Pohádky nás vždy učily, že je láska všemocná a dokáže
porazit všechno zlo světa. Naneštěstí ale v pohádce nežijeme. Svět dokáže
být někdy nemilosrdný. Nebo bych měla mluvit spíše o osudu? O osudu, nad kterým
se i dnes vznáší řada filozofických otázek. Proč tu jsme? Kdo jsme? Opravdu
dokáží dvě duše cestovat skrze vesmír, aby se znovu potkaly? Je skutečně
zákonitost lásky až takhle jednoduchá? Jak můžeme vědět, že patříme k té
jedné osobě? Odkud se bere všechna ta jistota? Co když se ale přece jen ty dvě
duše, které se už jednou střetly, zase rozejdou? Najdou se znovu? Tolik otázek,
ale ani jedna odpověď.
Přesto ve mně ale ta dětská zvídavost hořela jako ten
nejmenší plamínek v nejčernější tmě. Byly dny, kdy jsem byla plná eufórie.
Milovala jsem, když jsem mohla svou lásku jen tak pozorovat uprostřed temných
nocích. Milovala jsem jeho úsměv, jeho parfém, dokonce i to, když se někdy
rozčiloval nad malichernostmi. Znali jsme se jen pár dní, ale já jsem přesto věděla,
že k sobě patříme. Zprvu jsem si to nechtěla připouštět. Měla jsem strach.
Bojovala jsem s ním. Se svým pokryteckým já. Vždy jsem totiž byla toho
názoru, že lásky, takové té opravdové, nejen momentu pobláznění, se může vzdát
opravdový pokrytec. A sama jsem se jím stala.
Když jsem se jednoho dne probudila. Byl pryč. Věděla jsem,
že se to stane. Jen jsem nevěděla, že to bude tak brzy. Jeho věci zmizely.
Stejně jako jeho holící strojek, parfém, ach, ten parfém! I kdybych cítila sto
stejných parfémů, vždycky bych poznala ten jeho. Byl…jiný. Byl jeho. A teď je
jen jeho. Bude něčí jiný…Už neucítím jeho dech ve svých vlasech, když mě
konejšil, už nikdy se nebudu topit v jeho tmavých očích, už nikdy se
nebudu těšit na to, když spolu budeme pít kafe a pozorovat první sluneční paprsky
nebo dýchat chlad podzimního rána. To „nikdy“ mě dohánělo k šílenství. Ne.
Nemohla jsem něco takového dopustit, nešlo to. Těžko se mi polykalo. Motala se
mi hlava. Bilo mi srdce. Chtělo se mi zvracet. A najednou bylo všechno jako ve
snu. Nemohla jsem nic nedělat. Vyběhla jsem ven a chytila první taxi. Zamířila
jsem na letiště. Letiště a jeho práce byl důvod našeho posledního rozbroje.
Přece jsem ho ale kvůli takové banalitě nemohla nechat jít. Nevěřila jsem, že
je to takový kariérista a jeden z „nich“. Nebyl pokrytec. A pokud ano, jak jsem
se i nadále mohla spoléhat na svůj instinkt.
Utíkala jsem. Bylo mi jedno, do kolika lidí jsem narazila.
Bylo mi jedno, kolik z nich jsem v ten den naštvala. Bylo mi jedno,
jestli si někdo kvůli mně vylil kafe na zrovna vyžehlenou košili. Bylo mi to
jedno.
„Dougu? Dougu!“ Volala jsem a snažila se popadnout dech,
když jsem zahlédla jeho společníka, přítele a svým způsobem i bratra. Neměla
jsem ho ráda. A jsem si jistá, že to bylo vzájemné. Nikdy jsme se jeden před
druhým nepřetvařovali. A nejinak tomu bylo i tentokrát. Z jeho tváře jsem
poznala, že mě nevidí rád. Přesto se ale rozešel mým směrem. Proč byl ale sám?
„Kde je? Myslela jsem, že má letět s tebou…“
„Tady není. Ty to nevíš? Na všechno se vykašlal. Kvůli tobě.“
„Kvůli mně?“
„Jo, kvůli tobě. Gratuluju. Úplně jsi mu zamotala hlavu.“
To bylo naposledy, kdy jsme se s Dougem viděli. Kdy byl
ale Nelson? Rozhlédla jsem se kolem sebe, zda ho neuvidím. Ale marně. Veškerou
naději spolkl pocit naprosté bezmoci. Byl pryč. Nikde. Stejně tak jako já. Chtěla
jsem křičet jeho jméno tak nahlas, aby mě slyšel i v té nejhlubší části
vesmíru. Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi…všechno a nic.
A najednou jsem to byla já, do koho vráželi lidi spěchající
na letadlo. Najednou jsem to byla já, koho pohltila veškerá skleslost světa.
Najednou jsem to byla já, kdo byl zase úplně sám.
Kam ale mohl odejít? Možná si přál začít někde od začátku.
Sám. Najít si poslušnou ženu, která mu dá děti, natřít plot čistě bílou barvou
a pořídit si psa.
„Charlie?“ Ozvalo se mi za zády. Šálil mě snad sluch? Pomalu
jsem se otočila a zakápla poslední slzu. Stál tam. Jen tak. S obrovským pugetem
v ruce.
„Kam…? Proč…?“
„Uznávám, že jezdit pro květiny je asi neobvyklý, ale myslel
jsem, že ti udělají radost.“
„Kam ti ale zmizely všechny věci?“
„Napadlo mě, že bys radši žila v domku na pláži. A tak
jsem jeden koupil. Vím, jak jsi mi říkala, že miluješ pláže. A taky jsem dal
výpověď. Došlo mi, že jsi měla ve spoustě věcech pravdu. A pokud si mám vybrat
mezi neustálým honem za penězma a trhlou holkou, co neuznává autority a miluje
svobodu a pouštění loděk, tak si vyberu asi tu druhou možnost.“
„Ty…ty jsi koupil domek na pláži?“
„Není to nic velkýho, ale myslím, že se ti tam bude líbit.“
Necítila jsem jen dojetí, ale taky vděk. A bezpečí. Neutichající
pocit bezpečí, kdy jsem věděla, že se můžu schovat v jeho náručí a
nepřemůže nás nic. Vůbec nic. Patřili jsme k sobě. A já jsem měla sto
chutí vykřičet tuhle skutečnost do celého světa. S ním jsem nebyla nikdo. S ním
jsem byla ta milovaná, ta chtěná, ta malá holka, ta v bezpečí.
Žádné komentáře:
Okomentovat