Je neděle večer a já si tak sedím na posteli, upravuju Sněhurku z Williamsburgu (kterou jsem mimochodem začala psát před třemi lety) a dívám se na svůj blog. V pátek jsem měnila celý design. Zatímco byl předtím spíše takovej intelektuální (chápejte: černobílý barvy a v záhlaví koláž mých malůvek a aktů), teď je úplnej opak.
Proč ale ta změna?
Snad jen proto, že jsem si řekla, že tý šedi bylo asi už
dost. Tak nějak mě vyčerpávala a nutila mě být perfektní za každou cenu.
Minimalismus. Minimalismus je trendy. Je čistej, disciplinovanej. Je pro ty
lidi, co mají styl a jsou dokonalí za všech okolností. Taky jsem taková chtěla
bejt. Chtěla jsem zapadnout. Vlastně ne zapadnout - chtěla jsem bejt hezká!
A jak jsem tak v pátek přemýšlela nad konceptem novýho
designu, vzpomněla jsem si na slova svýho kamaráda:
„Ty nejsi hezká a nikdy nebudeš. Ty jsi originální a máš hrozně zajímavý rysy.“
A to mě vlastně potěšilo. Proč jsem se vlastně snažila
zapadnout a zapudit svou osobnost? Asi abych se zavděčila druhým či co. Ve
skutečnosti jsem asi ten typ šmudly. Chápejte — taková ta divná ženská, která
na první pohled vypadá jako zanedbaná kočka žijící na ulici a vyjídající zbytky
z popelnic.
Nosím svetry. Barevný svetry, který jsou ale mnohdy i o dvě
čísla větší. A že těch svetrů mám! Taky mám svoje oblíbený lacláče a nespočet
trik s rolákem, barety a bekovky. Nezapadám do týhle doby. Jsem staroduše. Asi
se strojím jako stará mladá, ale co už. Víte, že weird girl core teď
třeba letí?
Jo, zajímám se o módu a trendy. Vždyť o nich i píšu do
GrapesMag. Už vím! Chtěla jsem být jako ta jedna stylová minimalistka, abych
vypadala, že se v módě a designu vyznám. Jako ta fakt fashion znalkyně.
Minulej tejden jsem psala třeba o tom, že se vrací
maximalismus. Ve velkým. V gigantickým! Posledního půl roku jsem psala jinak,
odborněji. Ztrácela jsem sebe ve všech oblastech. A pak mi šéfredaktorka
poradila, abych se vrátila ke svýmu rukopisu, že to mi šlo dobře (děkuju,
Deni!). Když jsem psala ten svůj článek o beauty maxi maximalistických
trendech, zarazila jsem se už během psaní perexu. No jo, ale co je ten můj
rukopis? Vždyť já jsem ho zapomněla! Copak už neumím psát?
Pffff. Vždyť mám za sebou kvanta veršů, v létě jsem nahnala
i nějaký fanoušky na tu svou rádoby temnou dekadenci (není tohle oxymóron?) — a
teď? Teď neumím psát. Měla jsem v plánu pokračovat na Nahý v šedým okně,
zapomněla jsem. A tak jsem si dneska rozdělala Sněhurku z Williamsburgu,
abych ji trochu poladila a vzpomněla si. V uších mi už pár hodin řvou takový ty
zapomenutý pecky ze 60. a 70. let (ale i ty větší pecky) — a vida, najednou
jsem si vzpomněla. Sněhurka popadla takový to moje bohémský já, aby mě vytáhla
z toho hrobu, kterej jsem si sama vyhrabala.
Slůvko hráčka. Neumělpsavka. Jasně, takový
slova nejsou ve slovníku, chápu. To přece ale neznamená, že neexistujou, ne? V
mým verse už jo. Teď. Tady. Taky si myslíte, že jste neumělpsavky?
Zpátky k věci - nadpis berte s rezervou. Nikoho na základě
jejich vkusu neodsuzuju. Obdivuju. Neumím být minimalistka. Zkoušela jsem to,
nejde to. Miluju barvy a ten lehkej chaos. Ale nesnáším, když mám přeházený
vinyly, kosmetický sajrajty nebo bordel v kuchyni. V některých směrech je
vlastně ten minimalistickej přístup docela fajn a nápomocnej.
Pokud to ale s minimalismem neumíte (helloooooo!), může bejt
i dost stresující. Pořád se vlastně nevědomky snažíte být lepší a lepší a
perfektní a sterilní, protože pořádek — až vás to nakonec převálcuje. Takže
jsem si řekla, že je na čase něco změnit.
Servala jsem tuhle masku a zahodila ji hodně daleko. A
promiň, minimalisme, ale s tebou to asi nikdy nebudu umět. Prostě nám tenhle
vztah neklapal.
Žádné komentáře:
Okomentovat