At the end
My husband was a very respectable man. Shortly after we moved to a small village, he joined up the local board of directors. It wasn't long before people liked my husband so much that they came to him for advice.
We seemed to be doing well. I gave him a son and a daughter and not long after I gave a birth to another offspring. All that changed with the arrival of the Germans in our village. Several people were taken away to the unknown place and a formerly peaceful place became a place where people were afraid to go out. I was one of them. But I wasn't afraid for myself, I was afraid for my children and my husband. I knew that losing them would mean death for me so I daily prayed for their lives.
Another evening came and I went to bed. But I was awakened from my sleep by a scream. As I woke up, I began to choke. Smoke, smoke everywhere. I quickly grabbed our baby from the crib and ran to get the other two. The flames were consuming our house like it was made of paper. I don't know how, but I managed to escape the house with the kids. My husband had already rushed to me. And then I noticed that it wasn't just our house that was on fire. All the houses were on fire.
The village was filled with screams, panic and indescribable fear. We started to run away. I saw the silhouettes of a group of men who were gradually setting fire to everything in their path. I still couldn't believe it. Everything was disappearing in flames so I continued to run away with my family. I felt sick and wanted to vomit from the horror, but I knew there was no time. I had to get my family to safety.
We fled into the woods, but soon stopped. The flames were there too. As if perhaps the Germans had counted on being able to give us shelter, they set fire to everything around us. When we tried to return, it was too late. The fire blocked our way. I looked at my husband in shock, and he looked at me. I clutched our youngest son, who had been born a few weeks earlier, tightly in my arms and felt my daughter and son pressing against my nightgown.
I knew we were going to burn, but I didn't want to admit it.
"George...," was all I said.
"I'm so sorry. It looks like we're at the end."
No. That couldn't be true. How could anyone let this happen? What about my children? They didn't do anything to anyone. I looked up to the sky for a moment. The treetops were empty and smoky. The heat of the fire grew closer as did the smoke that began to choke us all. I held my children tightly and felt my husband's arms around us. Desperation drove me to tears. I looked up to heaven once more and asked God for forgiveness. It was the end.
☬☬☬
Na konci
Můj manžel byl velmi vážený muž. Krátce po našem přistěhování do malé vesničky se začal živit jako člen místního představenstva. Netrvalo to dlouho a lidé si mého muže oblíbili natolik, že k němu chodili pro rady.
Vypadalo to, že se nám daří. Dala jsem mu syna a dceru a zanedlouho poté jsem porodila dalšího syna. To vše se změnilo s příchodem Němců do naší vesnice. Několik lidí bylo odvlečeno neznámo kam a z dříve klidného místa se stalo místo, kde se lidé báli vycházet ven. Já patřila mezi ně. Nebála jsem se ale kvůli sobě, bála jsem se o svoje děti a o svého manžela. Věděla jsem, že jejich ztráta by pro mě znamenala smrt. Denně jsem se za jejich životy modlila.
Nastal další večer a já se vydala spát. Ze spánku mě ale vzbudil křik. Když jsem se probírala, začala jsem se dusit. Kouř, všude byl kouř. Rychle jsem popadla naše dítě z kolébky a utíkala jsem pro zbylé dvě. Plameny zžíraly náš dům jako kdyby byl z papíru. Sama nevím jak, ale podařilo se mi s dětmi z domu utéct. Před ním se ke mně vrhl už můj manžel. A já si v ten moment všimla, že nejen náš dům je v plamenech. Všechny domy hořely.
Vsí se rozléhal křik, panika a nepopsatelný strach. Vydali jsme se na útěk. Viděla jsem siluety mužů, které postupně zapalovali všechno, co jim přišlo do cesty. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Všechno se ztrácelo v plamenech a já dál utíkala se svou rodinou pryč. Bylo mi špatně a chtělo se mi z té hrůzy zvracet, ale věděla jsem, že na to není čas. Musela jsem svou rodinu dostat do bezpečí.
Utekli jsme do lesa, ale brzy se zastavili. Plameny byly totiž i tam. Jako kdyby snad Němci počítali s tím, že by nám mohl poskytnout útočiště, a tak zapálili všechno kolem. Když jsme se chtěli vrátit, bylo pozdě. Oheň nám totiž zatarasil cestu. S šokem jsem pohlédla na svého muže a stejně i on na mě. Pevně jsem svírala a náručí našeho nejmladšího syna, který se mi narodil před pár týdny a cítila, jak se k mojí noční košili tiskne dcerka se synem.
Věděla jsem, že uhoříme, ale nechtěla jsem si to připustit.
„Jiří...,“ řekla jsem jen.
„Tolik mě to mrzí. Vypadá, že jsme na konci.“
Ne. To nemohla být pravda. Jak jen tohle mohl někdo dopustit? A co moje děti? Nikomu nic neudělaly. Pohlédla jsem na moment k nebi. Koruny stromů byly prázdné a zahlcené kouřem. Horko toho ohně se přibližovalo stejně jako kouř, který nás všechny začal dusit. Pevně jsem držela svoje děti a cítila, jak nás můj muž objímá. Zoufalství mě dohnalo k pláči. Ještě jednou jsem pohlédla k nebi a prosila Boha o odpuštění. Byl to konec.
Žádné komentáře:
Okomentovat