And you must be Marx."

"You know my nickname?" Mary wondered.

"Morpheus knows everything, but you'll understand soon enough," Mouse replied.

"Mouse, shut up. And let Morpheus talk to Marx himself," Switch sniffed at Mouse.

"Please."

Morpheus gestured for Mary to take a seat in one of the leather armchairs. He did the same. "For some people, you are Mary Phoenix, a girl with an almost poetic name. To others, Marx, who take your nickname as an allusion to the German critic Karl Marx. Yet we both know it's not quite that. Do you know why you're here?"

"Uh," Mary cleared her throat. "Mouse told me he was going to show me the truth."

"When I was your age Marx, I asked the same questions. What's the truth? And is this really the whole point of human existence? You saw it yourself on the way here. Tired people with blank expressions. Devoted and damned. Yet something compels them to get out of bed every day, go to the same job and relive the same day over and over again. But like me and everyone else in this room, you know that's not right. And just like we once did, you can't shake the nagging feeling that's getting deeper and deeper under your skin that you need to find out the truth at any cost. But the question is whether you're willing to do anything for it."

Mary gave a momentary glance to Mouse, who was watching her intently.

"I am." Mary nodded.

"Great." Morpheus opened his palms. In his left palm was a blue pill, while in the other was a red pill. "Now you have a choice. If you take the blue pill, you'll fall asleep, wake up in your bed, and forget all about this. Your life will be the same as before. But if you take the red one, you will learn the real truth, which is not easy."

Mary opted for the red pill.

She didn't wait for anything and swallowed it. As soon as she did, Switch approached her, leading her to a chair and some sort of apparatus. As soon as she sat down again, Mary began to feel strange. She felt hot all over her body, but still had goosebumps. The girl's pulse was racing, mixing with nausea. It was almost as if she was having a panic attack. For a moment, Mary felt like the walls of the room were moving and everything was blending together. She blinked rapidly several times to stay conscious.

Switch placed part of a device that looked remotely like a blood pressure monitor on her arm. But it was connected to something larger. The man who sat with his back to her was tapping something out on the computer the whole time. Mary tilted her head back and exhaled. She tried to breathe deeply, but no matter what she did, nothing seemed to help. Looking into the mirror that stood near her, she felt its surface ripple.

"It's almost there..." Switch declared.

When Mary went to see what was going on, and what was almost there, she suddenly felt a jolt all over her body. The movement was so painful that she began to scream. She felt like something was trying to silence her and it filled her throat.

Suddenly everything seemed to cave in beneath her and she was ripping the thing from the inside of her mouth. She tried to catch her breath, but noticed that her hands were covered in some kind of gel. As well as the rest of her naked body. Her hands trembled as she saw that there were some sort of connectors leading from her skin. What was going on? Mary shivered and looked around.

Her terrified eyes widened as she saw the horrific scene.

Incredibly tall pillars that were covered with thousands of capsules with the same liquid and people inside. Strange machines flew around and one flew towards Mary. The girl backed up to the edge of her capsule in fright, but had nowhere to run. Robotic arms shot out of the machine and headed for the back of Mary's head to disconnect the main cable. Once it was disconnected, the remaining cables disconnected themselves and the fluid began to quickly empty away from the capsule. Before Mary could look around, she too was falling through the tunnel.Her body fell helplessly into the water tank.

She tried to rise above the surface, but it was as if her body wasn't listening. She was sinking to the very bottom, seeing nothing but darkness. A consuming darkness.

Mary opened her eyes, but the light stung her pupils. It was so harsh that it was causing an overwhelming headache and all she could do was scream. She started to shake, then tried to open her eyes again. Slowly. To look around calmly and see where she was. Now the woman they all called Switch was leaning over her, another woman who looked like a doctor, and Mouse.

"You‘re safe now." Switch squeezed the girl's hand. She really was like an angel watching over her. "You've been unconscious for a few days, but that's normal. Come on, pick yourself up slowly. You need to get strong and get moving."

Mary sat up with the help of Switch and the other woman. When Mouse saw her naked back, he looked embarrassed.

"Uhm, let me go..."

"That's probably best," Switch replied, waiting for Mouse to move away. "How are you feeling?"

Before Mary could answer, the doctor shone a harsh light into her eyes to see if the girl was okay and her senses were responding properly.

"Everything hurts. Where am I?"

"Come on, let me help you get dressed. Morpheus will answer everything for you."

When Mary finally got to her feet, for a moment she felt like she was going to lose her balance. But when she saw the reflection of herself in the mirror, she couldn't believe her eyes. She looked different, yet the same. Her hair was gone. Still, she decided not to ask any questions. Just not now. Not yet.