V den, kdy jsem jela domů autobusem, jsem byla unavená. Byla
jsem natolik vyčerpaná světem, že mi nevadilo ani to drncání hlavy o okno. Měla
jsem svoje červený sluchátka, hudbu a byla jsem ve svým světě. Teda skoro.
Opodál mě stál muž, který na mě místy až nepříjemně civěl. Tmavě hnědý kudrnatý
vlasy mu sahaly až k bradě a jeho tvář byla něčím zajímavá. Nebyl to fešák v
tom pravým slova smyslu, ale něco z něj vyzařovalo. Možná ten nepříjemnej fakt,
že je to třeba frotér, nebo ho ten rage baiting, kdy zírá na ostatní, prostě
jen baví.
Kousek od něj stály dvě barbíny. Fialový minišaty, ale ne
přehnaně provokativní, vlastně byly docela stylový, vlasy jim sahaly po pas a
nic bych nedala za to, že byly vyšší minimálně o půl metru, než jsem byla já.
Třeba jely z focení?
Nicméně jsem si nemohla nevšimnout, že pomlouvají všechny
kolem, což jsem slyšela i přes hudbu ve sluchátkách. Sice tlumeně, jako jejich
hloupej smích, ale ani tak to nešlo přeslechnout. Po pár minutách mi to začalo
být už solidně otravný. A moje znechucení se asi nevědomky odrazilo v mojí
tváři. Pochopitelně to ty dvě zaregistrovaly a já jsem se stala terčem jejich
autobusový módní policie. To, že mi zkazily poslech Unreal od UNKLE, je věc
druhá.
První byla moje mikro ofina a neupravenej drdol, druhá věc
moje ošuntělý džíny. A pak jsem to zaslechla.
„Je malá a ošklivá, ta nám nesahá ani po kotníky,“ pronesla
bruneta.
Měla jsem sto chutí jí vytahat všechny ty její umělý
příčesky. Ale už zbývaly jen dvě zastávky. Myslela jsem si, že to vydržím.
„A koukni se na ten její obličej. Vypadá jak totální
šmudla.“
Uffff, ne. Tohle nezvládnu. Sundala jsem si sluchátka a
nakráčela jsem si to směrem k nim. Moje intrustive thoughts nade mnou zvítězily
a já jsem zatahala brunetu za její vlasy. Ty dvě byly vážně vysoký.
„Máte se mnou nějakej problém?“
„Panebože, chováš se jako cvok,“ protočila oči kamarádka
brunety.
„Vlastně máme problém. Podívej se, jak jsi oblečená.“
„Jsem oblečená jako pracující člověk, kterej jede domů a
chce si v klidu vychutnat hudbu. Víte vůbec něco o lidech v tomhle autobuse,
který tak pomlouváte? Znáte příběh támhletý paní ve zelený bundě? Co vám udělal
ten pán za váma? Slyšely jste můj příběh? Víte třeba, že mám za sebou
znásilnění a že teď pomáhám v centru pro závislé? Víte kulový,“ stoupla jsem si
na špičky a podívala jsem se na rub šatů blondýny. „Hmm, H&Mko. A vy si
tady hrajete na fashion queens. Krávy hloupý.“
Autobus zastavil na zastávce a plno lidí včetně mě spěchalo
ke dveřím, aby vystoupili. Musela jsem vydechnout. Musela jsem na čerstvej
vzduch. Za sebou jsem slyšela volání toho chlapa, kterej na mě civěl, ale
ignorovala jsem ho. I on se ale rozhodl, že vystoupí. Jakmile jsem byla venku,
rozešla jsem se ulicí pryč.
On mě ale dohnal a popadl kolem ramen. Rychle jsem se
otočila, abych ho setřásla. Nesnášela jsem, když na mě někdo sahal. Zvlášť když
to byl někdo cizí.
„Promiň,“ uskočil rychle. „Já ti nechci nic udělat. Jen mě
zajímalo, jestli ti vážně někdo tak ublížil.“
„Myslíš si, že by si někdo něco tak zvrácenýho vymyslel? Kdo
by to dělal?“
„To mě mrzí. Ale těm dvěma jsi to nandala. Stály tam jako
opařený.“
„Nemám tohle ráda,“ rozešla jsem se po chodníku. „Nemám v
sobě spasitelskej komplex, ale jejich chování je pro mě způsob šikany. Lidi v
tyhle momenty mají tendenci to přejít nebo prostě zamrznou. Já jsem taková taky
kdysi byla, ale už víc ne.“
Svou ruku obtočil kolem mě a šel dál se mnou. Vůbec nevím
proč, ale nechala jsem ho. Měla jsem hrozně zvláštní pocit, že toho muže znám.
Jako kdybych ho už někdy potkala, a já cítila ten hřejivej pocit jako tenkrát
ve snu. Pocit, že jsem v bezpečí a milovaná. Bylo to neskutečný, ale zároveň
najednou tak reálný. Přitom jsem neznala ani jeho jméno.
„Myslím, že těm lidem v autobuse jsi zlepšila den, když ses
jich zastala.“
„Udělal by to kdokoliv.“
„Nevšiml jsem si, že by vstal někdo další, aby ty dvě
usměrnil.“
„Možná jsem jen byla rychlejší…“
Zvláštní, celý tohle setkání bylo zvláštní. Snad až
psychedelický. Šla jsem po boku neznámýho muže s jeho rukou kolem mých ramen,
jako kdyby ke mně odjakživa patřil. Možná už mi to všechno lezlo na mozek a já
se tomu pocitu jen poddala. Možná že něco jako spřízněný duše vážně existovalo.
„Mimochodem, já jsem Adam.“
Žádné komentáře:
Okomentovat