Uplynuly tři dny od chvíle, kdy se posádka hovercraftu Nauvoo
vrátila do Zionu. Marx se Squirrel zamířily za Nirou, postarší braiderkou v
posledním lidském městě, aby si nechaly upravit vlasy. Nira barvila vlasy mnoha
ženám pomocí směsi z různých hornin a minerálů a některým zaplétala dredy. Byl
to menší rituál, při kterém se pravidelně scházela část zionských žen, aby se
věnovaly zkrášlujícím obřadům. I přesto, že za hranicemi Zionu zuřila Válka
strojů, lidé uvnitř města nikdy nezapomínali na svou lidskost ani na drobné
radosti.
Ještě tentýž den Marx zaklepala na dveře Mousovy buňky.
Jakmile se otevřely, mladému rebelovi málem vypadly oči z důlků.
„Wow! Vlastně… nazdárek,“ ušklíbl se.
„Můžu dál?“
„Jasně,“ ustoupil Mouse na stranu. „Víš, že se na tohle
nikdy nemusíš ptát.“
Marx vešla dovnitř a rozhlédla se. Nic se nezměnilo. Na
ocelových zdech viselo několik malůvek a různých kódů, na zemi se povalovalo
Mousovo oblečení. Kromě počítače v rohu tam nic dalšího nebylo. Posadila se na
okraj postele, která vypadala, jako by ji nikdo několik dní nestlal, a pousmála
se na svého přítele.
„Nebyla jsem si jistá, jestli se ti to bude líbit,“ pokrčila
rameny, zatímco se za Mousem zavřely dveře.
„Líbit? Vypadáš… jsi nádherná.“
„Fakt?“
„Fakt. Mám pocit, že bych se na tebe mohl dívat pořád.“
„To Nira…“
„Slyšel jsem, že jste se o ní se Squirrel bavily. Ale tohle
jsem nečekal.“
„No jo, vysoká blondýna s obrovskýma prsama ze mě asi nikdy
nebude,“ popíchla ho Marx. Mouse zamířil k počítači a pustil hudbu. Morcheebu.
„Vždycky zapomínám, že máš přístup k hudbě.“
„Zionské archivy. Kromě historie se podařila zachránit i
slušná část hudby.“ Mouse se posadil vedle ní a stále z ní nemohl spustit oči.
„Jsem jeden z mála, kdo k nim má přístup, a to jen díky členům Koncilu.
Morpheus je nějak přesvědčil, aby mi povolení dali.“
„Vidí v tobě mnohem víc, než vidíš ty sám. A víš, co je na
tom nejzajímavější? Že si s tebou připadám jako doma a v bezpečí. Jako kdyby
všechen ten čas v Matrixu byl jen sen.“
„Skoro dokonalá iluze,“ přikývl Mouse.
„Jak jsi vlastně přišel na to, že je se světem něco špatně?“
„Tehdy mi bylo asi čtrnáct. Trávil jsem čas buď poflakováním
na ulici, nebo u počítače. Byl to tenkrát docela novej svět a já se snažil
zjistit, jestli se dají všechny ty programy prostě nějak hacknout. Jen tak pro
zábavu. Byla to výzva, adrenalin… A po čase mě kontaktoval chlápek, co si říkal
Dozer — jo, ten Dozer z Nebuchadnezzaru. Prý ve mně vidí potenciál a odhodlání
jít proti systému, a že by se mu hodil někdo jako já. Tak jsem si řekl proč ne.
No, a teď jsem tady. A co ty? Nikdy jsme o tom nemluvili. Teda kromě toho, že
jsem tě kontaktoval a pomáhal tě vytáhnout ven.“
„To je ta druhá, příjemnější část,“ Marx si lehla na záda a
zadívala se do stropu. „Když mi bylo dvanáct, měla jsem kocourka. Bylo to to
nejhezčí stvoření, vypadal skoro jako obláček, tak jsem mu začala říkat Sir
Cloudy. Pak ale onemocněl a já o něj přišla. Bylo to náhlé a já tehdy
proklínala celý svět. Nechtěla jsem věřit, že kdyby existoval Bůh, dopustil by,
aby trpěla zvířata. Všechno se ve mně zlomilo a začala jsem mít pocit, že svět
vnímám, jako by to byl jen sen. Nedokázala jsem rozlišit, co je skutečné a co
ne.
Rodiče mě vzali k psychiatrovi. PTSD a derealizace, alespoň
tak mi to vysvětlili. Asi do patnácti jsem denně brala několik léků. Připadala
jsem si jako vězeň vlastního těla, jako by za mě mluvil někdo cizí a já všechno
jen pozorovala. A pak jsem si začala uvědomovat, že jsem otrok. A že něco chce,
aby to tak zůstalo. Tak jsem všechny prášky přestala brát a začala víc vnímat.
Chvíli jsem si dokonce myslela, že jsem fakt paranoidní, protože jsem propadala
představě, že psychiatři lidem ve skutečnosti nechtějí pomoct, ale udržet je v
nějakém druhu vězení.“ Marx se při vzpomínce zasmála.
„Vidíš, nad cvokařema v Matrixu jsem takhle nikdy
nepřemýšlel…“
„Fakt ne? Možná by ses měl zamyslet.“
„Cože?!“ Mouse se tvářil dotčeně, pak se vrhl na Marx a
začal ji lechtat po bocích. „To odvoláš.“
„Nikdy!“ smála se a snažila se chytit jeho ruce.
„Musíš to odvolat.“
„Ne, ne, počkej!“ Marx se snažila popadnout dech, když Mouse
konečně přestal. „Teprve s tebou cítím něco skutečného.“
„To jsem rád, Marx,“ pohladil ji po tváři a jemně zatáhl za
jeden pramen jejích černých vlasů. „Tak moc ti to sluší, víš?“
Decompilation of Illusion
Three days had passed since the crew of the hovercraft Nauvoo
returned to Zion. Marx and Squirrel headed to see Nira, the older braider of
the last human city, to get their hair done. Nira dyed many women’s hair using
mixtures made from various rocks and minerals, and she braided dreadlocks for
others. It was a small ritual that regularly brought together a large part of
Zion’s women, who gathered to engage in their beauty traditions. Even though
the Machine War raged outside Zion’s borders, the people inside never forgot
their humanity or the small joys that came with it.
Later that day, Marx knocked on the door of Mouse’s cell.
When it opened, the young rebel practically had his eyes pop out of their
sockets.
„Wow! I mean… hey,“ he smirked.
„Can I come in?“
„Of course,“ Mouse stepped aside. „You know you never gotta
ask.“
Marx stepped in and looked around. Nothing had changed. A
few sketches and lines of code hung on the steel walls, Mouse’s clothes were
scattered across the floor, and aside from the computer in the corner, the room
was empty. She sat on the edge of the bed, which looked like it hadn’t been
made in days, and smiled softly at him.
„I wasn’t sure if you’d like it,“ she said as the door
closed behind him.
„Like it? You look… you’re gorgeous.“
„Really?“
„Really. I feel like I could just…stare at you forever.“
„That’s Nira’s work…“
„I heard you and Squirrel talking about her. But I wasn’t
expecting this.“
„Well, I’ll probably never be a tall blonde with huge boobs,“
Marx teased. Mouse walked over to the computer and turned on some music.
Morcheeba.
„I always forget you have access to music.“
„ Zion archives. Besides history, we managed to save a
decent chunk of music too.“ Mouse sat beside her, still unable to look away. „I’m
one of the few who can get to it, and only ‘cause of the Council. Morpheus
talked them into giving me access.“
„They see so much more in you than you do. And you know
what’s the most interesting? Being with you feels like home. Safe. Like all
that time in the Matrix was just a dream.“
„Almost a perfect illusion,“ Mouse nodded.
„How did you figure out something was wrong with the world?“
„ I was about fourteen. Spent my time either hanging out on
the streets or at a computer. Back then, it was all new to me, and I was just
messing around, trying to see if I could hack the programs. For fun. Just a
challenge, adrenaline… And then this guy hit me up. Called himself Dozer, yeah,
that Dozer from the Nebuchadnezzar. Said he saw potential in me, that I had the
guts to go against the system, and that he could use someone like me. So I
figured, why not? And now here I am. What about you? We never really talked
about it, except me reaching out and helping pull you out.“
„That’s the other, nicer part,“ Marx lay down on her back
and stared at the ceiling. „When I was twelve, I had a kitten. The sweetest
creature, he looked like a tiny cloud, so I named him Sir Cloudy. Then he got
sick, and I lost him. It was so sudden… I cursed the whole world. I refused to
believe that if God existed, he’d allow animals to suffer. Something inside me
broke, and suddenly the whole world felt like a dream. I couldn’t tell what was
real anymore.
My parents took me to a psychiatrist. PTSD and derealization
- that’s what they told me. I took several pills a day until I was about
fifteen. I felt like a prisoner in my own body, like someone else was speaking
through me while I only watched. And then I started realizing I was a slave.
And that something wanted me to stay that way. So I stopped taking all the
pills and started paying attention more. For a while, I even thought I was
paranoid. I had this idea that psychiatrists didn’t actually want to help
people, but keep them in some kind of prison.“ She laughed softly at the
memory.
„See, I’ve never thought about shrinks in the Matrix like
that…“
„Really? Maybe you should think about it.“
„What?!“ Mouse pretended to be offended, then tackled her
and started tickling her sides. „Take it back.“
„Never!“ she laughed, trying to grab his hands.
„C’mon, You have to take it back.“
„No, no, wait!“ Marx gasped for breath as Mouse finally
stopped. „It’s only with you that I feel something real.“
„I’m glad, Marx,“ he whispered, stroking her cheek and
tugging gently on a strand of her black hair. „It suits you so much, you know?“
Žádné komentáře:
Okomentovat