Nevidím, neslyším

Psát v mateřštině je pro mě hodně těžké. Neumím se tolik otevřít, jako když píšu v angličtině. Po delší době přináším tohle minipovídku, na kterou budu ještě navazovat a později i popisovat a postupně vysvětlovat "Co?" a "Proč?". Snad si zatím užijete tenhle malý střípek.

S pláčem padla na kolena. Pravou rukou podpírala váhu svého těla, zatímco tou druhou si pevně svírala břicho. Žaludek se jí natolik sevřel, až byla nucena vyzvrátit všechnu tu bolest. Nebyla schopná popadnout dech. Slzy se jí linuly po tváři jako vodopád, a s každým pokusem o nádech, vyzvrátila obsah žaludku. 

Byla sama. Už nadobro. Mohla by křičet, ale nikdo by se neobjevil. Nikdo by jí nepomohl. 

Chtěla zapomenout. Přála si, aby to celé byla jen noční můra. 

Utřela si ústa od zvratků a dál neutišitelně lapala po dechu. I když se snažila zastavit slzy, nešlo to. I když se snažila popadnout dech, měla pocit, že se udusí vlastní bolestí. 

A přesně takhle chutnala nevěra. 

Jediný muž, kterého kdy milovala, kterého považovala zároveň za nejlepšího přítele, jí podvedl. 

Jak by se to někdy dalo pochopit? 

Prsty jí vjely do vlasy a pevně stiskly pár pramenů. Vší silou za ně zatáhla, ale necítila bolest. Přesto ale křičela. S pláčem a křikem chňapla další a další prameny, až to vypadalo, že si chce vyškubat všechny své vlasy. 

Nemohla dýchat. Nemohla přestat plakat. Neviděla. Neslyšela nic než jen šumění v uších, které se stupňovalo do ohlušujícího dunění a hučení. 

Když zavřela oči, viděla ji a jeho. Cítila déšť, který jí bičoval do obličeje. Moc si z toho momentu ale nepamatovala. Jako kdyby měla snad výpadek. On a ona. Přistihla je spolu. 

A v ten moment se jí znovu navalilo. A znovu začala zvracet. 

Zlomená důvěra. 

Zničená budoucnost.

Pohřbené sny. 

Nespočet otázek.

Odpor k životu.

A ta bolest. Ta neskutečná bolest přiváděla její tělo a mysl do stavu naprosté agónie. 

S několika zavzdycháními se postavila na chodidla a rozhlédla se kolem. Všechno vypadalo najednou tak prázdně, materiálně. Brada se jí třásla a oči měla opuchlé a rudé, plné bolesti a zoufalství. 

Nic už nedávalo smysl. Vůbec nic. Nic. Nic už nemohlo dát dohromady její zlomené srdce. Ani tisíc omluv. Ani tisícero kytic. S veškerým úsilím se nadechla a bojovala sama se sebou, aby se udržela na nohou. I když s každým mrknutím viděla jeho a ji. S každým mrknutím slyšela jejich milostné vzdechy. 

Jako tělo bez duše kráčela vstříc. Pryč. Daleko. Neslyšela. Neviděla. Nevnímala.