Psaní románu zvenku často vypadá romanticky. Autor sedí u
okna, pije kávu, občas se podívá do dálky a pak z něj stříká proud geniality.
Realita je ale mnohem jiná a svým způsobem připomíná boj, kdy máte pocit, že
byste psací stroj vyhodili z okna. Tyhle momenty frustrace vlastně skvěle
zachycuje seriál Californication, kde fakt psací stroj skončí v bazénu. Proč je
psaní teda tak přitažlivý?
V první řadě je si třeba uvědomit, že román není nápad, ale je to běh na dlouhou trať. Hank Moody by řekl něco ve stylu, že je to běh na kurevsky dlouhou trať a abyste se na psaní vysrali, že je to jen způsob sebemrskačství, který je vlastně na hovno, ale zároveň vlastně dost dobrý.
Jo! Je to sebetrýznění. Nebudu dneska rozebírat, kdo je a
kdo není spisovatel, protože na tohle téma je už tak debat na internetu plno.
Jste spisovatel, když vydáte knížku? Nebo jste fakt ten pan spisovatel, až
vydáte přinejmenším tři bestsellery?
Já třeba sama sebe za spisovatelku neoznačuju. Preferuju
raději autorku. (S)tvořitelku. Tvořím světy a tančím mezi písmeny. Taková
písmenková víla. Písmenková chameleoní víla, protože pokud chcete být dobrej
pisatel, musíte umět přizpůsobovat styl psaní daným situacím. Na blogu můžete
být sví, uvolnění a sprostí. V románu musíte držet myšlenku a nescházet z
cesty, v poezii musíte být éteričtí (ale taky můžete napsat o ranní stolici,
jako to dělal Bukowski), ve zpravodajství musíte být seriózní, v lifestylu musíte
být empatičtí.
Abych šla zpátky k věci. Jaký je to psaní románu?
Většina lidí má v hlavě alespoň jeden příběh, který v sobě
nese potenciál být román, ale jak ten potenciál uchopit? Když ho vezmete za
špatnej konec, dáte dohromady brak nebo knížku, která se bude za sto let pálit
a bude považována za odpad. Když to vezmete za dobrej konec, lidi budou chtít
víc a víc a víc a víc a víc. Román je jako přesnídávka, kterou pomalu dávkujete
svým čtenářům. Musíte je nejen nasytit, ale i uspokojit.
Povídku můžete napsat v pohodě za jedno odpoledne, ale román
ne. Jsou tací, kteří ho zvládnou napsat za půl roku a rozeslat po
nakladatelství. Jsou tací, kteří ho zvládnou napsat za půl roku, ale uklidí ho
do šuplíku, aby ho nechali uzrát. A pak ho buď rituálně smažou, nebo spálí a
začnou znovu. A pak tu jsou tací, kteří si dají deadline, ale nedodrží ho a po
cestě se zasekávají, protože nevědí, jak dál.
Přiznávám, že patřím do třetí kategorie. Za sebou mám sice
dvě básnický sbírky, jeden román mám už pár let dokončenej (ale protože mi
připadá jako absolutní kravina, nehodím ho snad ani radši na blog) a od léta
pracuju na románu, který chci dotáhnout do konce. Deadline? Konec října. Toho
loňskýho. Realita? Je polovina února a já se teprve teď dostávám do poloviny.
Původně jsem si plánovala, že denně napíšu alespoň deset
stránek. Ono se to nezdá moc, ale skutek utek. Realita se stala o něco
realističtější, přibyla kupa starostí a román musel jít na stranu. Když jsem se
ke psaní dostala, nevěděla jsem, jak pokračovat. Dokonce jsem pochybovala i
sama o sobě a chtěla jsem to vzdát. Říkala jsem si, že asi nikdy nebudu
romanopisec.
Psaní románu je náročný. Nejen časově, ale i psychicky.
Román vyžaduje dlouhodobou pozornost, opakovaný rozhodnutí a schopnost zůstat v
jiným světě několik měsíců nebo let. A svět, kterej tvořím, není procházka
růžovou zahradou.
Kromě toho všeho musíte udržovat tempo, logiku, vyvíjet
postavy a atmosféru. Největší problém je ten, že román se píše postupně. Ani já
někdy nevím, kterým směrem se bude děj ubírat. Nepsala jsem si osnovu, ale
místama zkouším, jestli by ta či ona zápletka fungovala, nebo jestli je to už
úplně mimo.
Naštěstí mám i svoje betačtenáře, kteří mají tu čest číst
román první a poskytovat mi zpětnou vazbu. Jsou jako moje berličky, bez kterých
by se to celý zbořilo. V jednu chvíli totiž máte pocit, že píšete mistrovský
dílo a že tohle bude fakt to velký něco, a o pár dní později ve vás začnou
převládat pochybnosti, že nic z toho, co jste napsali, nedává smysl.
Já jsem tu svou Nahou odložila na pár týdnů. Nevěděla jsem,
jak pokračovat. Původní myšlenka zmizela a děj se mi začal propadat a
houstnout. Už to nebylo tak veselý jako dřív. Bylo to jako propad do noční
můry. A čím víc jsem se v myšlenkách na pokračování ztrácela, tím míň jsem ve
psaní chtěla pokračovat.
Před pár dny mě ale znovu políbila múza a já jsem za
poslední týden napsala víc slov než za poslední čtvrt rok. Teda skoro. Myslím.
A dneska jsem dokonce viděla zjevení!
Vzpomínáte na to, jak jsem před pár lety četla knížku od
Vala Kilmera? On je jako moje modla. Do HelMel jsem mu dokonce poslala obraz a
pořád jsem členem jeho Kampu Kilmer. Ten teď ale zeje prázdnotou a je to
vlastně hrozně smutný. A za chvíli to bude už skoro rok. Val byl… opravdová
svoboduše. Ten, kdo měl čest ho poznat, by mi dal určitě za pravdu. A právě o
Valovi se mi ze včerejška na dnešek zdálo.
Doma pořádal setkání členů kempu a protože jsme skoro
všichni kreativní duše, bylo to takový příjemný setkání. Umělecká čaroseance.
Val ke mně přišel a zval mě na véču. Že by mě chtěl víc poznat. Zrudla jsem. Já
jsem ve snu fakt zčervenala. A odmítla jsem ho. Nepřipadalo mi to správný.
Nepřipadala jsem si dost talentovaná nebo dobrá. Vždyť jsou v kempu
talentovanější lidi. A to jako fakt. On mě ale přemlouval. Že prý umění spočívá
především v tom, co z člověka vyzařuje. Hluboká myšlenka, že jo? Pořád mi ale
vrtá hlavou, jestli by tenhle názor měl i skutečnej Val.
Nakonec jsem po pár minutách svolila a my se sešli v bistru.
Takový příjemný a domácký prostředí. A já jsem i v tom snu cítila, že jsem
nervózní. Celou dobu jsme ale řešili umění. Kreslení a nový abstrakce. Pamatuju
si, že mi Val ukazoval obraz na sololitu a byl v takových oranžovo-zlatých
barvách. Středobodem toho všeho byl strukturovanej kruh. Skoro připomínal
spirálu. Asi bych ho mohla vytvořit. Na plátno nebo sololit jsem netvořila
dlouho. Hmmm, hezká odbočka od psaní, co?
Když jsem se ráno ze snu probudila, byla jsem plná
inspirace. Takže jsem se zalila kafem, spolykala svoje prášky a sedla k
notebooku. A psala a psala a psala a psala a psala. Už jsem říkala, že jsem
psala? Takže psala jsem.
Teď ze mě nemluví dávka kofeinu (výjimečně jsem měla jen
cappuccino), ale pořádná dávka inspirace. A i když je venku pěkně hnusně
(nevím, jak u vás, ale tady je mlha a všude samý bláto. Skoro jako ve Walesu),
mám nutkání tvořit a tvořit a tvořit. Psát, malovat a tančit.
Co z toho všeho plyne? Že i když je psaní složitý, je v
pohodě mít v sobě kritika, kterej vám zhejtí úplně všechno. Je v pohodě mít
blok a dílo odložit klidně na několik měsíců stranou. Co vám ale můžu poradit
je to, abyste nikdy nepsali pod tlakem. Teda pokud vám zrovna v redakci nehoří
deadline. Jasně, tlak může být docela stimulant a hnací motor, ale… vlastně si
každý musí přijít sám na to, co mu vyhovuje.
Viděli jste film Jen ho nechte, ať se bojí, kde se kolegové
ptají Luďka Soboty, jak složil svoje hudební veledílo? On odpoví, že obutej.
Já třeba píšu se sluchátkama na uších a pro jednotlivý díla
mám svoje playlisty, který mi pomáhají dostat se do děje. Někomu ale třeba
vyhovuje psaní ve stoje, někdo dává přednost psaní v brzkých ranních hodinách.
Univerzální recept na to, kdy a jak psát, neexistuje. Na to si musí přijít
každý sám. A nebo prostě počkat, až to něco nebo někdo (jako v mým případě Val)
přijde k vám. 😊
Žádné komentáře:
Okomentovat