Už nějaký ten pátek píšu román Nahá v šedým okně a
asi tři roky formuju příběh ze světa Matrixu, abych rozvinula storyline Mouse a
OG postavy jménem Marx. Abych se víc vcítila do postav, rozhodla jsem se, že se
do nich musím ponořit naplno. Slyšeli jste už o „method writing“?
Co je „method writing“?
Teprve nedávno jsem se dozvěděla, že existuje něco jako
„method writing“. Jak už píšu v úvodu, nějakou dobu už pracuju na příbězích
dvou postav, které jsou si vzhledově docela podobné. A já v posledních měsících
přemýšlím, že bych si na chvíli vyzkoušela jejich vzhled. Obě dvě postavy mají
totiž buzzcut. Proč, o tom se rozpovídám v jiném článku. Ale říkala jsem si, že
taky zase shodím vlasy. Vždyť jsou to jen vlasy, navíc mně rostou vážně rychle.
Pak mě ale napadla otázka, zda je normální, aby se autor stylizoval do role své
postavy. A narazila jsem na pojem „method writing“.
„Method writing“ lze chápat jako techniku, při níž autor
vypráví příběh skrze hluboké napojení na vlastní emoce, empatii vůči postavám a
schopnost být k sobě i k publiku maximálně upřímný. Tento přístup vychází z
herecké tradice, kde se důraz klade na prožitek místo pouhé interpretace.
Herci, kteří praktikují „method acting“, často mění své každodenní návyky,
izolují se nebo se vystavují extrémním situacím, aby se co nejvíce přiblížili
psychice postavy. Stejný princip se v „method writingu“ přenáší na papír.
Autor se snaží dostat „pod kůži“ postavy natolik, že se do postavy sám staví.
Není to vlastně jen normální psaní?
Na první pohled se může zdát, že „method writing“ jen
komplikuje něco, co by mělo být samozřejmé. Každý autor přece nějakým způsobem
pracuje s empatií a snaží se své postavy pochopit. Rozdíl ale spočívá v hloubce
a intenzitě tohoto procesu.
Běžné psaní často pracuje s představivostí a strukturou.
Autor si vytvoří osnovu, definuje cíle postav a postupně skládá děj. „Method
writing“ naproti tomu posouvá tvůrčí proces ještě o level výš. Místo abyste se
ptali, co by postava měla udělat, začínáte se ptát, co by opravdu cítila, kdyby
byla skutečná. A odpověď nehledáš jen v hlavě, ale i ve vlastních zkušenostech
nebo vzpomínkách.
Funguje „method writing“?
Téma „method writing“ mě zaujalo natolik, že jsem si doposud
přečetla nespočet článků. A zajímalo mě taky, jestli tenhle tvůrčí proces
funguje. A na co jsem přišla? Na to, že odpověď vlastně není jednoznačná. Jak
mi asi dá každý autor za pravdu, psaní je individuální proces. To znamená, že
každý má své zvyky – kdy psát, jak psát, jak si držet v dějových linkách
přehled, jestli si ke psaní udělat kafe nebo si vedle psacího stroje postavit
chlast a cigára, jako to dělával Hank Moody v Californication
(mimochodem, vřele tenhle seriál doporučuju!).
To, co „method writing“ nabízí, ale není konkrétní postup
nebo sada pravidel. Je to spíš změna přístupu. Připomíná autorovi, že psaní
není jen o zábavě nebo estetice, ale i o sdílení svých prožitků. Každý text v
sobě nese určitou část autora, ať už vědomě, nebo nevědomě. „Method writing“
tenhle princip jen umocňuje. Pokud chcete být autentičtí až na morek kostí,
„method writing“ vás může slušně nakopnout.
Výhody „method writingu“
Řekla bych, že jednou z největších výhod „method writingu“
je schopnost vytvářet dialogy, které působí skutečně. Ono se řekne „napsat
dialog“ a „napsat dialog“… ale někdy jde fakt o vědu. Ne raketovou, ale někdy
příběh ztroskotá i na dialozích. Abych byla trochu konkrétnější, vezměte si
třeba, že píšete příběh o narkomanovi a vy se do toho narkomana stylizujete,
alespoň po stránce vzhledu (ne abyste brali hned drogy!). Na ulici si začnete
všímat toho, jak se na vás lidi znechuceně dívají, a vy skutečně pocítíte to,
jak se asi cítí vaše postava. Bez „method writingu“ byste museli být sakra
velcí empatici, abyste dokázali vystihnout, co se postavě honí v hlavě a dějová
linka působila sakra realisticky.
A právě na emoce se váže další výhoda „method writingu“.
Protože příběhy založené na skutečných pocitech a zkušenostech mají větší
schopnost rezonovat s publikem. Čtenář nebo divák často nedokáže pojmenovat
proč, ale cítí, že to, co sleduje, je skutečné.
„Method writing“ může také vést k přirozenějšímu vývoji
postav. A řeč není jen o hlavních postavách, které bývají zároveň často
klaďasové. Mluvím i o antagonistech.
Rizika a temnější stránka
Přestože „method writing“ může přinést slibné výsledky, je
to za cenu něčeho. Jedním z nejčastějších problémů je vyčerpání. Neustálé
ponořování se do emocí může být náročné a vést k pocitu vyhoření. Autor se může
dostat do stavu, kdy ztratí motivaci nebo začne svůj projekt vnímat negativně.
Někdy to vnímám i na sobě (a to jsem se ještě do „method writingu“ nenořila).
Během psaní používám sluchátka na uši a poslouchám tematické soundtracky, abych
se odstřihla od okolního světa a byla sama jen se svým příběhem. A někdy se
ponořím do dějové linky natolik, že třeba po dvou hodinách sluchátka zahodím a
musím fakticky vydechnout. Moje Nahá v šedým okně je inspirována
mým vlastním bojem s depresemi, takže se jedná docela o náročnou
záležitost.
Dřív jsem hodně kouřila, ale teď se musím třeba projít s
plasty nebo papírem ke kontejneru nebo jít na balkon. Zkrátka musím odejít z
místnosti a trochu se protáhnout. Psaní není o tom, že prostě sednete a něco
napíšete.
Dalším rizikem „method writingu“ je dopad na psychiku. Pokud
se příběh dotýká těžkých témat, jako je trauma, ztráta nebo strach, může
intenzivní práce s těmito emocemi ovlivnit i samotného autora. „Method writing“
totiž stírá hranici mezi fikcí a osobní zkušeností, což může být v některých
situacích problematické. A to má společné i s „method acting“. Asi nemusím
zmiňovat, kam až tenhle princip dohnal Heatha Ledgera…
Existuje také riziko, že výsledný text bude příliš
introspektivní a uzavřený do sebe. Pokud se autor příliš soustředí na vlastní
prožitek, může zapomenout na publikum. Výsledkem pak může být text, který je
sice autentický, ale obtížně sdělitelný.
Jak „method writing“ prakticky využít
Praktická aplikace „method writingu“ často začíná u
jednoduchých cvičení, která pomáhají autorovi lépe vnímat vlastní tělo a emoce.
Zaměření na fyzické pocity, jako je napětí, bolest nebo uvolnění, může být
překvapivě silným nástrojem pro budování detailů, které dodávají scénám
autenticitu.
Důležitou roli hraje i pozorování okolního světa. Všímání si
drobných detailů, zvuků, pachů nebo gest lidí může obohatit autorovu schopnost
vytvářet živé prostředí. Z běžné procházky se tak může stát cvičení v empatii a
vnímavosti.
Specifickou technikou je i tzv. „people-watching“, tedy
pozorování cizích lidí a snaha představit si jejich vnitřní svět. Tento proces
pomáhá rozvíjet schopnost vcítění a vytvářet komplexnější postavy.
Velkou roli hraje i práce s vlastními zkušenostmi. „Method
writing“ nevyžaduje extrémní situace, ale spíš schopnost vnímat a analyzovat
ty, které už se v životě odehrály. Někteří autoři také zmiňují, že jim „method
writing“ pomáhá s kreativním blokem.
„Method writing“ versus rešerše
Často se objevuje otázka, zda „method writing“ není jen jiný
název pro důkladné rešerše. Rozdíl mezi těmito pojmy je ale zásadní. Zatímco
„rešerše“ se zaměřují na fakta a informace, „method writing“ pracuje především
s prožitkem. Lze to ale i kombinovat. Když píšu příběh ze světa Matrixu, k
navození atmosféry jsem si sestrojila vlastní playlist. I když se děj v
Matrixu, tedy ty pasáže v budoucnosti, odehrávají v roce 2100+, samotný Matrix
se zasekl v roce 1999 (alespoň první tři díly). A protože píšu prequel, složila
jsem si playlist, který zahrnuje hudbu před rokem 1999 a skládá se převážně z
elektra, trip-hopu a downtempa. Do toho si ale dělám hodně důkladné rešerše,
aby příběh působil realisticky. A to už tu máme pět filmů Matrixu, které
vlastně můžu využít jako předlohu nebo inspiraci… docela mě láká vidět ta
kvanta papíru rešerší dnes už sester Wachowských. To musí být svatý grál!
Abych se vrátila k věci – to celé neznamená, že by rešerše
nebyly důležité. Protože fakta dávají příběhu právě tu potřebnou věrohodnost,
zatímco prožitek mu dodává emocionální hloubku.
Problém nastává ve chvíli, kdy se autor příliš soustředí na přesnost a zapomene
na dramatickou stránku příběhu.
Může „method writing“ selhat?
Co jsem se z vyčtených článků dozvěděla, je to, že „method
writing“ nemůže nahradit základní principy vyprávění. Pokud příběh postrádá
jasný konflikt, motivace nebo téma, žádná míra autenticity ho nezachrání.
Technika může obohatit text, ale nemůže nahradit jeho strukturu.
Dalším problémem může být ztráta nadhledu. Pokud jste příliš
ponoření do prožitku, můžete mít problém posoudit, co v textu funguje a co ne.
A jestli příběh vůbec funguje. I proto existují betačtenáři, aby vám pomohli
případně děj usměrnit. Bez nich by mohl váš příběh vést k nevyváženému
výsledku, který postrádá jasnou formu.
„Method writing“ tak není univerzální recept na dobré psaní
a rozhodně není pro každého. Je to nástroj, který může být v určitých situacích
velmi užitečný, ale zároveň musíte být obezřetní. Jeho největší přínos spočívá
v tom, že připomíná autorovi, proč vlastně píše.
Žádné komentáře:
Okomentovat