Konec Utopie / End of Utopia (Cz/En)

 

Bylo to pár dní, co se Marx probudila z hrůzostrašného snu jménem Matrix. A bylo to jen pár hodin, co si s Mousem vyznala lásku. Nohy měla pod bradou a pozorovala blikající display poblíž své postele. Nebyla smutná. Byla jen zamyšlená. Všechno teď bylo tak reálné a ona si musela na všechno kolem pomalu zvykat. Skoro jako kdyby zavítala do cizí země, kde se servírují jiné pokrmy, jiné chutě, jiná kultura. Probuzení do reality bylo bolestivé, ale ona měla zároveň pocit, že se vymanila z těžkých pout.

A i když byla realita krutá, ten pocit osamění zmizel. Bylo to jen pár minut, kdy se probudila do dalšího dne na Nauvoo. Vlastně ani nevěděla, jestli je den nebo noc. Nikdo to nevěděl.

Z jejího přemýšlení ji vytrhl Mouse, který se objevil v kabině. Na sobě měl tmavou mikinu a pousmál se, když spatřil Marx. Jeho výraz byl klidný, ale přesto v jeho očích bylo něco, co vzbudilo pozornost Marx.

„Marx,“ řekl tiše. „Mám něco, co ti chci ukázat.“

Marx zvedla obočí. „Co to je?“

„Vytvořil jsem nový program,“ přikročil Mouse k Marx, aby k ní natáhl ruku a pomohl jí vstát. „Nemůžu to popsat, musíš to vidět.“

Marx přikývla a vstala. Nechala Mouse, aby ji odvedl k sobě. Na Nauvoo byl ještě docela klid a motory tiše předly. Zdálo se, že loď teď někde stojí. Jakmile se zavřely dveře za Mousem, Marx se posadila do křesla, aby jí Mouse mohl pomoci připojit se k programu.

Najednou stála ve městě, ve kterém ještě nebyla. Bylo tak jiné. Když pohlédla k nebi, viděla tyrkysově modrou barvu a lidé kráčející po ulici vypadali optimističtěji. Vzduch byl příjemně teplý a skoro připomínal letní vánek u pobřeží. Lidé ale nepřipomínali bezduché programy. Byli veselí. Mluvili. Smáli se. Hned na to se vedle Marx objevil Mouse.

„Všimla sis?“ zeptal se tiše.

„Čeho?“

„Toho klidu,“ Mouse vzal Marx za ruku a spolu vyrazili k lavičce poblíž parku. To místo připadalo Marx povědomé. A pak si vzpomněla. Místo jejich prvního setkání. Skatepark.

„Tady jsme se poznali,“ vydechla Marx. „Co je tohle za místo?“

„Utopie,“ odpověděl Mouse.

„Utopie?“ Marx zavrtěla hlavou. „Ale jak? Vypadá to tak skutečně…“

Oba dva se posadili na lavičku a Marx se snažila vstřebat výjev před sebou.

„Takže tohle není Matrix?“ zeptala se.

„Je to jen program. Lidé si myslí, že Utopie představuje ideální svět. Svět bez bolesti, bez utrpení, bez zla. Ale ve skutečnosti i tohle je svět, který je plně kontrolován.“

„O tom jsem nikdy nepřemýšlela.“

„V Utopii to vypadá, že nikoho nic netrápí. A když se objeví konflikt,“ Mouse poukáže na hádající se muže, louskne prsty a oni zmizí , „něco zasáhne, aby Utopii udržel naživu. Nikdo ale nevidí, že je lidem sebrána svobodná vůle.“

„Takže když se tady někdo usměje…“

„…tak to není jeho rozhodnutí,“ doplnil Mouse.

Znovu se rozhlédla po městě. Najednou jí to došlo. Všichni jsou vězni i v Utopii.

„Nikdo tady nemůže odejít,“ zašeptala.

Mouse přikývl.

„Proč jsi ale vytvořil tenhle program?“

„Pro případ, že by se někdo ztratil.“

Marx se odmlčela a podívala se směrem k partě přátel, která zrovna dorazila na místo. Měla pocit, že jí z toho všeho začíná bolet hlava, ale zároveň že se za tím vším skrývá mnohem víc. Mouse měl pravdu. Nic není jen černé nebo bílé. A pak jí to došlo.

„Proč ale ten, kdo vytvořil Matrix, nevytvořil hned Utopii?“

„Nevím,“ Mouse pokrčil rameny. „Snad proto, že nikdo z nás netouží po dokonalosti. Kdybych měl mluvit ale jako programátor, řekl bych, že i malé odchylky jsou vlastně užitečné, protože umožňují nepředvídatelnost. V Utopii bychom byli vlastně jen stroje a naše výkonnost by klesala. Sama jsi viděla, co z nás stroje udělaly. Obyčejný baterky. Někdo nám dál poskytuje iluzi svobodné volby, abychom zůstali. Jsou to teda jen moje domněnky…“

Marx se podívala na Mouse a jemně vzala jeho ruku. „A tohle?“

„Láska je volba.“

Marx se pomalu nadechla a svět kolem se začal rozpíjet. Než se stihla zeptat, co se děje, seděla zpátky v Nauvoo. Mouse seděl vedle ní a pozoroval ji. Jeho výraz byl klidný, ale zároveň jako kdyby trnul nedočkavostí.

„Jsi v pořádku?“

„Ano,“ přikývla. „Asi mi bude trvat delší dobu, než si na tyhle programy zvyknu. Bylo to tak živé.“

„Utopii jsem navrhl, aby lidem ukázal něco, co nám Matrix neukázal. Svobodnou volbu. I když je Utopie na první pohled docela hezký svět, pravdu si vybíráme sami.“

„Takže… láska je opravdu jediná věc, která je skutečně svobodná?“

„Přesně tak,“ řekl Mouse a podal Marx sklenici s nápojem.

Marx se usmála a pohodlně se posadila. Všechno teď dávalo smysl. Najednou jako kdyby poslední dílek skládačky zapadl přesně tam, kam měl. A s tím přišla i další vlna úlevy. Bez lásky bylo těžké pochopit realitu. Marx došlo, že klíčem ke všemu je vnitřní povznesení a otevřít se tomu nejčistšímu citu.

-

End of Utopia 

It had been a few days since Marx had awakened from the horrifying dream called the Matrix. And it had only been a few hours since she had confessed her love to Mouse. Her legs were tucked under her chin as she watched the blinking display near her bed. She wasn’t sad. She was just thoughtful. Everything felt so real now, and she had to slowly get used to everything around her. Almost as if she had entered a foreign land, where different dishes were served, with different flavors, a different culture. Awakening to reality was painful, but at the same time, she felt freed from heavy chains.

And even though reality was harsh, the feeling of loneliness had disappeared. It was only a few minutes until she woke up to another day on the Nauvoo. She didn’t even know if it was day or night. No one did.

Her thoughts were interrupted by Mouse, who appeared in the cabin. He wore a dark hoodie and smiled when he saw Marx. His expression was calm, yet there was something in his eyes that caught Marx’s attention.

“Marx,” he said softly. “I have something I want to show you.”

Marx raised her eyebrow. “What is it?”

“I’ve created a new program,” Mouse stepped closer to Marx, reaching out his hand to help her stand. “I can’t describe it, you have to see it.”

Marx nodded and got up. She let Mouse lead her. The Nauvoo was still quite quiet, and the engines hummed softly. It seemed the ship was stationary for now. Once the doors closed behind Mouse, Marx sat in the chair so that Mouse could help her connect to the program.

Suddenly, she stood in a city she had never seen before. It was so different. When she looked up at the sky, she saw a turquoise blue, and the people walking down the streets looked more optimistic. The air was pleasantly warm, almost like a summer breeze by the coast. The people, however, didn’t seem like mindless programs. They were cheerful. They talked. They laughed. And then, Mouse appeared beside Marx.

“Did you notice?” he asked quietly.

“Notice what?”

“This calm,” Mouse took Marx’s hand, and together they walked to a bench near the park. The place felt familiar to Marx. And then she remembered. The place of their first meeting. Skatepark.

“This is where we met,” Marx breathed. “What is this place?”

“Utopia,” Mouse replied.

“Utopia?” Marx shook her head. “But how? It looks so real…”

They both sat on the bench, and Marx tried to take in the scene before her.

“So this isn’t the Matrix?” she asked.

“It’s just a program. People think Utopia represents an ideal world. A world without pain, without suffering, without evil. But in reality, even this is a fully controlled world.”

“I never thought about that.”

“In Utopia, it looks like nothing bothers anyone. And when a conflict arises,” Mouse pointed to a couple of arguing men and snapped his fingers and they disappeared, “something intervenes to keep Utopia alive. But no one sees that their free will has been taken away.”

“So when someone smiles here…”

“…it’s not their choice,” Mouse added.

She looked around the city again. Suddenly, it dawned on her. Everyone is a prisoner, even in Utopia.

“No one can leave here,” she whispered.

Mouse nodded.

“But why did you create this program?”

“In case someone gets lost.”

Marx fell silent and looked toward a group of friends who had just arrived. She felt a headache coming on from all this, yet she also sensed that there was much more behind it all. Mouse was right. Nothing is just black or white. And then it hit her.

“But why didn’t the one who created the Matrix just make Utopia right away?”

“I don’t know,” Mouse shrugged. “Perhaps because none of us truly desire perfection. But if I were to speak as a programmer, I’d say that even small deviations are useful because they allow unpredictability. In Utopia, we’d essentially just be machines, and our performance would drop. You’ve already seen what the machines did to us. Ordinary batteries. Someone continues to give us the illusion of free choice to keep us here. These are just my guesses…”

Marx looked at Mouse and gently took his hand. “And this?”

“Love is a choice.”

Marx took a slow breath, and the world around her began to blur. Before she could ask what was happening, she was back on the Nauvoo. Mouse sat beside her, watching her. His expression was calm, yet as if frozen with anticipation.

“Are you okay?”

“Yes,” she nodded. “It will probably take me a while to get used to these programs. It felt so vivid.”

“I designed Utopia to show people something the Matrix didn’t show us. Free choice. Even though Utopia may seem like a pretty nice world at first glance, the truth is something we choose ourselves.”

“So… love is really the only thing that is truly free?”

“Exactly,” said Mouse, handing Marx a glass of drink.

Marx smiled and settled comfortably. Everything made sense now. Suddenly, it felt as if the last piece of the puzzle had fallen exactly where it was meant to. And with that came another wave of relief. Without love, it was hard to understand reality. Marx realized that the key to everything is ascension and opening oneself to the purest feeling.