Na konci a začátku ( Czech + English)

 

Její oči zasněně hleděly na vlnící se vodu pod stmívající se oblohou. Na nebi se střídala oranžová místy splývající s růžovou, zatímco si lehký vánek pohrával s jejími prameny lemující bledý obličej. Přítomná nostalgie hladila hřbety obou jejích rukou a vánek jí odměnil husí kůží. Ne nepříjemnou jako když člověku běhá mráz po zádech. Naopak. Když se na nebe vzneslo hejno ptáků, aby na něm demonstrovalo svou soudržnost v podobě různých uskupení, skoro jako kdyby zároveň vytvářely vzorec určující budoucnost. Málokdo jí ale naslouchal. Málokdo si všímal změn. Spousta věcí lidem zevšedněla a detaily zůstaly přehlédnuty. Detaily jako loajalita. Detaily jako upřímnost. Detaily jako pravá láska.

Je ale vůbec ještě někdo, kdo s jistotou dokáže říci, že poznal pravou lásku? Je ale vůbec ještě někdo, kdo neplýtvá slovy?  Je láska jako motýl, který se vám spontánně posadí do dlaně a vy mu můžete naslouchat? Je láska jako staré vědění, o které se s vámi podělí stromy? Na světě je ještě stále milion otázek na jednoduché odpovědi, ale přesto v nich má lidstvo tendenci hledat záhady a největší obtížnosti.

Nebylo by ale jednodušší lehnout si na hladinu vody a jen a prostě naslouchat? Cítit?

Aby dívka naslouchala, zavřela oči. Přesto ale její duhovky viděly vše. Všechno to vesmírné propojení, jehož byla součástí. Kosmické vědění, které ve skutečnosti nebylo složité pochopit. Přesto všem moudrům rozuměl jen málokdo. Už jen velice málo lidí umělo doopravdy naslouchat a chápat smysl svého údělu.

Zatímco se mniši v budhistických chrámech starověkému vědění učí celý svůj život, ona princip existence chápala od vždy. Nebyla vědma. Nebyla čarodějnice. Byla posluchač.

„Tady jsi.“ Za zády se jí ozval hlas. Přisedl si k ní.

Když znovu otevřela oči, ptáci stále tančily po obloze. Letmo na muže sedícího po jejím levém boku pohlédla. Kudrnaté vlasy mu splývaly na rameny a jeho tmavé oči zíraly směrem k nebi k místu, kam se dívala i ona. Neznala ho a znala. Nebála se. Že prý, když je nejhůř, člověk vždy pozná pravého přítele. Nebo lásku. Co když je ale jen jedna láska, jeden přítel, který k dané osobě patří v každém životě? V každé dimenzi?

Pousmála se a poposedla si k muži. Konečně viděla zřetelně jeho tvář. V jejích snech měl vždy jinou podobu. Přesto se k ní ale vracel a odcházel. A ona věděla, že musí být trpělivá. Právě trpělivost byla jednou z nejtěžších životních zkoušek. Cosi jí ale našeptávalo, že až přijde čas, se svým milovaným se znovu uvidí. A zůstane s ním konečně navždy.

Jako kdyby to byli oni dva, kdo světu dali život. Světotvůrci. Spřízněné duše. Ve skutečnosti ale nebyli dvěma personami. Oni byli nerozdělitelný celek. Jako to ptačí hejno, které se na malou vteřinu rozdělí, aby se znovu shledalo. Jako starý dub, který na podzim přijde o své listy, ale na jaře je znovu získá.

Mlčky spolu pozorovali scenérii odehrávající se před jejich očima. Podal jí ruku a ona mu dala svou. Pomalu se zvedli, aby odešli pryč. Aby byli spolu. Jen on a ona. Aby se jejich rty znovu setkaly a svět se znovu zastavil.

Upřímnost. Exploze. Omámení. A svoboda. Byla volná. Jako kdyby se pavoučí síť zpřetrhala a všechna břemena zůstala daleko za nimi. Před očima se jí prohnaly všechny bolestivé vzpomínky a utrpení. Netrvalo to dlouho a zmizely. Jako všechny nemoci do Pandořiny skříňky, kterou spolu schovaly v labyrintu. Hluboko uprostřed a cestu znali jen oni sami. Společně vyšli z beztiché krajiny zpět. Aby existovali jen pro sebe. Pro svou čistotu.

Nad hlavami se jim znovu prohnalo hejno ptáků. A lidé, kteří je v minulosti od sebe rozervali, a pak znovu a znovu, kolem nich kráčeli bez povšimnutí. Skoro jako kdyby se ocitli pod neviditelným závěsem. A zbavili se pout držící je u vší nenávisti a nekonečného bolu. Objali se. Políbili se. V ten moment dav lidí začal kroužit kolem nich. Pokřikovat na ně. Snažící se je znovu rozervat, zmást a zatratit.

Ale to, co bylo křikem se proměnilo v šepot. V hlasitý šepot lačně se sápající po těch dvou milencích. Jako zombie snažící se ukojit svůj věčný hlad. Oni v tom kruhu už ale nebyli. Konečně byli zase tím, čím byli na počátku. Milenci. Láskou.

„Už se nikdy nerozdělíme.“

...

At the end and the beginning

Her eyes gazed dreamily at the rippling water under the darkening sky. The sky alternated between orange and pink, while a light breeze toyed with the strands framing her pale face. The present nostalgia caressed the backs of both her hands and the breeze rewarded her with goosebumps. Not uncomfortable like a chill running down one's back. On the contrary. When a flock of birds took to the sky to demonstrate their cohesiveness in the form of various groupings, almost as if they were simultaneously forming a pattern to determine the future. But few were listening. Few noticed the changes. A lot of things became stale and details were overlooked. Details like loyalty. Details like honesty. Details like true love. 

But is there anyone left who can say with certainty that they've known true love? But is there anyone else who doesn't waste words?  Is love like a butterfly that spontaneously sits in the palm of your hand and you can listen to it? Is love like old knowledge that trees share with you? There are still a million questions in the world for easy answers, yet humanity tends to find mystery and the greatest difficulty in them. 

But wouldn't it be easier to lie down on the surface of the water and just listen? To feel? 

To listen, the girl closed her eyes. Yet her irises saw everything. All the cosmic connection she was a part of. A cosmic knowledge that wasn't actually difficult to understand. Yet all the wisdom was understood by few. Very few could truly listen and understand the meaning of their destiny. 

While monks in Buddhist temples had been learning ancient knowledge all their lives, she had always understood the principle of existence. She was not a psychic. She was not a witch. She was a listener.

"There you are." A voice came from behind her. He sat down beside her. 

When she opened her eyes again, the birds were still dancing across the sky. She glanced fleetingly at the man sitting to her left. His curly hair flowed over his shoulders and his dark eyes stared skyward to where she was looking. She didn't know him and yet she did. She wasn't afraid. They say that when things are at their worst, you always know a true friend. Or love. But what if there is only one love, one friend that belongs to a person in every life? In every dimension? 

She smiled and sat down next to the man. She could finally see his face clearly. In her dreams, he had always taken a different form. Yet he kept coming and going. And she knew she had to be patient. Patience was one of life's most difficult tests. But something told her that when the time came, she would see her beloved again. And she would finally stay with him forever. 

As if they were the two who had given life to the world. The world-makers. Soul mates. But they weren't really two people. They were an inseparable whole. Like the flock of birds that separates for a brief second only to reunite. Like an old oak tree that loses its leaves in the fall but regains them in the spring.

Silently together they watched the scenery unfold before their eyes. He gave her his hand and she gave him hers. Slowly they rose to walk away. To be together. Just him and her. So that their lips would meet again and the world would stop again. 

Honesty. An explosion. The daze. And freedom. She was free. It was as if the spider's web had snapped and all the burdens were left far behind. All the painful memories and suffering flashed before her eyes. It didn't take long for them to disappear. Like all the sicknesses in Pandora's box they had hidden together in the labyrinth. Deep in the middle and only they knew the way. Together they walked back out of the silent landscape. To exist only for themselves. For their purity.

A flock of birds flew over their heads again. And the people who had torn them apart in the past, and then again and again, walked past them unnoticed. Almost as if they were under an invisible curtain. And shed the shackles holding them to all the hatred and endless pain. They embraced. They kissed. At that moment, a crowd of people began to circle around them. Shouting at them. Trying to tear them apart again, to confuse and damn them. 

But what was a scream turned into a whisper. A loud whisper hungrily grasping at the two lovers. Like zombies trying to satisfy their eternal hunger. But they were no longer in the circle. They were finally back to what they were in the beginning. Lovers. Love.

"We will never separate again."