„Byla jsem na neznámém místě. Přesto mi ale připadalo povědomě. Byla jsem vězněm toužícím nejen po svobodě. Ale nemohla jsem odejít sama. Věděla jsem, že vězněm je i jeden z mých únosců. Nedobrovolně plnil pokyny. Slova sice mluví jasně, ale oči mluví daleko upřímněji. Věděla jsem, že cesta ven vede cestou dovnitř. Podlehnout. Vidět jako oni. Mluvit jako oni. Myslet jako oni. Ten starý dům byl mým vězením. A tak jednou, když nás pustili na plantáž, nikdy jsem nikomu nebyla tak vděčná. Po týdnech a měsících strávených uprostřed ničeho jsem na své kůži cítila sluneční paprsky. Nechala jsem se jimi obejmout. Cítila jsem tu hřejivost. Svobodu. Propojení se vším. S celým vesmírem. A najednou mi to celé začalo dávat smysl. I když jsme všichni trpěli, najednou to utrpení nebylo už nutné zlo. Byl to odvrácený dílek velice složitého puzzle.
Netrvalo to dlouho a já jsem zaslechla výstřel. Nevím,
odkud se vzal. Nevím, kdo za ním stál. Pamatuju si bolest, která mnou projela, když
mě jeden z únosců popadl za paži a táhl zpátky do toho domu. Slunce pomalu
mizelo z mého dohledu a já znovu necítila nic než paniku a strach.
Veškerá naděje byla pryč. Z šoku mě probrala horkost
linoucí se po mojí ruce. Krev. Nebyla ale moje. Byla jeho. Už dávno jsem byla
poučená, že tihle…lidi patří k těm, co lékařskou pomoc nevyhledávají.
Jeden z věznitelů byl chirurg. Po tom humbuku se začal ale celý experiment
hroutit. Věděl, že nesmí dopustit, aby se teď cokoliv pokazilo. A věděla jsem
to i já. Po jednoduchém pohledu do očí přikývl a podal mi své chirurgické nářadí.
Mohla jsem tak ošetřit jednoho z věznitelů.
Když jsme vstoupili do místnosti, kde přebýval, byla tam
tma. Okna byla zabedněná a všude, dokonce i v posteli, se válelo spousta
výstřižků z časopisů. Na nočním stolku leželo pár starých knih, ale jinak místnost
působila velice střídmým dojmem. Ani to světlo, které rozsvítil nebylo ostré.
Naopak jsem měla pocit, že každou chvíli vyhasne život i v žárovce.
Posadil se na postel a jeho černé vlasy mu přepadly přes
znetvořenou tvář, která byla důvodem, proč se ho každý bál. Ale já ne. Nikdy
jsem nepochopila tu lidskou posedlost lidským vzhledem. A i když vždy i přes
svou vůli poslouchal rozkazy, já jsem viděla, že i on touží po svobodě. Věděla
jsem, že i jeho paralyzuje strach z posměšků a odsuzování. Někdy stačily
jen cizí pohledy k tomu, aby člověk pochopil, že na místě není vítaný. Stačí
jen špetka jinakosti a oni to vycítí. I když se snažíte vypadat jako oni, své
pravé je před povrchností nikdy neskryjete.“
...
Unknown place
"I was in an unknown place. Yet it felt familiar. I
was a prisoner yearning not only for freedom. But I couldn't leave alone. I
knew that one of my captors was a prisoner too. He was unwillingly following
orders. Words may speak clearly, but eyes speak far more honestly. I knew the
way out was the way in. To succumb. To see like them. Speak like them. To think
like them. The old house was my prison. And so once they let us out on the
plantation, I've never been so grateful to anyone. After weeks and months in
the middle of nowhere, I could feel the sunlight on my skin. I let them embrace
me. I felt the warmth. Freedom. Connected to everything. The whole universe.
And suddenly it all made sense to me. Even though we were all suffering,
suddenly the suffering was no longer a necessary evil. It was a piece of a very
complex puzzle.
It wasn't long before I heard a gunshot. I don't know
where it came from. I don't know who was behind it. I remember the pain that
shot through me as one of my captors grabbed my arm and pulled me back into the
house. The sun slowly disappeared from my sight and I felt nothing but panic
and fear again.
All hope was gone. I was jolted out of my shock by the
heat pouring down my arm. Blood. But it wasn't mine. It was his. I'd been
taught long ago that these... people are the kind of people who don't seek
medical attention. One of the prisoners was a surgeon. But after the hype, the
whole experiment started to fall apart. He knew he couldn't let anything go
wrong now. And I knew it too. After a simple look in his eyes, he nodded and
handed me his surgical tools. I was able to treat one of the prisoners.
It was dark when we entered the room where he resided.
The windows were boarded up and there were many magazine clippings lying
everywhere, even in the bed. There were a few old books on the bedside table,
but otherwise the room gave a very sober impression. Even the light he had
turned on wasn't harsh. I had the feeling that at any moment the life in the
bulb would go out.
He sat down on the bed, his black hair falling over his
disfigured face, which was the reason everyone was afraid of him. But I didn't.
I never understood the human obsession with human appearance. And though he
always followed orders despite his will, I could see that he too longed for
freedom. I knew that even he was paralyzed by fear of ridicule and judgment.
Sometimes it only took a stranger's gaze to make a man understand that he was
not welcome in a place. All it takes is a touch of otherness and they sense it.
Even if you try to look like them, you can never hide your true self from
superficiality."
Žádné komentáře:
Okomentovat