Proč se nám v dospělosti líbí hudba, která nás kdysi rozčilovala

 

Protože jsem o víkendu psala článek pro Kavky na téma hudební nostalgie, nedá mi to a tohle téma mi pořád leží v hlavě. Napadlo vás někdy, proč se nám v dospělosti „najednou“ začnou líbit písničky, který jsme jako děti nemohli ani vystát? Rozhodla jsem se v tomhle topicu trochu pošťourat.

Ach, to dětství

Nevím, jak vy, ale spousta mých vrstevníků v mládí nesnášela černobílý filmy. Ne proto, že by byly nudný, ale protože byly přece starý. A úplně stejně jsme to měli s hudbou. Šedesátky? Ani náhodou. A ty kazety, který rodiče pouštěli v autě, když jsme někam jeli? Jak já většinu z nich nesnášela. Nemluvě o tom, když začala hrát I’m Going Slightly Mad od Queen. Na tuhle skladbu jsem měla úplnou alergii.

A teď? Patří k mým nejoblíbenějším.

Podobně jako nekonečně hraná Lemon Tree od Fool’s Garden. Asi by mě nepřekvapilo, kdyby ji hráli v rádiích dodnes. A vlastně jsem nesnášela i Desert Rose od Stinga. A dodnes ani pořádně nedokážu říct, co mě na těch písničkách tak iritovalo. Asi pro mě prostě byly „starý“, což je docela ironie, protože třeba Lemon Tree vyšla jen tři roky po mým narození…

Proč nás některé písničky v dětství rozčilovaly

Asi každý si živě pamatuje ty momenty, kdy si rodiče pouštěli „tu svou“ hudbu. Ať už na cestě na dovolenou, cestou za prarodičema nebo při rodinných grilovačkách, protože všichni jsme měli sto chutí odejít.

I když, když nad tím přemýšlím zpětně, nevadily mi všechny písničky. Třeba Accept a jejich Balls to the Wall jsem měla ráda. Vlastně jsem už odmala tíhla díky rodičům k rocku. A klip k Balls to the Wall si pamatuju dodnes úplně živě. Taková příjemná vzpomínka z doby, kdy byl můj svět ještě v pohodě.

Mimochodem, nedávno jsem si koupila walkman, procházela jsem kazety a objevila i máminy nahrávky z koncertů. To je teprve retro. Tak proč teda některý písničky rozčilovaly víc a některý míň?

Protože rytmus. Protože už dětskej mozek rozezná „příliš složitý“ písničky od těch jednodušších.

A když porovnám zmiňovanou Desert Rose s její exotickou atmosférou a zvláštním rytmem s přímočarou energií Balls to the Wall… tak jo, Desert Rose je prostě složitější. A I’m Going Slightly Mad od geniálního Freddieho? Co si budeme povídat — ta skladba působí docela strašidelně.

Naše dětský mozečky nechtěly nad ničím přemýšlet. Chtěli jsme rytmus, jasný melodie a energii, u který jsme se mohli vyřádit. Byli jsme takový malý Jaggerové a bratři Youngové.

Možná bych mohla říct, že i Jack Blackové. 😊

Hudba není jen zvuk

Asi bych mohla filozofovat nad tím, že hudbu neposloucháme jen ušima, ale každičkou buňkou těla. Viděli jste třeba film Sametová extáze? V jedný části se tam říká, že fiktivního Curta Wildea dováděla rocková hudba k šílenství, protože na něj působila jako extáze — a on pak skotačil po pódiu klidně i nahej.

A ono to vlastně není ani přehnaný. Tohle si zažil každej milovník hudby. Stačí prvních pár vteřin vaší oblíbený skladby a vaše tělo začne reagovat samo.

Pro mě je hudba obrovskej stimulant, kterej zároveň otevírá moje kreativní já. Já bez hudby nejsem schopná udělat vůbec nic. Když poslouchám hudbu, můžu malovat prakticky celou noc, můžu psát celou noc, můžu uklízet až do chvíle, než vypustím duši.

Hudba je droga. A to je fakt.

V dospělosti vnímáme víc detailů

Pravdou je, že texty, který nám v deseti letech zněly nudně, se nám ve třiceti trefují přímo do nálady. Teď už totiž víme, co znamená ztráta, úzkost nebo vyhoření. Nebo naopak ten zvláštní pocit, kdy to vypadá, že máme všechno, ale opak je pravdou.

Je jasný, že dítě nemůže rozumět písni o tom, že někoho milujete, ale už s ním nemůžete být. Nebo proč si někdo myslí, že je banánovník.

Stejně tak nepochopí film, kterej se zabývá toxickým vztahem nebo domácím násilím, protože náš dětskej svět fungoval jednoduše: existovalo dobro a zlo. A nic mezi tím.

Jako děti jsme ještě nechápali realitu. Neviděli jsme ji očima dospělých. A proto jsme nemohli rozumět ani jejich řeči.

Jenže když člověk dospěje, začne v hudbě vnímat příběhy. Dokáže se do nich vcítit. Jako děti jsme hudbu vnímali spíš z „povrchu“.

Hudba a hledání sama sebe

A co taková puberta? Všichni jsme se hledali. Všichni jsme chtěli někam zapadnout. Mě láska k hudbě neopouštěla — naopak. Nořila jsem se do ní víc a víc. Zkoumala jsem a experimentovala s tím, co mi „sedne“ nejvíc.

Mám za sebou emo éru. Punk éru, kdy jsem nosila vyholenou hlavu, chodila zmalovaná a poslouchala The Distillers. Obdivovala jsem toho feťáka Viciouse (a ukamenujte mě, ale on nikdy neuměl hrát ani zpívat). Česala jsem se jako Siouxsie, protože později jsem propadla i deathrocku. A taky glam rocku a psychedelii.

Ve čtrnácti jsem z Rock & Popu vystříhala fotky The Doors a vylepila si je nad postel. Dokonce mám z toho období i portrét Morrisona, kterej jsem kreslila křídama. The Doors patří k mým srdcovkám doteď a asi šest let zpátky jsem si kupovala Morrisonovy básnický sbírky.

Jak jsem ale dospívala, našla jsem kouzlo v indie rocku a britpopu. A to mi víceméně zůstalo. Interpol, The Stone Roses, Suede, Blur, Placebo a další.

Už jsem nehledala jen zvuk, ale i příběhy a emoce. A rytmus s melodií jsem začala vnímat o něco víc. Co ale vnímám ve velkým dodnes, jsou basový linky. Asi i proto, že se sama už dva roky učím na basu. A kdo ví, třeba sepíšu i článek o top basových linkách, kam zařadím třeba i Rasputin od Boney M.

Tím ale moje hudební evoluce neskončila. Zhruba v pětadvaceti jsem propadla uhrančivosti trip-hopu a elektronice. Hednoize, Massive Attack, Tricky, Martina Topley Bird nebo UNKLE a Underworld se stali mojí top pětkou. A Sianspheric! Tak top šestkou…

A Vök. A Grimes. A Anyma. Oukej, nebudu to počítat.

Protože kromě toho všeho si dneska poslechnu i starý dobrý šedesátky a sedmdesátky. Vždyť se mi doma válejí desky The Hollies, Boba Dylana nebo The Kinks. Dneska už se neškatulkuju. Dneska už jsem já ta stará. A dneska poslouchám všechno, co mi dává smysl.

Třeba i Michaela Jacksona a jeho skvělej Thriller. Nebo Citizens on Patrol od Michaela Winslowa.

Proč nás písničky, které nás dřív štvaly, najednou uklidňují?

Co z toho vyplývá? Že čím je člověk starší, tím je vnímavější.

Zatímco se dítě pohádá a rozbrečí, za hodinu už běží ven a vlastně ani neví, proč brečelo. My dospělí si ale stres často nosíme v sobě dlouhodobě. A proto už nemáme náladu na hudbu, která nás „jen“ nakopne.

Chceme zpomalit. Vypnout. Chceme něco, co nás obejme, i když je to jen v uvozovkách.

Možná i proto mi v období největších depresí tolik pomáhali Placebo. Měla jsem jejich fotky prakticky vytapetovanej pokoj. A tvrzení, že hudba je lék, je vlastně pravda. Hudba může fakt pomoct. Mně pomohla třeba víc než terapie. A právě proto se někteří z nás vrací k hudbě, která jim dřív připadala otravná. Protože byla pomalá, melancholická nebo „bez energie“. Jenže přesně v tom je její síla. V tom, že nám muzika nedává dávku adrenalinu, ale porozumění.

Někdy zkrátka k hudbě musíme dospět. A existuje jedno zvláštní pravidlo: čím víc nás nějaká hudba v minulosti dráždila, tím větší šance je, že v ní později objevíme něco hlubšího.

(Prosím, nepoužívejte moje fotky bez svolení. Jejich zneužití se trestá...smrtí!)