Dobrou noc, Sněhurko

 

Elizabeth domů docválala promoklá na kost, ale ve velice dobrém rozpoložení. V jejích tmavých vlasech se lesklo pár ledových vloček. A stejně tak na jejím tmavě modrém kabátě. Zavřela za sebou dveře a zavřela oči. Usmála se a pustila se do tance. Připadala si tak lehká, že měla pocit jako kdyby se vznášela. A znovu viděla Jima Morrisona a v uších pořád slyšela Back Door Man. Splnil se jí sen. Viděla Ještěrčího krále. Z masa a kostí. A měla tu čest se s ním napít. A vyslechnout si jeho verše. A vidět jeho rebélii a svoboduši, když vyskočil na pouliční lampu, aby dal světu jasně vědět, že on je ještěrek král.

„Five to one, baby, One in five, No one here gets out alive, now, You get yours, baby, I'll get mine, Gonna make it, baby, If we try,“ pustila se Liz do zpěvu, když mířila do svého pokoje. Po cestě ale potkala přítele své macechy, který zrovna vycházel z koupelny. Jejich oči se na moment střetly, ale Elizabeth se drze ušklíbla. Nebo alespoň měla  ten pocit, když zaplula do svého pokoje.

Jakmile se za ní dveře zavřely, znovu se usmála na vzpomínku, kterou nemíní zapomenout. Havraní dívka. Tak jí řekl. Havraní dívka a Ještěrčí král. Elizabeth padla na kolena ke svému gramofonu a sáhla po vinylu Waiting for the Sun. Jako kdyby jí nestačilo vidět Jima naživo. Nestačilo. Nemohla se ho nabažit. Kdo taky vlastně mohl? Jakmile se jehla dotkla desky a pokojem se rozlehla opojná Hello, I love you, Elizabeth si lehla na zem. Spolu se svým polaroidem, který nosila pořád při sobě.

Fotografování bylo její život. Fotila všechno, co k ní promlouvalo. Opojená psychedelií, oblečení nasáklé cigaretovým kouřem a pachem whiskey, najednou měla pocit, že všechny strasti jsou pryč. Že existuje jen ona a pár vyvolených. Těch, kteří s ní souzní a ona s nimi. A najednou jako kdyby pochopila tu sílu a poselství a cestu, po které se Jim vydal. Eufórii začala pomalu střídat melancholie. A jak tam tak ležela a přemýšlela nad smyslem života, měla pocit, že se musí zvednout a odejít. Ne na procházku. Pryč. Daleko pryč. Jako kdyby Ještěrčí král do jejího života vdechl kus své svoboduše a ona procitla.

Věděla, že jednou nechce skončit jako prodavačka. Jako její macecha. I když k práci, kterou druzí odváděli měla obrovskou pokoru, věděla, že její cesta je někde jinde. Věděla, že přijdou momenty, kdy bude strádat a nebude mít na jídlo. Věděla, že přijdou momenty, kdy bude muset obětovat vlastní komfort. Ale také věděla, že cesta za sny je trnitá.

Z toku myšlenek jí vytrhl zvuk otvírajících se dveří. A v nich se znovu objevil Christopher. Elizabeth neprotestovala, když vešel dovnitř a posadil se na její postel. Jen ho mlčky sledovala.

„Bavila ses dobře?“ Zeptal se.

Elizabeth přikývla.

„Venku je zima,“ skoro zašeptala. „Budu muset jít.“

„Myslel jsem si to. Už delší dobu pozoruju, že jsi se změnila. Půjdeš k němu?“

„Ano.“

„Je to kvůli nám?“

„Já nevím. Na to ti asi nedokážu odpovědět,“ Elizabeth se odmlčela. „Už asi nejsem ta tvoje Sněhurka.“

„Pro mě budeš vždycky Sněhurka,“ Christopher vstal z postele a lehl si vedle Elizabeth. „Sama jsi vždycky věděla, kdo chceš být a čeho chceš dosáhnout. Všichni jsme věděli, co v tobě je. Jen jsme s tvou macechou čekali, kdy přijde ten den. Den, kdy se přijdeš rozloučit.“

„Zůstaneš s ní?“ Elizabeth se podívala do tváře milovaného přítele své macechy. A ten na oplátku pohladil tu její.

„Zůstanu.“

„To je dobře. I když to není moje pravá matka, vždycky se o mě dobře starala. Zaslouží si někoho, kdo se postará teď o ní.“