Sněhurčina sněhová vločka (Verze 2)

 

Když ji pozoroval, na chvíli zapomněl na svět kolem. Její porcelánová pleť, její plné rudé rty a havraní vlasy sahající k ramenům. Skoro jako kdyby byla jednou z těch hereček ze dvacátých let – obletovanou muži a topící se ve vlastní kráse, úspěchu a barbiturátech. S ní poblíž se svět zapomněl točit a byl jen on a ona v tom neutichajícím echu velkoměsta.

Nebyla to ale jen její krása, která ho očarovala. A snad i vzala duši. Byla to i její osobnost. Tak nezávislá, spontánní a rošťácká. Byla to dívka, která milovala Janis Joplin a Marlene Dietrich. Stará duše. A přitom tak mladá. Sirotek žijící s macechou a těžko zvládatelná. Že by to byl její nevybouřený talent? Nebo snad jen mládí? S tím elixírem, jako kdyby i on ožíval. Dávala mu život, i když o tom nevěděla. Zakázaná láska – a moc dobře si toho byl vědom. Vždyť jí bylo teprve osmnáct. Byla jeho Sněhurka.

A zatímco spolu kráčeli po chodníku, když její maceše slíbil, že Elizabeth vyzvedne ze školy, ona u sebe měla svůj polaroid a zrovna se rozhodla vyfotografovat bodláky u polní cesty. Krátili si cestu přes místo, kde brzy měly vyrůst nové domy. Jaká to škoda. Tak krásná louka. Všichni ten kousek zákoutí přírody milovali. V teplých měsících se zde lidé setkávali na pikniku a večer se zde na plátně promítaly snímky starých hvězd. Plavovlasá Venuše – tu Elizabeth milovala. Pam, pam, pam-pam-pam. Marlene Dietrich v gorilím kostýmu.

Nemohl se na ni vynadívat. Věděl, že je to špatně, ale byl tak svůj. Svobodná.

„A jak bylo dnes ve škole?“

„Nebyla jsem tam…“

„Aha… A-a kde jsi byla?“ Odvrátil pohled od jejích tančících nohou.

„Všude. Potkala jsem fajn kluka. Má kapelu. Řekl, že mě jednou vezme na turné.“

„Potkala jsi Boba Dylana?“

Elizabeth se zasmála a na moment se zastavila.

„Je to fešák, že jo? Ale ne, Boba jsem nepotkala. Jmenuje se Peter.“

„A jak dál?“

Elizabeth pokrčila rameny a vyskočila na obrubník. Kráčela po něm po špičkách jako baletka.

„Pochop, kromě tvojí matky—“

„Macechy.“

„—macechy se o tebe musím starat i já. Vyčítal bych si, kdyby se ti něco stalo. A ona by mi to neodpustila.“

„Louisa. Je jako moje starší sestra.“

„A co dělá Peter?“

Dívka znovu pokrčila rameny. Nechtěla se zpovídat. Ne teď. Chtěla si vychutnávat vzpomínky na odpoledne, kdy jí Peter hrál na kytaru a pouštěli si vinylové desky. Znovu a znovu se k němu vracela a připadala si tak… všemocná. Svobodná.

„Teď mě budeš vyslýchat, Christophere Sturgisi?“

„To nechci, jen se chci ujistit, že jsi byla v bezpečí.“

„Jsem přece tady… žijící, dýchající… milující! Miluju ho.“

Do Christophera jako kdyby uhodil blesk a on se nemohl nadechnout. Řekla to. Věděl, že to jednou přijde. Vzdalovala se. Najednou jako kdyby Elizabeth stála na druhém břehu řeky, kterou nikdy nemůže zdolat, a pomalu couvala do mlžného oparu.

„To ti přeju…,“ dodal zklamaně. Přesto se falešným úsměvem snažil zamaskovat, že ho slova Liz rozhodila.

„Děkuju,“ usmála se. „Myslím, že by se ti jeho hudba líbila. Až někde bude se svou kapelou hrát, můžete s Louisou přijít.“

„To by bylo hezké.“

Elizabeth vytáhla z brašny svůj foťák, který nosila s sebou všude, a chvíle ticha zneužila, aby vyfotila Christopherův obličej.

„Co to děláš? Nejsem ten typ na focení.“

„Na tom nezáleží,“ znovu zmáčkla spoušť. „Záleží na momentu. Na emocích. Fotky mají vyprávět příběh a ne zachycovat falešné pozlátko. Nechci, aby se lidi na mých fotografiích usmívali, pokud sami nechtějí.“

Zaklínačka. Zaklínačka zaklínačská, barvami posedlá, uměním uhranutá, čarodějka jedna obyčejná. Přimhouřila oči a změřila si Christophera pohledem. V hlavě se jí honilo snad tisíc nápadů, jak přítele své macechy vyfotit. Bylo jí jedno, že na světě už pravděpodobně žádného příbuzného nemá. Elizabeth na tom vůbec nezáleželo. Vždycky se snažila žít okamžikem a být všudypřítomná. Okamžikopřítomná. Okamžitá. Roztančená a svobodná. A svou euforickou náladou dokázala očarovat každého.

„Myslím to vážně. Nejsem ten typ, co na fotkách vypadá zajímavě.“

„O to ale přece nejde. Já taky nejsem zajímavá,“ Liz pokrčila rameny. „Jsem velmi nezajímavá. Možná trochu zasněná. Víš, myslím, že by nikdo z nás neměl zapomínat na to dítě uvnitř. Na tu hravost a nerozumnost. Nechci, aby se ze mě jednou stala uprděná stará bába, která věčně na něco nadává. Podle mě by si lidi měli jednou za čas připomenout to dítě uvnitř sebe. Kdo vlastně přišel s tím, že dospělí lidé musejí být rozumní a strnulí? To není život, ale otupělost.“

„Vidíš, a zrovna tyhle názory z tebe dělají velice zajímavou mladou dívku. Neobyčejnou,“ Christopher se vyhnul chvátajícímu muži s kufříkem. „A velice vyspělou.“

Liz znovu stiskla spoušť na svém foťáku, aby zachytila zamyšleného Chrise, a na poslední chvíli se vyhnula pouliční lampě. Vyskočila do vzduchu, aby jednou nohou dopadla na obrubník jako balerína.

„Nechci být vyspělá. To přenechám jiným,“ zašklebila se. „Mimochodem, dneska vyrážíme s přáteli na koncert. Nechceš se k nám přidat?“

„Děkuju, ale myslím, že si to nechám ujít. Asi budu jeden z těch zaprděných starochů.“

Tu noc Elizabeth domů docválala promoklá na kost. V jejích tmavých vlasech se třpytilo pár ledových vloček. A stejně tak na jejím tmavě modrém kabátě. Zavřela za sebou dveře a zavřela oči. Usmála se a pustila se do tance. Připadala si tak lehká, že měla pocit, jako kdyby se vznášela. A znovu viděla Jima Morrisona a v uších pořád slyšela Back Door Man. Splnil se jí sen. Viděla Ještěrčího krále. Z masa a kostí. A měla tu čest se s ním napít. A vyslechnout si jeho verše. A vidět jeho rebélii a svobodu, když vyskočil na pouliční lampu, aby dal světu jasně vědět, že on je Ještěrčí král.

„Five to one, baby, one in five, no one here gets out alive, now, you get yours, baby, I’ll get mine, gonna make it, baby, if we try,“ pustila se Liz do zpěvu, když mířila do svého pokoje. Po cestě ale potkala přítele své macechy, který zrovna vycházel z koupelny. Jejich oči se na moment střetly, ale Elizabeth se drze ušklíbla. Nebo alespoň měla ten pocit, když zaplula do svého pokoje.

Jakmile se za ní dveře zavřely, znovu se usmála na vzpomínku, kterou nemínila zapomenout. Havraní dívka. Tak jí řekl. Havraní dívka a Ještěrčí král. Elizabeth padla na kolena ke svému gramofonu a sáhla po vinylu Waiting for the Sun. Jako kdyby jí nestačilo vidět Jima naživo. Nestačilo. Nemohla se ho nabažit. Kdo taky vlastně mohl? Jakmile se jehla dotkla desky a pokojem se rozlehla opojná Hello, I Love You, Elizabeth si lehla na zem. Spolu se svým polaroidem, který nosila pořád při sobě.

Fotografování bylo jejím životem. Fotila všechno, co k ní promlouvalo. Opojená psychedelií, oblečení nasáklé cigaretovým kouřem a pachem whisky, najednou měla pocit, že všechny strasti jsou pryč. Že existuje jen ona a pár vyvolených. Těch, kteří s ní souzní, a ona s nimi. A najednou jako kdyby pochopila tu sílu, poselství a cestu, po které se Jim vydal. Eufórii začala pomalu střídat melancholie. A jak tam tak ležela a přemýšlela nad smyslem života, měla pocit, že se musí zvednout a odejít. Ne na procházku. Pryč. Daleko pryč. Jako kdyby Ještěrčí král do jejího života vdechl kus své svoboduše a ona procitla.

Věděla, že jednou nechce skončit jako prodavačka. Jako její macecha. I když k práci, kterou druzí odváděli, měla obrovskou pokoru, věděla, že její cesta je někde jinde. Věděla, že přijdou momenty, kdy bude strádat a nebude mít na jídlo. Věděla, že přijdou momenty, kdy bude muset obětovat vlastní komfort. Ale také věděla, že cesta za sny je trnitá.

Z toku myšlenek ji vytrhl zvuk otevírajících se dveří. A v nich se znovu objevil Christopher. Elizabeth neprotestovala, když vešel dovnitř a posadil se na její postel. Jen ho mlčky sledovala.

„Bavila ses dobře?“ zeptal se.

Elizabeth přikývla.

„Venku je zima,“ skoro zašeptala. „Budu muset jít.“

„Myslel jsem si to. Už delší dobu pozoruju, že ses změnila. Půjdeš k němu?“

„Ano.“

„Je to kvůli nám?“

„Já nevím. Na to ti asi nedokážu odpovědět,“ Elizabeth se odmlčela. „Už asi nejsem ta tvoje Sněhurka.“

„Pro mě budeš vždycky Sněhurka,“ Christopher vstal z postele a lehl si vedle Elizabeth. „Sama jsi vždycky věděla, kdo chceš být a čeho chceš dosáhnout. Všichni jsme věděli, co v tobě je. Jen jsme s Louisou čekali, kdy přijde ten den. Den, kdy se přijdeš rozloučit.“

„Zůstaneš s ní?“ Elizabeth se podívala do tváře milovaného přítele své macechy. A ten na oplátku pohladil tu její.

„Zůstanu.“

„To je dobře. I když to není moje pravá matka, vždycky se o mě dobře starala. Zaslouží si někoho, kdo se teď postará o ni.“

„A myslíš, že já jsem pro ni ten pravý?“

„Nemyslím si, že ten nejlepší, ale jsem si jistá, že ani ten nejhorší.“

„Beru to jako kompliment,“ Christopher se pousmál.

„Víš, já sice vztahům nerozumím, doteď jsem vlastně žádný neměla. Teda ten typ vztahu, kdy si se svým milým řekneš to ‚dokud nás smrt nerozdělí‘. A vlastně jsem pořádně ani neměla rodinu. Matku jsem nikdy nepoznala, když si otec našel Louisu, tak nás nakonec nechal samotné. Mě s cizí ženskou. Ale Lou je vlastně fajn. Je jako moje starší sestra. Zaslouží si fajn chlapa.“

„To je od tebe moc hezké.“

„A taky nefér.“

„Jak to myslíš?“ Chris svraštil obočí a podíval se na strop, na kterém se odráželo oranžové světlo z pouliční lampy.

„Ležíš tady na zemi s puberťačkou, které ale říkáš, jak strašně máš rád její macechu,“ Liz se začala smát. „To je přece ironie, ne?“

Netrvalo to dlouho a začal se smát i Christopher. Smích ale netrval dlouho a pokojem se rozhostil jen zvuk praskající desky. Liz se posadila, přitáhla kolena k tělu a prsty přejela po svém polaroidu. Skoro to vypadalo, že se chce ujistit, že se jí celý ten moment jen nezdá, ale že to všechno je skutečné.

„Víš,“ řekla tiše, „někteří lidi přijdou do života jen proto, aby tě naučili odejít.“

Christopher jen pomalu přikývl. Vstal, ještě jednou se rozhlédl po pokoji plném plakátů, desek a snů, které už sem přestávaly patřit, a než odešel, lehce se dotkl jejího ramene.

„Pro mě ale vždycky budeš Sněhurka.“

Když se za ním dveře zavřely, Elizabeth zůstala sedět na zemi sama. Hello, I Love You doznělo a jehla tiše praskla v prázdné drážce. Vstala, otevřela okno a dovnitř se nahrnul studený vzduch spolu s vůní mokrého asfaltu. Popadla batoh, strčila do něj pár fotek, náhradní film a svetr, o kterém věděla, že jí stejně nebude stačit. Neohlížela se. Ne proto, že by neměla co ztratit, ale proto, že už přesně věděla, kam chce jít. A někde hluboko v ní se znovu ozval hlas Ještěrčího krále, tichý a neodbytný, připomínající, že svoboda nikdy nezačíná bez kroku do neznáma.