I během středečního poledne byly v newyorských ulicích
spěchající davy. Matky uhánějící uvařit pozdní oběd. Businessmani uhánějící na
Wall Street. Podivná individua žebrající o pár centů u vchodu metra. Bohémové
scházející se před hotelem Chelsea ve snaze zahlédnout oblíbenou celebritu. A
jeden pár lelkující uprostřed poloprázdného bytu za zvuku Exile, jejíž silný
hlas rozléhal se ode zdi ke zdi.
Sněhurka a její princ. Elizabeth a Peter. Dvojice, která se
potkala náhodou před jedním z těch undergroundových podniků, kde zrovna
měli vystoupení The Doors. Skoro jako kdyby to bylo včera. A teď spolu žili.
Leželi vedle sebe na koberci, který společně odnesli z ulice. Hrál barvami
a stále vypadal jako nový. Kdo ví proč ho vyhodil. Snad naštvaná milenka? Snad
špatné vzpomínky? Ať už byl důvod ledajaký, byl tmelem, na kterém teď leželi mladí
a nezávislí.
Všechno se točilo kolem dokola. Znovu a znovu. Jako
nekonečný karusel. Elizabeth se do hlavy vkrádaly citace Allena Ginsberga
z posledního předčítaní a přehlušovaly tóny linoucí se z nejnovější
desky. Nikotinový kouř jí stoupal z úst, aby narazil do stropu a
rozprostřel se na něm jako neviditelná vrstva tvořící abstraktní fleky. Jak
dlouho to asi potrvá, než ty skvrny budou patrné na první pohled a ten šedý
strop už nebude jen šedý? Kam spěchají všechny ty davy pod oknem jejich bytu?
„Nenapadlo tě někdy živit se jako profesionální múza?“
Zastínila veškerý tok myšlenek Peter otázka.
„Cože?“ Zasmála se Elizabeth.
„Všechny ty rock’n’rollový hvězdy maj v kapele nějakou
fanynku, která s nima obráží turné a oni o ní pak napíšou písničku.
Napadlo tě to někdy?“
„Myslíš…něco jako…rock’n’rollová děvka? Nebo děvka
rock’n’rollu…?“ Hrála si Elizabeth se slovíčky.
„Je v tom rozdíl?“ Peter zvídavě pohlédl na svou
přítelkyni. „Tak co?“
„Hmmmm, ne. Ne. To bych asi nechtěla. Znamenalo by to
úvazek. A já nechci být svázaná nebo spojovaná s jedním jménem. Bojím se,
že bych ztratila sama sebe a byla pak jako duch. Prázdná a zneužitá. Znásilněná
hudebním žánrem. Ne. Nechtěla bych to.“
„Takže bys nechtěla být další Edie Sedgwick?“
Elizabeth pohlédla na Petera a svraštila obočí. Na co se jí
to vlastně ptal? Co po ní chtěl slyšet? Proč teď takové krkolomné otázky?
„Na co se mě to vlastně ptáš?“
„Já bych to asi nechtěl. Takže až budeš jednou slavná,
rozejdeme se. Sláva ničí životy.“
„Až budu slavná?“ Liz tahle dedukce pobavila. Jako kdyby tu
snad taková šance, pravděpodobnost byla. New York byl plný talentovaných a
jedinečných osobností, které ale neměly šanci prorazit. Z nějakého důvodu
vláda odmítala akceptovat lidi, kteří byli zcela sví. „Myslím si, že společnost
pohrdá lidmi žijící svobodně.“
Žádné komentáře:
Okomentovat