Loučení a odhodlání | Departure and determination (Cz + En)

 

Marx seděla na bedně v jednom ze skladů Zionu. Na místě bylo slyšet jen tiché hučení strojů. I tak měla pocit, jako by slyšela jen tlukot vlastního srdce. Válka mezi Zionem a stroji se nevyhnutelně blížila a poslední lidské město čekalo na pokyny Rady. Byla ale evakuace vůbec možná, když na světě už není kam se schovat? Ta bezmoc, panika a strach byly cítit na každém kroku a Marx nebyla jediná, kdo měl stažený žaludek. Tak takhle vypadá konec? Žádný šťastný konec? I když Morpheus věřil, že je Neo jediný, kdo dokáže lidstvo zachránit, Marx byla o něco skeptičtější. Přesto hluboko uvnitř jejího srdce svítila poslední kapka naděje.

Její pohled sklouzl k malému stříbrnému přívěsku, který Mouse nosil vždycky u sebe. Připomněl jí jeho smích, jeho lehký dotek na rameni, když jí říkal, že všechno bude v pořádku. Teď už nebylo. Ale to ticho jí umožnilo něco, co nemohla udělat dřív – říct mu sbohem.

Vzpomínky na Mouse se jí vkrádaly do mysli. Jak se poprvé potkali v skateparku. Marx se pousmála nad vzpomínkou, kdy na tom klukovi oblečeném do černého, který si něco čmáral do sešitu, viděla něco zvláštního. Živě si vzpomínala na moment, kdy se jejich pohledy střetly. Ten moment trval věčnost a zanechal v ní pocit, že svět kolem na chvíli přestal existovat. Ten zvláštní pocit bezpečí, kdy jí Mouse ukázal, že něco víc než rutina a každodenní stereotyp je něco, co přesahuje celé hranice Matrixu.

„Ty mě sleduješ?“ zeptala se tehdy, a on se jen pousmál a odpověděl: „A nebylo to spíš naopak?“ A tím jednoduchým slovem začalo všechno – jejich hry, hádanky, rozhovory, otázky, na které si sama nedokázala odpovědět, a on jako kdyby byl jejím průvodcem.

Vzpomněla si na den, kdy ji Mouse naučil vidět svět jinak a že asfalt, po kterém bruslila, mohl být jen iluzí; že realita není tak skutečná, jak se zdá. Jak ji vedl k otázkám, které ji děsily.

A jak tak vzpomínala na Mouse a její prsty si pohrávaly se stříbrným řetízkem, na kterém viselo něco, co připomínalo malou disketu, posadil se naproti ní Morpheus. Jeho pohled byl hluboký a vážný, jako kdyby viděl do její duše.

„Tady jsi…“

„Musela jsem být na chvíli sama,“ Marx se pokusila o úsměv. „Chybí mi, víš.“

„Asi tomu nebudeš věřit, ale úplně ti rozumím. Moc dobře vím, jaké je to milovat, ale i ztratit.“

„Mluvíš o Niobe?“

Morpheus se zasmál. „Dovol mi ti něco říct.“

Marx tiše přikývla, ochotná Morpheovi naslouchat.

„Pro jedny jsi Mary Phoenix, dívka s poetickým jménem. Pro druhé jsi Marx, svobodná žena, která chápe svůj život,“ začal. „Ale ani jedno z těch jmen nemůže úplně vystihnout to, kým jsi. Víš, proč jsi tu?“

„Uhm… Mouse mi řekl, že mi ukáže pravdu,“ přiznala.

„Když jsem byl ve tvém věku,“ pokračoval Morpheus, „ptal jsem se na stejné otázky. Co je pravda? Proč se věci dějí tak, jak se dějí? Proč lidé přijímají svůj osud, aniž by se ptali? Ale stejně jako my všichni zde, cítíš, že tohle není správně. Marx, vím, co cítíš. Ale musíš pochopit jednu věc.“

Mary polkla. „Co… co mám pochopit?“

„To, že za jeho smrt nemůžeš. Mouse bojoval do poslední chvíle. Stál proti nim, dokud mohl. A jeho odvaha… jeho odhodlání – to není něco, za co by ses měla obviňovat.“

Mary zavřela oči a připomněla si všechny okamžiky, kdy spolu s Mousem seděla u blikajícího monitoru, když plánovali obranu, nebo když se smáli nad drobnými hacky. „Měla jsem letět s vámi. Měla jsem bojovat s ním, dokázat, že…“ hlas jí zlomil. „Kdybych tam byla s ním, třeba bychom se dostali ven.“

Morpheus se přesunul k Marx a podíval se na malou disketu v její ruce. „Cítit bolest a vztek je úplně v pořádku. V tom jsme odlišní od strojů. Můžeme si vybrat, kdy a jak se cítit.“

„Chci jít bojovat do první linie…“

„Rozumím, ale taky ti musím říct, že tvá role není stát v první linii. Pokud ztratíme tebe, ztrácíme víc než jednu bojovnici. Potřebujeme tě připravenou, jasnou a silnou. Tvoje síla spočívá ve strategii, ne ve fyzické síle.“

Mary se podívala na Morphea a bylo zřejmé, že v sobě dusí pláč. „A co když je jediný způsob, jak uctít Mouseovu památku, bojovat stejně tvrdě, jako bojoval on? Co když musím být tam venku, kde jsou oni?“

Morpheus se na chvíli odmlčel a sledoval její odhodlání. „Marx… to je nebezpečné. Nepřežijí všichni, kdo se tam vydají. A ti lidé to vědí.“

„Morphee, pokud bych měla riskovat svůj život, udělám to. Udělám to pro něj.“

Morpheus pomalu přikývl. „Dobrá… pokud to tak chceš, pak tvé rozhodnutí respektuji. Ale nezapomeň na strategii, nezapomeň na sebe a na svou největší sílu.“

„Kolik zbývá času, než se k nám stroje dostanou?“

„Asi 65 hodin.“

Mary tiše přikývla a nakonec Morphea objala, jako kdyby to mělo být naposledy. „Slibuju, že dám na sebe pozor.“

„Ještě se uvidíme. Pořád máme šanci, že Neo a Trinity do města strojů dorazí.“

Marx seskočila z bedny a vyrazila pryč ze skladu. Jakmile se Zionem roznesla informace, že první stroje dorazí k branám města už za pár hodin, někteří lidé se vydávali do jeho útrob, aby se pomodlili. Zatímco se dřív městu přezdívalo Ráj, pomalu se metropole stávala městem, kde naděje umírá. Jako kdyby se dech Zionu zastavoval.

Jakmile Marx vešla do své ubikace, zamířila rovnou ke zrcadlu. Chvíli koukala na svůj odraz a pohlédla na svou momentku s Mousem. Oba si potrpěli i na takové drobnosti a často se smáli vtipům, že byli jako dva sentimentální staříci.

Marx pak popadla holicí strojek a pomalu vydechla. Začala si holit hlavu a pozorovala prameny vlasů padající na podlahu. Jakmile byla hotová, položila strojek na okraj stolku a pohlédla směrem ke starému Mousovu počítači, kde kdysi tvořil svoje programy.

Vzpomněla si na chvíli po probuzení z Matrixu, když byla nahá, zraněná a vyděšená, a on tam byl. Držel ji za ruku a ona věděla, že nebyl jen iluze, ale že skutečně existoval. Vzpomněla si na moment, kdy měla noční můru a on byl po jejím boku.

„Nevypadáš, že jsi spala nejlíp.“

„Ne?“

„Chceš si o tom promluvit?“ Zeptal se Mouse a vzal jí za ruku.

Mary se usmála a pohladila ho po tváři. Byla za jeho blízkost vděčná. Koneckonců to byl Mouse, kdo ji našel a vysvobodil.

„Ne, byl to jen špatný sen…“

„Trápí tě něco? Můžu pro tebe něco udělat, Marx?“

„Asi jsem jen rozhozená z posledního výcviku. Spadla jsem. Nedokázala jsem skočit na druhou stranu. A taky… já vím, že dáma v červeném je jen program, ale nechápu, jak ses do mě mohl zamilovat. Vždyť máš úplně odlišný vkus. Přece se na mě podívej. Jsem malá, momentálně bez vlasů a nejsem atraktivní jako ty ženy, co programuješ.“

„Tohle tě trápí?“

„Zní to hodně směšně, viď?“

„Můžu ti to vysvětlit?“

„Ale ne. Vždyť to jsou jen programy. Nemusíš mi nic vysvětlovat.“

„Programy, které mají za úkol rozptýlit. Každej chlap se rád otočí za prsatou blondýnkou. Nebo se na ni alespoň podívá. Ale to je všechno. Tyhle ženské, tyhle programy, jsou jen k tomu jednomu – podívat se, ale nemilovat. Není to to pravé, upřímné, autentické. Nebudu kecat – když jsem byl ještě otrokem, taky jsem si rád prohlížel ty časopisy, ale jen proto… pane jo, teď zním asi jako profesionální honič.“

Marx se nad vzpomínkou pousmála a naposledy se podívala do zrcadla. „Díky, že jsi mě učil milovat.“

 

-

 

 

Marx sat on a box in one of Zion’s warehouses. The only sound was the soft hum of the machines. Still, it felt as if she could hear nothing but the beating of her own heart. The war between Zion and the machines was inevitably approaching, and the last human city waited for the Council’s orders. But was evacuation even possible when there was nowhere left to hide? The helplessness, panic, and fear were palpable at every step, and Marx was not the only one with a nervous stomach. Is this what the end looks like? No happy ending?

Even though Morpheus believed Neo was the only one who could save human kind, Marx was a little more skeptical. Yet deep inside her heart, the last drop of hope still glimmered.

Her gaze fell on a small silver pendant that Mouse had always carried. It reminded her of his laughter, the light touch on her shoulder when he promised everything would be alright. Now, it wasn’t. But the silence allowed her something she couldn’t do before—say goodbye.

Memories of Mouse crept into her mind. How they first met at the skatepark. Marx smiled at the memory of the boy in black, scribbling something in his notebook, who seemed… different. She vividly remembered the moment their eyes met. That instant lasted an eternity and left her feeling as if the world around them had ceased to exist. That strange sense of safety, when Mouse showed her there was more than routine and everyday monotony—something beyond the boundaries of the Matrix.

“Were you watching me?” she had asked then, and he only smiled, replying, “Or wasn’t it the other way around?” And with that simple exchange, everything began—the games, the riddles, the conversations, the questions she couldn’t answer alone, and he, as if, her guide.

She remembered the day Mouse taught her to see the world differently, how the asphalt she skated on could be just an illusion, how reality wasn’t as solid as it seemed. How he led her to questions that frightened her.

As she remembered Mouse, her fingers playing with the silver chain that held something resembling a tiny floppy disk, Morpheus sat across from her. His gaze was deep and serious, as if he could see into her soul.

“You’re here…”

“I needed to be alone for a moment,” Marx tried to smile. “I miss him, you know.”

“You might not believe it, but I understand completely. I know well what it’s like to love—and to lose.”

“Are you talking about Niobe?”

Morpheus chuckled. “Let me tell you something.”

Marx nodded quietly, ready to listen.

“To some, you are Mary Phoenix, a girl with a poetic name. To others, you are Marx, a free woman who understands her life,” he began. “But neither name can fully capture who you are. Do you know why you’re here?”

“Uh… Mouse told me he’d show me the truth,” she admitted.

“When I was your age,” Morpheus continued, “I asked the same questions. What is truth? Why do things happen the way they do? Why do people accept their fate without question? Yet, like all of us here, you feel that this isn’t right. Marx, I know what you feel. But you must understand one thing.”

Mary swallowed. “What… what should I understand?”

“That you are not to blame for his death. Mouse fought until the very end. He stood against them as long as he could. And his courage… his resolve—that is not something you should carry guilt for.”

Mary closed her eyes, recalling all the moments she had sat with Mouse by the flickering monitors, planning defenses or laughing at small hacks. “I should have gone with you. I should have fought with him, proved that…” Her voice broke. “If I had been there with him, maybe we would have made it out.”

Morpheus leaned closer and looked at the tiny disk in her hand. “Feeling pain and anger is perfectly natural. That is what separates us from the machines. We can choose when and how to feel.”

“I want to fight in the front lines…”

“I understand, but I have to tell you—your role isn’t to be on the front lines. If we lose you, we lose more than one fighter. We need you ready, clear-headed, strong. Your strength lies in strategy, not brute force.”

Mary looked at Morpheus, tears threatening to fall. “What if the only way to honor Mouse’s memory is to fight as hard as he did? What if I need to be out there, where they are?”

Morpheus fell silent for a moment, watching her determination. “Marx… it’s dangerous. Not everyone who goes out there survives. And those people know it.”

“Morpheus, if I must risk my life, I will. I’ll do it for him.”

Morpheus nodded slowly. “Alright… if that is your choice, I will respect it. But remember strategy. Remember your greatest strength.”

“How much time before the machines reach us?”

“About sixty-five hours.”

Mary nodded silently, finally embracing Morpheus as if it were the last time. “I promise I’ll take care of myself.”

“We’ll see each other again. There’s still a chance Neo and Trinity will reach the machine city.”

Marx jumped off the crate and left the warehouse. As news spread through Zion that the first machines would reach the city gates within hours, some people ventured into the city’s heart to pray. Once called Paradise, the metropolis slowly felt like a city where hope dies. As if Zion’s breath itself had stopped.

When Marx entered her quarters, she went straight to the mirror. She stared at her reflection, then at a photo of herself with Mouse. They had valued small moments, often laughing at jokes, like two sentimental old souls.

Marx picked up the razor and exhaled slowly. She began shaving her head, watching strands of hair fall to the floor. When finished, she set the razor down and looked toward Mouse’s old computer, where he had once created his programs.

She remembered the moment after waking from the Matrix, naked, hurt, and terrified, and he was there. Holding her hand, she knew he wasn’t just an illusion—he was real. She recalled the time of a nightmare, and he was by her side.

“You don’t look like you slept well.”

“Not really?”

“Do you want to talk about it?” Mouse asked, taking her hand.

Mary smiled, caressing his face. She was grateful for his presence. After all, it was Mouse who had found her and freed her.

“No, it was just a bad dream…”

“Something bothering you? Can I do anything for you, Marx?”

“I guess I’m shaken from the last training. I fell. I couldn’t make it to the other side. And also… I know the woman in red is just a program, but I don’t understand how you could fall for me. You have completely different taste. Look at me. I’m small, currently hairless, and not attractive like the women you program.”

“Is that what troubles you?”

“Sounds ridiculous, doesn’t it?”

“Can I explain?”

“No. They’re just programs. You don’t need to explain anything to me.”

“Programs meant to distract. Every man likes to glance at a busty blonde. Or at least look. That’s all. These women, these programs, exist for one thing—look, but not love. It’s not real, authentic. I won’t lie—when I was still a slave, I enjoyed flipping through magazines, but only because… damn, now I probably sound like a professional jerk.”

Marx smiled at the memory and looked in the mirror one last time. “Thank you for teaching me to love.”