Viděl jsi nahýho Iggyho Popa?

„Spala jsi s ním?“ zeptal se Peter zvídavě.

Jeho temeno se dotýkalo hlavy Elizabeth, když spolu leželi na koberci uprostřed pokoje. Všude kolem se povalovaly polaroidové fotografie momentek, které Liz během dalšího líného dne zachytila, a na gramofonu hrála „Miss You“ od Rolling Stones. Bylo tomu už deset let, co Sněhurka udržovala zvláštní vztah s přítelem své macechy a s Peterem, mužem, se kterým si vychutnávala poslední okamžiky opojného LSD.

„Viděl jsi nahýho Iggyho Popa?“

„Každej ho viděl…“

„Tak pak znáš odpověď,“ odpověděla Elizabeth, zatímco civěla do stropu. Svět se už přestával točit, ale ona nepřestávala snít. Pousmála se nad momentem, kterým teď žila. Všechno působilo tak podivně melancholickým dojmem, který šimral její tělo. „Žertuju. Sundej si oblečení, chci si tě vyfotit.“

I během středečního poledne byly v newyorských ulicích spěchající davy. Matky uhánějící uvařit pozdní oběd. Businessmani uhánějící na Wall Street. Podivná individua žebrající o pár centů u vchodu do metra. Bohémové scházející se před hotelem Chelsea ve snaze zahlédnout oblíbenou celebritu. A jeden pár lelkující uprostřed poloprázdného bytu za zvuku „Exile“, jejíž silný hlas se rozléhal ode zdi ke zdi.

Sněhurka a její princ. Elizabeth a Peter. Dvojice, která se potkala náhodou před jedním z těch undergroundových podniků, kde zrovna měli vystoupení The Doors. Skoro jako kdyby to bylo včera. A teď spolu žili. Leželi vedle sebe na koberci, který společně odnesli z ulice. Hrál barvami a stále vypadal jako nový. Kdo ví, proč ho někdo vyhodil. Snad naštvaná milenka? Snad špatné vzpomínky? Ať už byl důvod jakýkoli, byl tmelem, na kterém teď leželi mladí a nezávislí.

Všechno se točilo kolem dokola. Znovu a znovu. Jako nekonečný kolotoč. Elizabeth se do hlavy vkrádaly citace Allena Ginsberga z posledního předčítání a přehlušovaly tóny linoucí se z nejnovější desky. Nikotinový kouř jí stoupal z úst, aby narazil do stropu a rozprostřel se na něm jako neviditelná vrstva tvořící abstraktní fleky. Jak dlouho to asi potrvá, než ty skvrny budou patrné na první pohled a ten šedý strop už nebude jen šedý? Kam spěchají všechny ty davy pod oknem jejich bytu?

„Nenapadlo tě někdy živit se jako profesionální múza?“ zastínila veškerý tok myšlenek Peterova otázka.

„Cože?“ zasmála se Elizabeth.

„Všechny ty rock’n’rollový hvězdy maj v kapele nějakou fanynku, která s nima obráží turné, a oni o ní pak napíšou písničku. Napadlo tě to někdy?“

„Myslíš… něco jako… rock’n’rollová děvka? Nebo děvka rock’n’rollu…?“ hrála si Elizabeth se slovíčky.

„Je v tom rozdíl?“ Peter zvídavě pohlédl na svou přítelkyni. „Tak co?“

„Hmmmm, ne. Ne. To bych asi nechtěla. Znamenalo by to úvazek. A já nechci být svázaná nebo spojovaná s jedním jménem. Bojím se, že bych ztratila sama sebe a byla pak jako duch. Prázdná a zneužitá. Znásilněná hudebním žánrem. Ne. Nechtěla bych to.“

„Takže bys nechtěla být další Edie Sedgwick?“

Elizabeth pohlédla na Petera a svraštila obočí. Na co se jí to vlastně ptal? Co po ní chtěl slyšet? Proč teď takové krkolomné otázky?

„Na co se mě to vlastně ptáš?“

„Já bych to asi nechtěl. Takže až budeš jednou slavná, rozejdeme se. Sláva ničí životy.“

„Až budu slavná?“ Liz tahle dedukce pobavila. Jako kdyby tu snad taková šance, pravděpodobnost byla. New York byl plný talentovaných a jedinečných osobností, které ale neměly šanci prorazit. Z nějakého důvodu vláda odmítala akceptovat lidi, kteří byli zcela sví. „Myslím si, že společnost pohrdá lidmi žijícími svobodně.“

Peter si odfrkl a natáhl ruku pro krabičku cigaret, která ležela vedle popelníku z hotelu Plaza, kdysi ukradeného po jedné z těch nocí, kdy se tvářili, že svět patří jen jim. Zapálil si a chvíli jen pozoroval, jak se kouř stáčí do spirál.

„Společnost pohrdá vším, co jí nastavuje zrcadlo,“ řekl nakonec. „A ty jsi jedno velký zrcadlo, Liz. Proto tě buď budou milovat, nebo nenávidět.“

Elizabeth se nadzvedla a tmavé vlasy jí spadly do očí. „A co ty? Ty mě budeš milovat, nebo nenávidět?“

Peter pokrčil rameny tím svým teatrálním způsobem, jako by právě stál na pódiu v zapadlém klubu na Lower East Side a čekal na potlesk. „Já tě budu mít pořád u sebe. Až jednou všichni zapomenou, co bylo skutečný a co jen póza, budu mít důkaz. Polaroidy. Tvůj smích. Tvoje rána bez make-upu. Tvoje řeči o tom, že kapitalismus je jen špatně napsaná divadelní hra.“

Zasmála se. „To jsem fakt řekla?“

„Asi třikrát. A pokaždý jsi u toho držela víno jako rekvizitu.“

Chvíli bylo ticho. Takové to příjemné, kdy se dva lidé nemusí cítit trapně za ten okamžik. Stačilo jen být. Gramofon přeskočil a jehla znovu naskočila do drážky. Kytara se rozlehla pokojem a Elizabeth zavřela oči.

„Víš, co je nejhorší?“ řekla po chvíli. „Že všichni hrajou nějakou roli. I ti, co tvrdí, že jsou sví, originální. A underground je jen další jeviště. Jen má možná míň světel.“

Peter si ji přitáhl blíž. „Tak nehraj. Prostě buď.“

„Někdy je být těžší než hrát,“ špitla.

Z ulice dolehl smích skupinky studentů a svět se točil dál ve svém hlučném rytmu. Elizabeth se posadila a začala sbírat rozházené fotografie. Na jedné byl Peter nahý do půl těla, s výrazem padlého básníka. Na jiné byla ona. Rozmazaná, v pohybu, jako roztančený duch.

„Možná nechci být slavná,“ řekla pomalu. „Možná chci být jen legenda mezi pár lidma. Taková ta historka, co si někdo vypráví o půlnoci, když dojde víno.“

Peter se usmál. „To už jsi.“

Venku se začalo stmívat, ale oni si toho všimli až ve chvíli, kdy se světlo v pokoji změnilo z hřejivě medového na namodralé. V New Yorku se začaly probouzet neonové nápisy, bary otevíraly dveře a prostitutky plnily ulice. Elizabeth vstala a přešla k oknu. Otevřela ho dokořán. Dovnitř vtrhl chladný vzduch s příměsí letní nostalgie. Opřela se o parapet a pozorovala lidi dole. Každý někam mířil. Každý měl plán.

„Měli bychom jít ven,“ řekla najednou, aniž by se otočila.

„Kam?“ zamumlal Peter.

„Kamkoliv. Do CBGB. Nebo jen tak… někam. Chci vidět světla. Chci tančit ve stínech.“

Peter si sedl a protáhl se. „To zní jako klišé z béčkovýho filmu.“

Liz se k němu otočila a chvíli si ho jen prohlížela. Jeho vlasy byly rozcuchané a výraz lehce unavený. Vypadal jako někdo, kdo by mohl hrát vedlejší roli v nějakém filmu z dílny J. Lee Thompsona.

„Víš, že jsme se mohli potkat úplně jinak? Třeba v knihovně.“

„A mluvili bychom o Hemingwayovi místo o LSD?“ zasmál se.

„Možná. Nebo bychom si jen tiše půjčili stejnou knížku. Třeba něco od Baudelaira.“

Peter se zvedl a přišel za ní k oknu. Postavil se těsně za ni, ruce jí položil na boky.

„Nelituješ toho?“ zeptal se.

„Čeho?“

„Že jsme si vybrali tohle. Žádný jistoty. Ty jsi odešla od macechy a nemáme vlastně vůbec nic.“

„Víš, co je zvláštní?“ pokračovala. „Že i když mluvím o svobodě, někdy se bojím, že jsme jen produkt doby. Další pár, co si myslí, že objevuje svět, a přitom se jen řídí podle předem napsanýho scénáře.“

Peter ji otočil k sobě. „Tak ho přepiš.“

„Jak?“

„Odejdi třeba na rok do Paříže. Nebo začni malovat. Nebo začni fotit ty drobný momenty na koncertech.“

Ta představa ji rozesmála. „Jasně, protože fotku poblitýho feťáka na záchodech by chtěl hned každej vystavit.“

„Možná ne dneska, možná za třicet let, až autenticita bude trendy a politika nebude tak na hovno.“

Liz se nad Peterovým nápadem na moment zamyslela. Oba dva chvíli stáli v objetí tiše, zatímco město pod nimi pozvolna začalo pulsovat nočním životem.

„Pojď,“ řekla nakonec. „Vezmu si foťák.“

„Zase mě chceš fotit nahýho?“

„Ne,“ usmála se. „Dneska budu fotit svět. A tebe v něm.“

Vzala polaroid, přehodila přes sebe bundu a ještě naposledy se rozhlédla po bytě. Žlutý koberec. Gramofon. Popelník. V koutě se krčící pokojová kytka, jejíž název neznal ani jeden z nich.

Když šli dolů po schodišti, světla blikala a někdo o patro níž si hlasitě pouštěl desku od The Velvet Underground.

„Slyšíš?“

„Jo.“

„Nemám tu kapelu ráda. Její hudba je tak divně strašidelná…“

A pak už zmizeli do noci jako dva lidé, kteří ještě nevědí, jestli jejich příběh skončí tragédií, nebo jen vyšumí do ztracena.

Nejdřív to byla jen světla. Neon nad barem se odrážel v kaluži před barem jako rozlitá limonáda. Elizabeth se zastavila uprostřed ulice a zaklonila hlavu.

„Vidíš to taky?“ zeptala se.

„Co přesně?“

„Jak se to všechno hýbe.“

Peter to přičítal vínu. Nebo tomu, co si dali před odchodem. „Jenom světla, Liz.“

Jenže světla se začala lámat. Tříštit. Město se rozpadlo na barevné střepy.

Barvy. Oranžová, zelená, modrá, růžová a červená. Proháněly se a formovaly různé výjevy. Tu a tam motýla. Tu a tam ptáka. Tu a tam ještěrku. Byl to on? Král ještěrek ukazující jí cestu?

„To je on! Ještěrčí král,“ vykřikla a převalila se na všechny čtyři.

„Počkej, tam nic není, stůj. Jsi jen na tripu.“

„Ale ne, já ho fakt vidím!“

Plaz zaběhl pod konferenční stolek a zamířil pod gauč. Při honu za bludem se Sněhurce podařilo shodit vinylové desky a převrhnout vázu s květinami, která se okamžitě roztříštila na milion kousků. To dívce ale nevadilo. Za výplodem své fantazie vyrazila i přes střepy. Nevnímala bolest. Vždyť byla úplně jinde. Byla na poušti. Zaslechla hudbu. Kdesi zpovzdálí.

Volala ji. Jako když svoboda volá zvíře. A ta hudba byla čím dál hlasitější. Lehké kytarové tóny ji pevně objaly. A přes bosé nohy se mihnula ještěrka. Určitě to byla ta samá ještěrka. Utíkala přes dunu. Vstříc melodii.

„Je tady. Je to on…,“ zašeptala Sněhurka a zavřela oči. Jeho hlas. Jako kdyby Ještěrčí král stál vedle ní a našeptával svá kouzla.

„Něco se ti zdá,“ popadl ji za ruce Peter. „Liz, musíš to rozchodit.“

Vyškubla se mu a začala tančit. Její pohyby působily až nadpřirozeně. Kolena a holeně byly pokryté krůpějemi krve.

„Nedá se tu dýchat…,“ zašeptala a strhla ze sebe tričko. Všechna ta euforie jako kdyby najednou odeznívala a všechny ty pocity začala střídat nekontrolovatelná paralýza.

„Nedá… nemůžu dýchat,“ Elizabeth se rozeběhla k oknu. Peter na nic nečekal a snažil se dostat před svou milovanou Liz, aby zabránil tomu nejhoršímu. „Pusť mě, já… já se dusím. Já umřu. Nemůžu dýchat.“

„To se ti jen zdá. Liz, neblázni.“

„Ne, já nemůžu…!“ Elizabeth pohlédla na své nohy. Propadaly se do písku. „Já tady umřu. Vytáhni mě!“

„Liz, klid, jsi doma,“ snažil se ji Peter obejmout a uklidnit.

„Ne, já… moje nohy!“

„Liz! Liz! Uklidni se. To bude dobrý, slyšíš mě?“

Sněhurka se mu podívala do očí. Přestala sebou šít, přesto ale měla na krajíčku.

„Já nechci ještě umřít…,“ vzlykla.

„Neumřeš, přísahám, dobře?“

Přikývla.

„Dobře…“

„Dobře. Liz, vnímáš mě?“

Znovu přitakala.

„Co sis vzala?“

„Já… bylo to, jak tady byl ten chlap z galerie, tak… řekl, že moje fotky můžou působit ještě o něco líp, když si to vezmu. Že svět uvidím ještě v lepších barvách. Že to tak dělaj všichni umělci.“

„Ty si nic nemusíš brát. Jsi sakra dobrá fotografka. Nemáš zapotřebí, abys brala tyhle sračky, rozumíš?“

Elizabeth si utřela slzy z očí a pevně Petera objala.

„Myslím, že víš, co dělat. Jsem si jistý, že víš, co dělat.“

„Všechno mě tak bolí…“

„Měla by sis lehnout.“

„Já nechci. Jen mě drž. Pevně.“

Peterovy paže sevřely jeho milovanou Sněhurku. Na moment zavřel oči a přičichl k jejím havraním vlasům. V ten okamžik mu znovu došlo, jak zranitelná je. Nespoutaná, divoká, ale zároveň i tak moc křehká. Skoro jako sněhová vločka.

„Neboj, nepustím tě.“

„Až budu jednou umírat, chci, abys mě držel přesně takhle.“

„To bude ale až za nějakou dobu.“

„To nevíš. Nikdy nevíš, kdy toho druhýho ztratíš. Svět je dneska tak strašně nespravedlivej. Někdy bych zase chtěla být dítě. Vyrazit za město. A na chvíli tohle všechno zapomenout. Všechen ten hnus…“

„Tak vyrazíme. Možná je to to, co teď oba potřebujeme. Vypadnout.“

„Chce se mi spát. Pojedeme až pak, nevadí?“

Elizabeth zavřela oči. Peter cítil, jak její tělo začíná těžknout a upadat do tranzu. Vzal ji do náruče a odnesl do postele. Přehodil přes Liz deku a posadil se na okraj postele. Vypadala tak sladce. A nevinně.