Lilie (Czech and English)

 

Většina sexuálních útoků je spáchaná někým, koho oběť znala. Komu důvěřovala. A to až v devadesáti procentech. Zrada, lži, ztráta identity. Jak se s něčím takovým smířit? Ten pocit, kdy někomu důvěřujete. A pak je to pryč. Všechno bylo ničím jiným než podlou iluzí. A vy vidíte svoje tělo vznášející se uprostřed ničeho. Přejete si dostat se pryč. Zapomenout. Všechno to vytěsnit. Nikdo ale nemůže vrátit čas. Najednou jako kdyby vše bylo najednou bezcenné.

Modré oči. Tmavé vlasy pečlivě schované za ušima. A ten úsměv. Ten jeho úsměv…A vůně čerstvých květin a zeminy. Vždycky byl milý. Nikdy se nemračil. Zamilovala se do něj. Pokaždé, když se vracela domů a šla kolem jeho malého krámku s květinami, jednu jí dal. Lilie. Ze všech květin nejvíc milovala bílé lilie. Byl to takový jejich malý rituál. Vždycky, když jí bylo nejhůř, on jí na konci dne rozveselil. Častokrát nemusel ani mluvit, stačil pohled do jeho očí.

Když se ale jednoho dne vracela z práce. Květinářství už bylo zavřené. Zvláštní. Zklamání ale vystřídala zvědavost. Rozhodla se proto obejít ten malý domek a zamířit na zadní část dvoru. Vlastně ani sama nedokázala popsat proč. I když jí její intuice šeptala, aby se vrátila, bylo už pozdě. Zrovna vyšel ze dveří. S formaldehydem v ruce. S úsměvem.

„Už jsem myslel, že se dneska neuvidíme. Takže…může to jít po dobrém nebo po zlém,“ šibalsky se zasmál a zamáchal lahvičkou s tekutinou.

Udělala krok zpátky, ale jen aby zjistila, že za ní stojí o dvě hlavy vyšší a mohutný muž. V její tváři se mísila panika se strachem. Věděla, že nemá cenu bojovat. Tedy ještě ne. Během těch pár vteřin jí v mysli probleskla myšlenka na její rodinu. Snad jsou všichni v pořádku. Nesmí dopustit, aby se stalo něco jejím blízkým. Sama se teď musí smířit s bolestí.

„Budete…bude to bolet?“

„Tohle? Tohle ne. Jen upadneš do bezvědomí. Chápu, že ten zápach není nic příjemného, ale…proto ti dávám na výběr. Takže?“

„Budete mě mučit?“

„Ano. A už se nemůžu dočkat.“

„Já…já půjdu sama.“

„Já jsem si to myslel. Před domem je auto. Trochu se projedeme.“

Muž jako hora se otočil a zamířil ven ze dvorku. Ona a on ho následovali. Tak takhle se cítí zvířata, když jsou na porážku? Fyzickou nevolnost střídá ta psychická. Strach o své blízké. Strach z toho, že tohle bude poslední nádech čerstvého vzduchu. Strach z toho, že už nikdy neuslyší zpěv ptáků. Strach z toho, že je tahle noční můra realitou, ze které není úniku. Strach z toho, že její příběh bude příběhem bez šťastného konce. Všechno bylo náhle v mlze. Nic jí nepřipadalo skutečné.

Podlomila se jí kolena a ona se na poslední chvilku chytila dřevěného plotu. Třísky projely její dlaní, ale jejich přítomnost skoro nevnímala. Snažila se popadnout dech. Přijít na to, co se vlastně děje.

„Vstávej, je to kousek. Tyhle hry znám.“

„Já…musím se nadechnout. Jen vteřinu…“

„Nepřipadá mi, že by to hrála…,“ ozval se komplic, který se jí snažil na poslední chvíli chytit. „Je ti něco?“

„Jen chvilku. Já…jsem nemocná.“

„Nemocná? Jak nemocná?“

„Nechci o tom mluvit. Ale…pokud mě zabijete teď, ušetříte mi trápení. Vezmete mi čas, který mi ještě zbývá.“

„Dojdi pro auto.“

Když byl zmizel neznámý muž z dohledu, ohlédla se na muže, kterému kdysi důvěřovala. Už se neusmíval. Nikdy předtím ho ještě neviděla tvářit se tak jinak. Bezcitně, ale zároveň ustaraně.

„Děkuju. Děkuju za všechny ty květiny.“

Následovalo dlouhé ticho a vzájemný pohled do očí. Jako když se umírající srnka dívá do očí myslivci, který jí dá z milosti poslední ránu. Aby se už netrápila.

„Vždycky jsem věděl, že jsi jiná. Jiná než ty ostatní.“

„Já vím, že to musíš udělat. Já to vím. Ale…nech mě se ještě rozloučit. Prosím. Já…ještě naposledy. Nechci, aby si někdo dělal starosti, že ležím mrtvá za městem. Nic jim o tobě neřeknu. Jen mě nech naposledy se rozloučit. Naposledy…“

„Všechny se bránily. A křičely. A prosily o svoje promarněný životy. Nikdo mě neprosil pro dobro ostatních jako ty. Všechny myslely jen na sebe. Ne na mě. Ne na svoje rodiny nebo falešný přátele. Jen na sebe.“

„Já totiž vím, co bolest je. Ta opravdová…A nechci, aby tu samou bolest cítili i moji blízcí. Dělej si se mnou, co chceš. Jak chceš. Muč mě třeba hodiny, ale prosím, nechej mě ještě jednou slyšet jejich hlas. Naposledy. Jen na pár vteřin. A až budu umírat, dej mi na hrob zase ty lilie. Protože jsi byl jediný, který mi kdy květinu vůbec dal. Vždycky jsem milovala lilie…“

...

Most sexual assaults are committed by someone the victim knew. Someone they trusted. As many as 90 percent of the time. Betrayal, lies, loss of identity. How do you put up with something like that? That feeling of trusting someone. And then it's gone. It was all nothing but an illusion. And you see your body floating in the middle of nowhere. You wish you could get away. Forget. To push it all away. But no one can turn back time. Suddenly it's as if everything is suddenly worthless.

Blue eyes. Dark hair carefully tucked behind her ears. And that smile. That smile of his... And the smell of fresh flowers and earth. He was always kind. He never frowned. She fell in love with him. Every time she'd come home and walk past his little flower shop, he'd give her one. A lily. Of all the flowers, she loved white lilies the most. It was their little ritual. Whenever she was at her worst, he would cheer her up at the end of the day. Often he didn't even have to talk, just look into his eyes.

But one day when she came home from work. The flower shop was closed. Strange. But disappointment was replaced by curiosity. So she decided to walk around the little house and head to the back of the yard. She couldn't really describe why. Even though her intuition was whispering for her to go back, it was too late. He had just walked out the door. Formaldehyde in hand. Smiling.

"I thought we weren't going to see each other tonight. So...this could go good or bad," he grinned mischievously, waving the bottle of liquid.

She took a step back, only to find a burly man two heads taller standing behind her. Panic and fear mingled on her face. She knew there was no point in fighting. At least not yet. In those few seconds, the thought of her family flashed through her mind. I hope they're all okay. She mustn't let anything happen to her loved ones. She has to accept the pain now.

"Will you...will it hurt?"

"This? Not this. You'll just fall unconscious. I understand the smell isn't pleasant, but...that's why I'm giving you a choice. So?"

"Are you going to torture me?"

"Yes. And I can't wait."

"I'll... I'll go."

"I thought so. There's a car in front of the house. Let's go for a little ride."

The man like a mountain turned and headed out of the yard. She and he followed him. Is this how animals feel when they're about to be slaughtered? The physical nausea is replaced by the mental. Fear for their loved ones. Fear that this will be the last breath of fresh air. Fear that they'll never hear the birds sing again. Fear that this nightmare is a reality from which there is no escape. Fear that her story will be a story without a happy ending. Everything was suddenly in a fog. Nothing seemed real to her.

Her knees buckled and she grabbed onto the wooden fence at the last moment. Splinters passed through her palm, but she barely noticed their presence. She tried to catch her breath. Figure out what was going on.

"Get up, it's a short walk. I know these games."

"I...I need to take a breath. Just a second..."

"I don't think she's playing...," came the accomplice, trying to catch her at the last minute. "Are you all right?"

"Just a moment. I...I'm sick."

"Sick? How sick?"

"I don't want to talk about it. But...if you kill me now, you'll save me the trouble. You'll take what time I have left."

"Get the car."

When the strange man was out of sight, she looked back at the man she once trusted. He was no longer smiling. She'd never seen him look so different before. Heartless, but worried at the same time.

"Thank you. Thank you for all the flowers."

There followed a long silence and a mutual look in each other's eyes. Like a dying doe looking into the eyes of a hunter who's about to give her one last shot out of mercy. So she won't worry anymore.

"I always knew you were different. Different from the rest."

"I know you have to do this. I know you have to. But...let me say goodbye some more. Please. I... one last time. I don't want anyone to worry that I'm lying dead outside of town. I won't tell them anything about you. Just let me say goodbye one last time. One last time..."

"They all fought back. And screaming. And begged for their wasted lives. No one begged me for the good of others like you. They all thought only of themselves. Not me. Not their families or fake friends. Only themselves."

"Because I know what pain is. The real pain... And I don't want my loved ones to feel that same pain. Do whatever you want with me. Whatever you want. Torture me for hours, but please let me hear their voice one more time. For the last time. Just for a few seconds. And when I die, put the lilies on my grave again. Because you were the only one who ever gave me a flower. I've always loved lilies..."